Kapitola
20. duben: Nádherný den klidu a
míru, zvláště po tak horečnatém týdnu. Katy a já jsme si dnes brzy ráno vyjeli do
hor a celý den jsme se toulali lesem. Bylo ještě chladno a zářivě jasno a v poledne
jsme si na malé pasece udělali hezký piknik.
Povídali jsme si o mnoha věcech a cítili se
spokojeně, bezstarostně a šťastně. Jediným stínem na tom všem byl Katyn povzdech
nad mými častými cestami, na něž mě organizace stále vysílá, přestože jsem
teprve necelý měsíc venku z vězení. Nenašel jsem v tu chvíli odvahu jí prozradit,
že v budoucně na sebe budeme mít ještě méně času.
Bylo mi to jasné už včera. Když jsem se večer po
návratu z Floridy hlásil u majora Williamse, hned mi oznámil, že v příštích
měsících budu skoro pořád na cestách. Nic bližšího jsem se od něj nedozvěděl,
ale naznačil mi, že organizace na léto připravuje velikou celostátní ofenzívu a já
v ní budu hrát roli jakéhosi létajícího vojenského technika.
Pro dnešek jsem to ale nějak vyhnal z hlavy a
těšil jsem se z pouhé skutečnosti, že jsem naživu, na svobodě a sám s milou
dívkou uprostřed krásné přírody.
Cestou zpět jsme si v rádiu vyslechli zprávu,
která pro nás byla korunou toho nádherného dne: organizace dnes dopoledne vedla
úspěšný úder proti izraelskému velvyslanectví ve
Washingtonu. Pro takovou akci snad ani nebylo možné vybrat vhodnější datum!
Vražedné komando operující ze svého
velvyslanectví po čtyři měsíce odstřelovalo naše lidi v
celé zemi, a dnes jsme si tedy alespoň předběžně vyrovnali účet.
Naši zaútočili na velvyslanectví v době, kdy tam
Izraelci pořádali okázalou recepci pro své poslušné poskoky z amerického senátu.
Při té příležitosti přicestovalo do Washingtonu i několik izraelských
hodnostářů a v areálu vyslanectví muselo být nejméně tři sta osob, když jim
najednou začal padat na hlavu TNT a fosfor z našich 4,2 palcových minometů.
Podle zpráv trval útok jen dvě nebo tři minuty,
ale velvyslanectví zasáhlo víc než čtyřicet projektilů,
které po sobě zanechaly jen hořící trosky a hrstku živých! To znamená, že v akci
musely být nejméně dva minomety, což mi potvrdilo informaci z minulého týdne o
získání nových zbraní pro organizaci.
K věci se vázala jedna ošklivá epizoda, kterou
asi v prvním zmatku nestačil cenzor ze zpráv odstranit. Šlo o postřílení skupinky
turistů jedním ze strážců velvyslanectví. Když během útoku vybíhal dotyčný
izraelita v hořící uniformě a s pistolí v ruce z hroutící se budovy, spatřil
dvanáctičlennou skupinku žen a dětí, které z druhé strany ulice poděšeně zíraly
na bleskové dílo zkázy. Žid něco nenávistně zařval hrdelní hebrejštinou a začal
zběsile střílet; devět osob zabil na místě a zbývající tři smrtelně zranil. Jak
se rozumí samo sebou, nebyl policií ani zadržen. Však se jednou dočkáte, židáci!
Chtěl jsem si jít brzy lehnout, abych byl
odpočinutý na další dlouhý den, ale radostné vzrušení z našeho odpoledního
úspěchu mi nedovolilo usnout. Organizace zase jednou ukázala, jak nenahraditelnou
zbraní je minomet v záškodnické válce. Současně jsem pocítil ještě větší
nadšení pro náš evanstonský projekt a v nitru jsem byl také lépe připraven poradit
si se vzpurným profesorem na Floridě.
Když jsem minulou sobotu svůj plán propašování
radioaktivního materiálu do evanstonského objektu probíral s Harrym a Billem
Sandersem, přesvědčovali mne, že minomety jsou pro takový úkol vhodnější a
dodali, že jsme jimi nyní dobře vybaveni. A tak jsem nakonec vyměnil své „dárkové
balení“ v holi za projektil ráže 4,2 palce.
