Kapitola XX

7. červenec 1993: Podle všeho už zde zůstanu až do zítra, takže si udělám hodinku čas k zachycení událostí několika poslední dní.

Tohle je už opravdu zpanštělé bydlení. Jsem v apartmá s velkou terasou, odkud mám výhled skoro na celé Los Angeles. To je také jeden z důvodů, proč je využíván jako jedno  z velitelských stanovišť. Luxus je tu přímo neuvěřitelný: ložní prádlo ze saténu, pravé kožešinové přikrývky, pozlacené armatury v koupelně, v každé místnosti kohoutky, z nichž teče bourbon, skotská a vodka, na stěnách obrovské zarámované pornofotografie.

Apartmá patřilo jistému Jerry Siegelbaumovi, obchodnímu zástupci místních odborů veřejné správy, a to on je akční hvězdou těch nechutných fotografií. Zjevně dával přednost světlovlasým křesťanským děvčatům, přestože jeho partnerkou na jednom snímku je černoška, a jinde je dokonce s mladým mužem. Pěkný zástupce dělníků!

Obrovské město pode mnou mi teď ukazuje zcela jinou tvář, než když jsem jej posledně viděl v noci. Světelné moře s výrazně zářivým mřížovím hlavních tříd zmizelo. Všeobecná temnota je teď prosvětlována pouze stovkami ohňů, které jsou chaoticky rozesety po celé ploše města. Vím sice, že se tam dole pohybují na tisíce aut, ale z obavy před ostřelováním mají zhasnutá světla.

Poslední čtyři dny prakticky neustává vytí sirén policejních a sanitních vozů, do něhož se mísí svištění rotorů vrtulníků a dunění občasných výbuchů. Dnes večer je slyšet pouze sporadickou střelbu lehkých zbraní. Podle všeho zde už bitva vstoupila do fáze rozhodnutí.

Časné pondělní ráno ve dvě hodiny přes šedesát našich jednotek zaútočilo současně na celém území losangelské aglomerace, zatímco stovky dalších zahájily boj v celé zemi od Kanady po Mexiko a od pobřeží k pobřeží. Nemám žádné zprávy, čeho jsme jinde dosáhli, protože systém uvalil na všechna média naprosté informační embargo. Přirozeně že jen na taková, která jsme neobsadili, ale až dosud jsem neměl příležitost mluvit s někým z našich lidí, kdo má kontakty s revolučním vedením. Přesto je mi jasné, že jsme zde v Los Angeles obstáli až překvapivě dobře.

Náš první úder přerušil zásobování města vodou a proudem, vyřadil všechna větší letiště a zablokoval hlavní dálniční systém. Přerušili jsme také telefonní spojení a vyhodili do vzduchu sklady pohonných hmot. Celý přístav je již čtvrtý den jediné moře plamenů.

Obsadili jsme nejméně patnáct policejních stanic. Přítomné policisty jsme většinou jen odzbrojili, zničili komunikační zařízení i všechny služební vozy, které právě nebyly na hlídce, a potom jsme se zase stáhli. Zjevně jsou však naši lidé stále ještě ve větších policejních areálech a používají jich jako místních velitelských stanovišť.

Když celé to velkolepé představení začalo, pobíhali policisté a hasiči bezradně jako hejno poplašených slepic a všude bylo vidět a slyšet houkání sirén a blikání modrých majáčků. Spojovací systém však byl už v pondělní poledne silně narušen a policie spolu s hasiči musela narukovat k tolika požárům, že v mnoha částech města mohly naše jednotky operovat prakticky nerušeně. Většina policejních a sanitních vozů se zastavila pro nedostatek paliva; pokud někdo ještě pohonné hmoty má, pravděpodobně je ukrývá!

Klíčem k úspěšnému eliminování policie a vlastně i ke všemu ostatnímu bylo naše působení v armádě. Již v pondělí odpoledne bylo každému zřejmé, že se v armádě muselo něco podstatného změnit. Tak předně nebyly proti nám nasazeny žádné vojenské oddíly kromě jednotek obrněných transportérů, které trvale střežily elektrárny, televizní vysílače a podobně. Ukázaly se dokonce i zjevné známky ozbrojených konfliktů mezi armádními stanovišti  v naší oblasti.

Viděli jsme a slyšeli přelétat nízko nad městem stíhací bombardéry, ale nenapadaly nás, alespoň ne přímo; naopak postřelovaly asi tucet skladišť zbraní kalifornské Národní gardy v obvodu města. Stroje zřejmě startovaly ze základny námořního letectva v El Torro. Později jsme na obloze nad městem sledovali i několik leteckých soubojů a bylo slyšet, jak je velká námořní základna v Camp Pendeltonu asi sedmdesát kilometrů odsud napadána těžkými bombardéry z letecké základy Edwards. Pro zúčastněné to musel být hodně chaotický scénář!

