Kapitola XVIII

23. květen 1993:   Můj poslední večer v Dallasu. Byl jsem tu už dva týdny a počítal jsem na zítra s návratem do Washingtonu, když přišel příkaz, abych se místo toho vypravil do Denveru. Vypadá to tak, že tam budu dělat asi to samé co tady, totiž instruktáž. Zde jsem totiž právě skončil intenzivní kurz sabotážních metod pro osm vybraných aktivistů a myslím tím opravdu „intenzivní“. Od mého příchodu sem je to první volná hodina, kdy nejsem příliš unaven, abych byl vůbec schopen přemýšlet.

Svým žákům jsem předal všechny své zkušenosti a vědomosti. Nejprve jsme se věnovali stavbě improvizovaných rozbušek, časových spínačů, palníků a jiných technických pomůcek od samého základu. Potom jsme studovali konstrukci, vlastnosti a schopnosti všech dostupných vojenských aparátů, které lze přestavět pro nejrůznější účely. Všichni moji žáci nyní dokáží se zavázanýma očima udělat rozborku i sborku každého typu palníku i časového zpožďovacího zařízení.

Potom jsme se zabývali množstvím hypotetických cílů a vypracováváním detailních plánů jejich napadení. Šlo o nejrůznější rezervoáry, ropovody, sklady pohonných hmot, železniční tratě, letiště a letadla, telefonní ústředny, naftové rafinérie, vedení vysokého napětí, elektrárny, dálniční uzly, obilná sila, skladiště, rozmanité typy strojů i ostatních výrobních prostředků.

Na závěr kurzu jsme si vybrali skutečný cíl a zničili jsme jej - šlo o hlavní telekomunikační ústřednu v Dallasu. To bylo včera a dnes jsme akci analyzovali a detailně ze všech stránek posuzovali.

Vlastně to všechno proběhlo mimořádně hladce a všichni moji žáci dobře obstáli i v závěrečné zkoušce. Však jsem také udělal všechno možné, abychom nešlápli vedle, a tři dny jsme se připravovali speciálně na vybraný objekt.

Nejprve jsme si obstarali co nejvíce informací od jedné naší ženy, která tam dříve pracovala jako telefonistka. Detailně nám popsala řazení místností v každém poschodí budovy i kde je zhruba umístěno automatické spojovací zařízení. S její pomocí jsme si nakreslili hrubý plán se schodišti, vchody pro zaměstnance, místností strážných i se všemi ostatními důležitými podrobnostmi.

Pak jsme si připravili výzbroj. Chtěl jsem, abychom při akci postupovali spíše chirurgicky precizně než hrubým násilím; mimochodem jsme ani neměli dostatečné množství výbušniny pro zásadní demolici. K dispozici však byla stopadesátimetrová role zápalnice a něco přes deset kilo dynamitu.

Svých osm aktivistů jsem rozdělil do čtyř dvoučlenných hlídek. Vždy jeden muž z každé dvojice byl vyzbrojen automatickou brokovnicí s upilovanou hlavní a druhý měl na starosti detonační vybavení. Po jedné skupině jsem přidělil místo ve třech poschodích budovy se spojovacím zařízením, a každá z nich měla ke splnění úkolu zápalnici a dvacetilitrový kanystr s napalmem vlastní výroby, což byla směs benzinu a tekutého mýdla. Čtvrtá skupina dostala soustředěnou nálož deseti kilo dynamitu a podomácku vyrobené termitové granáty; její stanoviště bylo v podzemní transformátorovně. Dynamit rozbije transformátory a termit zapálí v nich obsažený olej.

Včera kolem deváté večer jsme zaparkovali svá dvě auta v temné boční ulici dva bloky od telekomunikační ústředny. Co chvíli projel servisní vůz telefonní společnosti křižovatkou přímo před námi.

Konečně přišla naše příležitost - jeden z vozů musel zastavit před křižovatkou na červenou ve chvíli, kdy v dohledu nebylo žádné jiné auto ani chodec. Vyrazili jsme našimi auty na plný plyn z uličky a zablokovali servisní vůz zepředu i zezadu, dva naši vyskočili a namířenou pistolí donutili řidiče přestoupit do zadního auta. Pak jsme všemi třemi vozy zajeli zpátky do postranní uličky a všichni jsme i s naším vybavením přesedli do servisního vozu.