Fosfor ve třech minometných projektilech nahradíme
radioaktivním materiálem. Jakmile se zastřílíme na cíl obyčejnou municí,
vypálíme upravené projektily, přirozeně ocejchované na přesně stejnou váhu.
Proti mému původnímu plánu má nová varianta
ještě další tři přednosti. Za prvé je bezpečnější; možnost nezdaru je mnohem
menší. Za druhé může dopravit k cíli desetkrát víc radioaktivní látky a trhací
nálož projektilu ji rozptýlí po objektu lépe, než bychom mohli čekat od malé
nálože ve vycházkové holi. A konečně za třetí není k věci zapotřebí
sebevražedné komando. „Horké“ projektily můžeme až do okamžiku odpálení
držet v ochranném obalu proti záření, takže obsluha minometu nebude vystavena
smrtelné dávce.
Nejvíc starostí mi dělala otázka, zda dokážeme
projektily poslat až dovnitř elektrárny, nebo zda budou explodovat jenom na střeše
nebo vnějším plášti. Budova je postavena tak masivně, že je na místě obava, zda
ji vzdor časově zpožděnému palníku opravdu prorazíme. Ed Sanders mě však
přesvědčoval, že jakmile je minomet jednou zastřílen na cíl a pevně usazen,
odpaluje projektily s dostatečnou přesností a jejich dráha je natolik plochá, že
zaručí výtečný zásah. Řekl dále, že za nejvhodnější místo útoku považuje k
břehu obrácenou stranu generátorové budovy, kterou vlastně tvoří deset poschodí
vysoká a dobrých dvě stě metrů široká skleněná stěna.
Vyzbrojen novým plánem jsem se tedy vypravil za
naším chemikem Harrisonem, abych si s ním o tom promluvil. Vyložil jsem mu, že jeho
úloha bude spočívat v obstarání radioaktivního materiálu a odborného uložení do
minometných projektilů, které mu doručíme. Zaprotestoval, že projevil pouze ochotu
opatřit pro organizaci malé množství radioaktivních a jiných těžko dostupných
materiálů. Nechtěl být zatažen do našeho válečného tažení a zvláště se
ohrazoval proti množství materiálu, které plán vyžadoval. V celé zemi má prý
přístup k takové spoustě radioaktivního materiálu jen velice málo lidí a on se
obává, že by mu rychle přišli na stopu.
Snažil jsem se ho přimět k rozumu. Vysvětlil jsem
mu, že když se sami pokusíme o naplnění projektilů bez speciálního ochranného
zařízení, budou naši lidé vystaveni smrtelné dávce záření. Dále jsem mu řekl,
že si může podle vlastního uvážení zvolit takovou kombinaci materiálů, která by
na něj vrhla co možná nejmenší podezření; jde jen o to, aby vyhovovala našim
účelům.
Ale odmítal i to: „Nepřipadá v úvahu,“ řekl,
„to by ohrozilo celou moji kariéru.“ „Doktore Harrisone, obávám se, že správně
nechápete situaci. Jsme ve válce, rozumíte, ve válce, a budoucnost naší rasy
závisí na jejím výsledku. Jako člen organizace jste povinen nadřadit svou účast na
společné věci jakýmkoli osobním pohnutkám. Pamatujte, že plně podléháte
disciplíně naší organizace.“
Harrison viditelně zbledl a začal se zajíkat, ale
já jsem nelítostně pokračoval: „Pokud se mé žádosti budete nadále vzpírat, jsem
nucen vás na místě zabít.“ Ve skutečnosti jsem ani nebyl ozbrojen, protože jsem
přicestoval normálním linkovým letadlem, což on samozřejmě nevěděl. Několikrát
naprázdno polkl, než znovu našel řeč a pak prohlásil, že tedy udělá, co bude v
jeho silách.
Potom jsme spolu znovu prošli naše výpočty a
shodli jsme se na přibližném časovém rozvrhu. Ještě před odchodem jsem dr.
Harrisona ujistil, že pokud jej tato činnost ohrozí víc, než aby mohl pokračovat
jako „legál“, pak ho ihned po skončení práce můžeme převést do ilegality.