V pondělí večer jsem čistě náhodou narazil na Harryho, který mi řekl alespoň něco o vojenské situaci. Starý dobrý Harry - jak rád jsem ho zase viděl!

Potkali jsme se v budově vysílače KNX, kde jsem pomáhal našemu týmu uvést stanici znovu do provozu poté, co jsme ji obsadili. To je mimochodem již čtvrtý den moje práce: opravuji rozstřílené nebo jinak poškozené stanice, upravuji vysílací frekvence a zprovozňuji spoustu dalších přístrojů a zařízení. Vysíláme nyní na jedné nízko a dvou vysokofrekvenčních stanicích, zásobovaných proudem z nouzových generátorů. Ve všech třech případech jsme odstřihli kabely od studií a naše týmy se usadily přímo v prostorách vysílačů.

Harry se k budově vysílače KNX hlučně přihnal se svým džípem v uniformě plukovníka US Army v doprovodu tří vojáků s kulomety a bazookami. Přivezl text projevu, zaměřeného především na vojenský personál.

Jakmile jsem skončil poslední technické úpravy, ustoupili jsme stranou, abychom si mohli spolu promluvit, a náš hlasatel začal přednášet Harryho text. V zásadě obsahoval výzvu všem bílým příslušníkům armády, aby se připojili k naší revoluci, pokud tak ještě neučinili, a současně byl i výstrahou těm, kdo by výzvy nedbali. Vyhlášení bylo velmi dobře zkoncipované a jsem přesvědčen, že se setká s ohlasem jak u posluchačů z řad vojáků, tak  i civilistů.

Jak se ukázalo, měl Harry již přes rok na starosti celé naše náborové úsilí v ozbrojených složkách, přičemž se jeho činnost soustřeďovala hlavně na západní pobřeží, kam byl loňského března přemístěn. Celá historie, kterou mi vyprávěl, byla hodně obsáhlá, ale ve spojení s tím, co jsem prožil do té doby i já sám, se dá shrnout asi následovně:

Již od samého založení organizace jsme začali s náborem rekrutů v armádě ve dvou rovinách. Na nižší úrovni jsme před zářím 1991 pracovali téměř otevřeně a později skrytě. Zahrnovalo to především šíření naší propagandy mezi vojáky na časový úvazek a poddůstojníky tak říkajíc od muže k muži. Harry mi však řekl, že v největší tajnosti jsme takto získávali členstvo i na vyšší úrovni.

Strategie revolučního velitelství se hodně odvíjela podle toho, zda se nám podaří získat významné armádní velitele, a v pondělí jsme už svůj trumf mohli vytáhnout z rukávu. Proto také nebyly branné síly jako celek proti nám nasazeny. V minulých čtyřech dnech naopak různé vojenské jednotky na sebe vzájemně střílely a dokonce se i bombardovaly.

Vnitřní rozbroj v armádě začal mezi jednotkami vedenými našimi sympatizanty, a těmi, které zůstaly loajální k systému (jichž byla značná většina). Brzy však vypukla další konfliktní situace, která tu první dokonce zastínila: černí proti bílým.

Sotva jsme v pondělí ráno zaútočili, začaly černé vojsko odzbrojovat jednotky, vedené s organizací sympatizujícími důstojníky. Záminkou k tomu bylo tvrzení, že se černí militanti v ostatních jednotkách vzbouřili, a proto že prý přišel z vyšších míst rozkaz všechny černé odzbrojit, aby se zabránilo šíření rebelie. Bílí vojáci k tomu byli obecně ochotni a také neměli důvod o historce pochybovat, a tak se jim nemuselo říkat dvakrát, aby obrátili zbraně proti negrům ve svých útvarech. Ti nemnozí z bělochů, kteří se kvůli svým liberálním sklonům zdráhali, byli na místě zastřeleni.

V jiných útvarech začali naši vojáci prostře střílet všechny černochy, které uviděli v uniformě, a potom přeběhli k jednotkám pod velením našich sympatizantů. Negři zareagovali tak, že se historka o vzpouře nakonec stala skutečností. Boje mezi černými a bílými propukly dokonce i v útvarech, jimž veleli systému oddaní důstojníci.

Některé jednoty byly více než z poloviny složeny z černochů, a proto byly boje krvavé a dlouhé. Přestože útvary našich sympatizantů tvořily zpočátku pouhých pět procent armády, byly k systému loajální útvary boji černých s bílými prakticky ochromeny, a navíc z nich stále více bílých  přecházelo k našim jednotkám.