Všechno trvalo jen slabou minutu, ale další půlhodinu zabral důkladný výslech zřízence. Aniž bychom na něj museli nějak zvlášť naléhat, zodpověděl nám všechny otázky, které jsme na něj měli ohledně polohy a řazení jednotlivých spojovacích zařízení v budově, strážného personálu i dalších bezpečnostních zařízení.

Byli jsme příjemně překvapeni zjištěním, že v noci je v budově pouze jeden ozbrojený strážce, který v případě potřeby může telefonicky přivolat posilu z policejní stanice vzdálené pět domovních bloků. Pak jsme našemu zajatci pomohli od uniformy i firemní kódové karty, kterou si v noci otvíral zadní vchod pro personál. Když jsme mu pak ještě spoutali ruce drátem a nasadili roubík, odjeli jsme servisním vozem ke služebnímu vchodu telekomunikační ústředny.

Oblečen v uniformu zřízence jsem si podle jeho informací snadno zjednal přístup do budovy, zatímco ostatní zůstali ukryti ve voze. Pak už to byla záležitost okamžiku sebrat překvapenému strážci pistoli a vpustit naše lidi dovnitř. Právě když se čtyři z nich podle plánu rozcházeli po areálu na svá místa, narazil jsem na umývárnu pro správce a strážného jsem tam zavřel na klíč.

Od té chvíle pak už trvala celá akce necelých pět minut. Tři skupiny, rozmístěné v prostorách spojových zařízení, pracovaly rychle a systematicky. Zatímco brokovnicemi ozbrojení členové hlídek sehnali do houfu a hlídali přítomné zaměstnance, hleděli si ostatní své práce.

Do každého poschodí rozvinuli zápalnou šňůru a protáhli ji několika řadami elektronických panelů; potom ještě všechno kolem pokropili napalmem z kanystru. Pak už jen připojili na konec šňůry časový rozněcovač.

Právě když naši muži seběhli dolů po schodišti a setkali se v přízemí, otřásly budovou bez oken tři ohlušující detonace. Za chvíli nato vyběhla ze suterénu i naše čtvrtá skupina. Neztráceli jsme čas a rozeběhli se k autům. Ve chvíli, kdy jsme vyjížděli ze služebního parkoviště, explodovala i nálož v transformátorovně a slušná část cihlové stěny se zhroutila na ulici, takže bylo uvnitř budovy dobře vidět rozžhavený napalm a hořící zařízení.

Ve zprávě odpoledního vydání místních novin se psalo o tom, že asi deseti zaměstnancům, kteří se nacházeli tou dobou v budově, se podařilo uniknout, a tak jedinou obětí byl v umývárně zavřený strážný, který zemřel na otravu kouřem. Bylo mi ho líto, ale vzhledem ke spěchu to jinak nešlo.

Přestože jsme telekomunikační budovu i její zařízení zničili poměrně citelně, společnost oznámila, že počítá s obnovením nedůležitějších telefonních linek do čtyřiadvaceti hodin a s úplným znovuzahájením provozu ve městě během dvou týdnů.

Sdělení nás popravdě nijak nepřekvapilo. Věděli jsme, že telefonní společnost dokáže nasazením nových zařízení a mužů ze speciálních opravářských týmů uvést rychle všechno znovu do pořádku. Náš útok na telekomunikační úřad jakožto akce proti systému by měl skutečný smysl pouze ve spojení s dalšími velkými útoky na více frontách.

To je lidem systému zcela jasné, ale nemohli vědět, že při včerejším útoku šlo o cvičnou akci, a proto museli počítat s nejhorším. Na téměř každou křižovatku v centru města vyrukovaly obrněné transportéry, a vojáci s policisty zřídili na tolika hlavních ulicích tolik kontrolních stanovišť, že tím prakticky ochromili veškerou dopravu v celém městě. Kdyby toho nebylo, odjel bych již dnes večer do Denveru a ne až ráno.

8. červen: Dnes jsem dostal pár řádků od Katy! Byly přiloženy ke krabici s nářadím, jehož zaslání jsem si od organizace vyžádal. Dopis jsem objevil až po otevření krabice, takže už jsem nemohl kurýrovi předat odpověď.