Je sice stále ještě nepokojný a nervózní, ale
nevěřím, že by se nás pokusil zradit. Ohledně schopnosti trestat zrádce má
organizace značně hodnověrnou pověst. Jen čistě pro jistou pověříme v pravý čas
jiného kurýra dodáním přestavěných projektilů sem dolů na
Floridu, aby je tam nechal naplnit a přivezl zpátky; k tomu není třeba žádných
technických znalostí.
Nelíbí se mi, jak takový samolibý mizera
přistupuje k věci a ohrožuje naše lidi, přesněji řečeno je mi to odporné. Nemám
příliš soucitu s lidmi jako je dr. Harrison a jsem si jist, že kdyby býval nakonec
nesouhlasil se spoluprací, vyskočil bych a na místě ho uškrtil holýma rukama.
Myslím, že je bohužel až dost lidí, kteří
považují za velmi chytré, když dbají jenom na sebe, a my ať
už na sebe vezmeme všechna rizika a uděláme špinavou práci. Domnívají se,
že z našeho vítězství budou mít prospěch i oni, a pokud nevyhrajeme, nic
neztratí. Tak tomu většinou opravdu bývalo ve všech dřívějších válkách a
revolucích, ale jsem pevně přesvědčen, že tentokrát jim jejich výpočet nevyjde. Z
našeho hlediska si nezaslouží přežít ti, kdo chtějí jen užívat si života v
době boje naší rasy na život a na smrt. Jejich život nemá pro nikoho cenu. Za války
nemůžeme mít ani pomyšlení na jejich blaho; naopak v ní musí zcela stát při nás
nebo proti nám.
25. duben: Zítra odjíždím nejméně
na týden do New Yorku. Tam nahoře jsou v pohybu různé věci, kterým se musím
věnovat. Záležitost na Floridě by měla být do mého návratu vyřízena, a pokud
ano, pak mne čeká ještě cesta do Chicaga - tentokrát autem.
Židáci teď dělají hrozný povyk kvůli útoku na
jejich velvyslanectví. V médiích se mu přikládá mnohem větší závažnost než
úderům na Kapitol nebo na areál FBI. Televize líčí den ze dne všechno stále
hrůzostrašněji a znovu se ohřívá i stará propaganda s „plynovými komorami“,
která jim v minulosti už mnohokrát prokázala tak dobrou službu. Teď si rvou
teatrálně vlasy: „Ó běda nám, jak trpíme! Jak jsme zase pronásledováni! Proč se
nám to stalo, to ani šest miliónů nestačilo?“
Podívaná k nezaplacení na tolik nevinnosti!
Bezmála by se jim podařilo, že bych začal kvílet s nimi. Ovšem na zavraždění
dvanácti žen a dětí zuřivým izraelským pistolníkem si už nikdo jaksi nevzpomněl.
Vždyť šlo nakonec jen o nežidy!
Přesto nám z akce proti vyslanectví vyplynul
nečekaný užitek, protože došlo k ostrým konfliktům mezi negry a jejich židovskými
protektory. Zaútočili jsme čistě náhodou jen tři dny před stanoveným termínem
celostátní „stávky za rovnost“, tedy jedné z mediálních komedií inscenovaných
Radou pro lidská práva, která měla mít podobu „spontánních“ demonstrací
současně v mnoha velkých městech. Záměrem bylo spojit černé i bílé občany
k apelu na vládu, aby strhla poslední bariéry mezi rasami a zajistila tak černým
„naprostou rovnost“.
Ale minulý čtvrtek, kdy jsme Izraelcům udělili
lekci, nejvyšší páni z městské rady - samozřejmě Židé - všechno odřekli. Byli
toho názoru, že si nemohou dovolit ukázat se spolu s černými ve světle mediální
scény dříve, než si odbudou rituální bědování nad vlastním „mučednictvím“.
Ovšem zcela jinak pohlíželi na věc někteří
bojovnější předáci černých, kteří věnovali hodně času přípravám stávky za
rovnost. Už dávno měli Židům za zlé, jak autokraticky manipulují „hnutím za
rovnost“ a využívají je pro své vlastní cíle, a míra trpělivosti u některých
prostě přetekla. Došlo k zuřivému obviňování a protiobviňování, které
vyvrcholilo v sobotu, kdy hlavní černošská loutka Židů s titulem „Předseda
národního svazu rady pro lidská práva“ v interview své mistry tvrdě pranýřovala.