Katy psala, že spolu s ostatními pracovala 70 až 80 hodin v týdnu hlavně na výrobě bankovek, ale tiskli i spoustu letáků. Protože se jich organizace naléhavě dožaduje, předpokládá blížící se velkou kampaň ve washingtonské oblasti. (Však se o tom jistě včas dozví!)

Katy se domnívá, že jsem stále ještě v Dallasu a píše o naději, že bude brzy muset odjet s další dodávkou peněz, a tedy bude mít možnost setkat se se mnou. Srdce se mi sevřelo touhou být s ní, třeba i jen na pár hodin.

Bohužel je tu jen nepatrná naděje, že bych se vrátil do Washingtonu dříve než za tři týdny. Věci zde v oblasti Skalistých hor se daly náramně do pohybu. Místní organizace sice není příliš silná, ale revoluční velení přesto pro zdejší lidi vyhlédlo celkem čtyřicet tři velmi naléhavých cílů. Více než polovina z nich jsou vojenské objekty a my musíme být připraveni k jejich současnému napadení, až přijde rozkaz; nejspíš to bude někdy v prvních červencových dnech.

Navíc zde není prakticky nikdo se zkušenostmi ve speciálních akcích, a tak do toho musím každého zaškolovat od samého začátku. Celkem mám dvacet šest žáků, kteří budou mít na starosti přípravu i užití všech zápalných složí a náloží proti vykázaným cílům ve své oblasti. Naštěstí zde máme alespoň pár lidí s vojenským výcvikem a znamenitou znalostí partyzánské taktiky. Díky tomu se mohu omezit na technické školení a přenechat taktické záležitosti vojákům.

Přes mnohem užší pole mé působnosti jde tady všechno mnohem pomaleji než v Dallasu, protože jednotlivé objekty jsou od sebe hodně vzdálené. Nelze předpokládat, že bych mohl pořádat kurz najednou pro všech dvacet šest účastníků, a proto zde v Denveru pracuji pouze se šesti. Jedenáct jich mám v Boulderu, vysokoškolském městečku asi dvacet mil severně odsud, a devět dalších na farmě jižním směrem. S jednotlivými skupinami se tak postupně setkávám každý třetí den, ale frekventanti zato dostávají na mezidobí hodně „domácích úkolů“.

Až dosud jsme v oblasti Skalistých hor neprovedli prakticky žádnou násilnou akci proti systému a všeobecná atmosféra je zde mnohem uvolněnější než na východním pobřeží. Přesto zde minulý týden došlo k něčemu, co se ukázalo být hrůznou připomínkou, že boj zde bude veden stejně brutálně a bezohledně jako všude jinde.

Jeden z našich členů, stavební dělník, byl dopaden při pokusu o odcizení několika balíčků dynamitu. Zřejmě to dělal již delší dobu a dynamit vynášel v příručním kufříku se svačinou.

Ostraha stavby jej předala místnímu šerifovi, který okamžitě prohledal jeho dům a objevil nejen slušně velký sklad dynamitu, nýbrž i několik pistolí, a navíc ještě náborové materiály organizace. Šerif hned pochopil, že narazil na věc, která by mohla hodně prospět jeho služební kariéře. Systém mu bude nepochybně vděčný, že jeho zásluhou rozbije organizaci v obvodu Skalistých hor. Otvírá se mu naděje dostat se do zemské legislativy a snad postoupit i na místo zástupce guvernéra nebo na jiné teplé místečko státní vlády.

A tak spolu se svými lidmi našeho muže začali nesmírně surově mučit, aby z něj dostali jména ostatních členů organizace. Bylo to opravdu kruté, ale neřekl jim nic. Potom na stanici přivlekli jeho ženu a začali mu ji před očima bít a kopat.

Výsledek toho byl, že náš člověk se z čirého zoufalství pokusil jednomu z šerifových pomocníků vytrhnout revolver z pouzdra, ale byl při tom jiným pomocníkem zastřelen. Jeho ženu převzala FBI a odvezla ji do Washingtonu k výslechům. Sice z ní nic důležitého nedostali, ale hrozím se pouhého pomyšlení, jaké mučení jí tam připravili.

Šerifův majestát však neměl dlouhého trvání. Téhož večera, kdy zastřelili našeho člena, vystoupil ještě ve zpravodajské relaci televize s chvástáním, že provedl zásah jménem zákona, pořádku a rovnosti, a velkohubě varoval všechny „rasisty“, že s nimi naloží stejně bezohledně, pokud mu padnou do rukou.