Jak řekl, od této chvíle už Rady nebudou přiznávat status menšiny Židům, kteří
si jej dosud nárokovali. Bude se s nimi jednat stejně jako s bílou většinou a nadále
už nejsou vyjmuti z vyšetřování a trestání kvůli rasismu.
Ještě než se náš „strýček Tom“ stačil
rozkoukat, byl na dlažbě a jeho místo zaujal poddajnější a ochotnější negr, ale
běs byl vypuštěn z řetězu. Po ulicích bloumající bandy černých „pomocných
šerifů“ se už pustily do práce a běda každému příslušníkovi samozvaně
vyvoleného národa, který jim padl do rukou! V posledních dnech opravdu už někteří
z nich přišli o život následkem obvyklých „výslechů“.
„Tomové“ by se dříve jistě postarali o to,
aby jejich rozhněvaní a militantnější bratři nevybočovali z řady, ale mezitím si
už Icikové a Bimbové šli po krku jedna radost.
6. květen: Je pěkné být zase doma,
i když jenom na den, ale v New Yorku to bylo velice zajímavé! Ukázalo se, že tam
nahoře je pro nás k dispozici mnohem více výzbroje, než jsem si kdy uměl
představit. Jedna z našich tamějších speciálních jednotek v New Yorku získala a
uskladnila vojenský materiál všeho myslitelného druhu. Důvodem mé návštěvy bylo
nabýt přehled o dostupných typech armádní techniky, které bych mohl potřebovat a
vyrábět z nich speciální zbraně a sabotážní aparáty. Už teď mohu začít s
přípravou návrhu na to, co bude třeba do budoucna objednat. Na letišti mne
očekávala mladá žena a odvezla mě do velkoobchodu s
instalačním materiálem v neuvěřitelně špinavé průmyslové a skladové zóně v
Queensu na břehu East River. Všude se povalovaly odpadky, papíry a láhve od kořalek.
Naším autem jsme si museli doslova razit cestu kolem vybrakovaných a rezivějících
karosérií, až jsme nakonec dorazili na malé zablácené parkoviště za vysokým
drátěným plotem.
Moje průvodkyně zaklepala na železné dveře s
nápisem „jen pro zaměstnance“ a hned jsme byli
vpuštěni do tmavého a zaprášeného skladiště plného stojanů s různými
rourami a trubkami. Tam mne předala bezstarostnému, asi
pětadvacetiletému mladíkovi v umaštěném overalu s poznámkovým blokem v ruce.
Představil se jenom jako „Richard“ a nabídl mi šálek kávy z ušmudlaného
kávovaru na konci dlouhého pultu.
Potom jsme starým a rozhrkaným nákladním výtahem
vyjeli do druhého poschodí. Sotva jsme vystoupili, překvapením
jsem jenom zalapal po dechu. V nízké hale, dlouhé nejméně třicet metrů, byly
obrovské hromady všech představitelných druhů zbraní: samopaly, kulomety,
plamenomety, granátomety i minomety a doslova tisíce beden s municí, ručními
granáty, výbušninami, rozbuškami a náhradními díly všeho druhu. Nechápu, jak
vůbec mohla podlaha tak strašnou váhu unést.
V jednom rohu pracovali u dvou dlouhých stolů pod
světlem zářivek čtyři muži a žena. Jeden se právě zabýval vybrušováním
sériového čísla samopalů, které odebíral z hromady asi padesáti kusů, a ostatní
hned zbraně konzervovali, sestavovali a pak pečlivě vkládali do velkého bojleru
s odmontovaným víkem. Poblíž jsem viděl ještě dobrý tucet velkých přepravek s
dalšími bojlery.
„Takhle skladujeme a rozesíláme zbraně,“
vysvětlil mi Richard, „a čísla sérií odstraňujeme proto, abychom úřadům
ztížili zjišťování, odkud tu kterou zbraň máme, kdyby jim někdy padla do rukou.