Když však se vrátil ze studia domů, našel tam svou ženu ležet na zemi s proříznutým hrdlem. O dva dny později bylo jeho hlídkové auto přepadeno ze zálohy a v ohořelých troskách pak už jen našli jeho znetvořenou mrtvolu.

Je to hrozná věc, zabít ženu vlastní rasy, ale kdo se jednou dostane do války, přestanou pro něj platit všechna tradiční pravidla. Jsme prostě ve válce na život a na smrt s Židem, který se cítí být tak blízko vítězství, že může nechat spadnout masku a jednat s nepřítelem jako s „dobytkem“, jak učí jeho víra. Naše akce proti místnímu šerifovi by měla být výstrahou všem horlivým nežidovským pohůnkům Židů; přinejmenším se nyní budou muset bát o své rodiny za to, že přijali židovský pohled na naše ženy a děti.[11]

21. červen: Dnes jsem byl zastaven u policejní silniční uzavírky, když jsem se vracel z Boulderu, ale nebyly sebemenší problémy. Pouze si zkontrolovali můj řidičák (přesněji řečeno doklad mrtvého a nikým neoplakávaného Davida S. Blooma), zeptali se odkud jedu a zběžně mi nahlédli do auta. Silniční kontroly však mají za následek nekonečné dopraví zácpy a mnozí řidiči doslova běsní vztekem. Jeden z nich mi řekl, že to je první policejní kontrola v kraji, kterou pamatuje.

Tato okolnost včetně určitých narážek, které jsem v posledních dnech vydedukoval ze zpráv, mi dovoluje usuzovat, že i zde systém počítá v dohledné době s velkými událostmi. Jen doufám, že tady nebudou bezpečnostní opatření zostřena tak dalece jako na východním pobřeží, protože by nám to řádně zamíchalo našimi plány.

Na druhé straně zdejším pitomcům udělá jen dobře, když se jim dostane pořádné dávky péče od Velkého bratra. Většina z nich nevypadá jako negři nebo židáci, ale tváří se, jakoby žádná válka nebyla. Podle všeho dosud věří, že jsou dostatečně daleko od věcí, kterými trpí ostatní části země, a že si budou klidně dál žít postaru. Cítí se uraženi každou poznámkou, která je má podnítit, aby zanechali honičky po požitcích a blahobytu, dokud nebude vyříznut zhoubný nádor z těla Ameriky, který nás zcela jistě zahubí, nebude-li však odstraněn. Ale tak je to vždy s touto odrůdou prostoduchých Američanů.

Znepokojuje mě také, že se nemohu dozvědět nic nového o Evanstonu. Čekám na akci den co den od posledního týdne minulého měsíce. Byly snad už zase nějaké problémy s dr. Harrisonem? Nebo se revoluční velení rozhodlo odložit přepadení elektrárny až do velké ofenzívy příští měsíc?

Při poslední operační poradě se o takovém odkladu nemluvilo. Tak nakonec to budou opravdu komplikace s Harrisonem - aby ho už čert vzal! Znovu a znovu jsem si přepočítával pravděpodobnou přesnost střelby na vzdálenost, kterou mi udalo naše chicagské minometné družstvo krátce před mým odjezdem z Washingtonu do Dallasu, a nakonec jsem dospěl k závěru, že bude vhodné umístit radioaktivní materiál do pěti místo do tří projektilů. Tím dosáhneme téměř devadesátiprocentní pravděpodobnosti, že dokážeme umístit jeden nebo více zásahů do vnitřku objektu. Nebo se zase Harrison vzpíral opatřit takové množství? A pokud ano, proč mi o tom nikdo neřekl?

Dělám si stále větší starosti z toho, že nemám žádné pokyny k další činnosti, až zde příští týden moje práce skončí. Pokud se pak nevrátím do Washingtonu, obávám se, že se mi to před velkou ofenzívou už nepodaří. Chtěl bych být zase na chvíli spolu s Katy i ostatními, než začne ten velký boj. Nevidím nic, co by mohlo proti tomu mluvit, protože už není dost času, abych byl někam vyslán na další výcvikový kurz pro speciální akce.