Jakmile je bojler odtud jednou pryč, není už pak žádná možnost zjistit jeho původ
a dostat se tak až k nám. Naše lidi zase informujeme o obsahu zásilky padělanými a
zašifrovanými průvodkami připevněnými na přepravky. Naše poněkud zvláštní
bojlery jsou už nainstalovány na základnách mnoha bojových jednotek na východním
pobřeží, ale dodáváme je také do jiných oblastí.“
Uchváceně jsem se procházel mezi haldami zbraní a
nakonec jsem se zastavil u hranice olivově šedých beden, vyrovnané až skoro do
stropu. Na každé byl přes šablonu vyveden nápis „MINOMET RÁŽE 4,2 PALCE -
KOMPLET“ a pod tím menšími písmeny „Celková váha 320 kg.“
„Odkudpak máte tohle?“ Okamžitě jsem si
připomněl krušnou práci, kterou nás před půl rokem stála přestavba jediného
minometu staré konstrukce.
„Minulý týden jsme to dostali z Fort Dixu,“
odpověděl Richard „Lidé z naší jednotky na okraji Trentonu podplatili deseti
tisíci dolary jednoho černého šikovatele ze základny, aby těmi krámy naložil
náklaďák a přivezl nám ho na smluvené místo. Pak jsme už jen náklad překládali
do malé dodávky a postupně převezli sem.
Dostáváme ostatně výzbroj z více než tuctu
základen a vojenských skladů v New Yorku, New Jersey a z Pensylvánie. Jen se podívej,
co jsme dostali minulý měsíc z armádního skladu v Picatinny,“ odtáhl plachtu a
ukázal na hromady válcovitých předmětů.
Naklonil jsem se blíž a prohlédl si je. Byly to
roury z dřevoviny asi 60 cm dlouhé o průměru 15 cm. Každá z
nich v sobě skrývala vysoce výbušný minometný projektil M329. Jen na jediné z
hromad jich musely být dobré tři stovky. Richard pak pokračoval ve vysvětlování:
„Obvykle jsme většinu našich nových zbraní získávali tak, že je z vojenských
bází jednotlivě vynášeli naši lidé, kteří tam byli
přiděleni. V poslední době jsme však přešli na získávání černého personálu
základen, kteří pro nás tyhle věci kradou na celé náklaďáky. Sice tak pokaždé
nedostaneme přesně to, co bychom chtěli, ale zato je toho nepoměrně víc. Založili
jsme několik krycích organizací vydávajících se za nákupčí mafie pro ilegální
vývoz zbraní. Naši lidé na základnách pak už jen zkontaktují tyto kupce s negry,
kteří mají na starosti zbrojní sklady; ti se potom už jen prostě podělí o naše
peníze s několika černými bratry, kteří mají strážní službu.
Má to pro nás různé výhody. Předně je pro
negry snadnější ukrást zbraně aniž by byli dopadeni, protože je politická policie
nehlídá tak přísně jako bílé, a za druhé si černí již dávno vybudovali na
všech vojenských základnách síť, která krade pneumatiky, benzín, spotřební
zboží a ostatní věci, po nichž je mezi civilisty poptávka. A tak se naši lidé ve
vojenské službě mohou víc věnovat své hlavní úloze, kterou je získávání
dalších bílých vojáků a tím i budování pozic přímo v armádě.“
Zbytek dne jsem si prohlížel skladiště a alespoň
v duchu jsem je katalogizoval. Když jsem se pak loučil, vzal jsem
si s sebou jako vzorek dva tucty různých typů rozbušek a
palníků i dalších drobností, s nimiž jsem hodlal experimentovat. To ovšem
znamenalo, že zpátky musím jet vlakem.
Situace v armádě je dvousečná. S více než
čtyřiceti procenty černých v armádě a téměř stejným procentem v ostatních
ozbrojených složkách jsou morálka, kázeň i výkonnost povážlivě nízké. Velice
nám to usnadňuje krádeže zbraní, zvláště u vojáků z povolání, kteří nemohou
pochopit, co se to s „jejich armádou“ stalo.
Ale z dlouhodobější perspektivy je tu nesmírné
nebezpečí, až jednoho dne budeme muset udělat v armádě pořádek. S tolika negry ve
zbrani určitě dojde k ošklivým zmatkům, a po celou dobu, kdy budeme ozbrojené síly
čistit od negrů a reorganizovat, bude naše země prakticky bezbranná.
Přesto pevně věřím, že plánovací štáby
organizace tohle všechno vzaly v úvahu.