K takovému jevu hodně přispělo i naše vysílání. Ohledně své síly jsme samozřejmě hodně přeháněli, ale hlavně jsme v něm říkali bílým vojákům, rozhodnutým se k nám přidat, kam mají jít a co konkrétně dělat. Abychom je snáze přiměli k přeběhnutí a odvrátili pozornost negrů, změnili jsme jeden z našich vysílačů na fingovanou černošskou stanici a pouštěli jsme do éteru „provolání k revoluci černých mužů“ s tím, že jsme „černé bratry“ vyzývali k postřílení všech bílých důstojníků a poddůstojníků dříve, než je bílí odzbrojí.

Téměř jediným vojenským útvarem v losangeleském okruhu, schopným se nám postavit na účinný odpor, bylo několik letek stíhačů a bombardérů armádního letectva a jednotka námořního letectva v Le Torro, které útočily na vojenské jednotky, o nichž se domnívaly, že k nám přeběhly. Podle Harryho názoru však tím způsobily bezmála stejné ztráty i branným silám systému.

Harry se usmíval už předem, když mi začal vyprávět, jak v náboru nových členů v kalifornské Národní gardě nebyla organizace ještě nikdy tak úspěšná, a že se počítá s přeběhnutím celých útvarů. Proto organizace z preventivních důvodů unesla velitele zdejší Národní gardy generála Howella již krátce před pondělní ofenzivou.

Když potom systém v okamžiku nejvyšší nutnosti nemohl Howella nikde najít, vznikla obava, že se k nám přidal. Obavy místních vůdců systému se nepochybně jen potvrdily, když se zjistilo, že generál v hned po půlnoci opustil v největším spěchu svůj dům se třemi neznámými osobami, tedy asi hodinu předtím, než se zde rozpoutalo peklo. Každopádně je to jen utvrdilo v podezření, a tak byl v pondělí vydán loajálním leteckým silám rozkaz bombardovat pro jistotu všechny zbrojnice a sklady Národní gardy.

Rovněž tak v Camp Pendletonu jsme ještě neměli převahu, když systém podlehl panice a povolal sem bombardéry. Jsem však přesvědčen, že chybný postup režimu zvrátil věci v náš prospěch. V okolí Pendletonu se stále ještě divoce bojuje, ale zjevně jsme i tam získali navrch.

Nevím sice odkud vlastně přijela kolona tanků, která v náš prospěch ochromila hlavní sídlo policie v Los Angeles, ale přišla jako dar z nebe; bez ní bychom to nikdy nedokázali. Od samého začátku byla pro nás zdejší policie jediným skutečně organizovaným protivníkem. Malé policejní sbory v přilehlých obvodech pro nás nepředstavovaly žádný problém. Některé jsme kompletně vyřadili, jiné se po počátečních přestřelkách rozhodly stáhnout do pozadí a starat se jen o vlastní záležitosti. Ale přibližně deset tisíc mužů L.A.P.D.[13] bylo ještě před několika hodinami v plném nasazení proti nám. V posledních čtyřech dnech jsme měli víc než stovku padlých, což představuje asi 15 až 20 procent našich místních sil.

Není mi jasné, proč jsme zde s policií nemohli udělat to samé, co jsme zjevně dokázali  s armádou. Snad nám na to scházely kádry nebo byla náboru v armádě dána přednost před získáváním policistů, ale ať už tak nebo tak, hlavní stan policie se stal ústředím kontrarevolučního odporu.

Policajti v Los Angeles se navíc spojili s některými jednotkami šerifů ze správních okrsků a dokonce i s útvary federální dálniční policie a přeměnili komplex hlavního sídla v pevnost, kterou jsme se všemi dostupnými prostředky nebyli schopni dobýt. Přiblížit se jen na vzdálenost několika domovních bloků znamenalo pro každého z našich lidí jistou smrt.

Protivníci měli k dispozici velké zásoby pohonných hmot, nouzové agregáty pro komunikační přístroje, a vysoce nás převyšovali i počtem mužů.

Nasadili také průzkumné vrtulníky, které odhalovaly naše různé opěrné body a námi obsazené budovy, a pak k nim vysílali útočné oddíly v síle až 50 vozidel a 200-300 mužů. Naše demolice téměř všech dálničních přivaděčů sice jejich pohyblivost silně omezovala, ale hlášení z vrtulníků jim pomáhalo najít cestu a vyhýbat se nejhorším překážkám.

Postavení nejvyššího významu včetně námi obsazených vysílačů jsme mohli uhájit jenom dobře opevněnými kulometnými hnízdy, která by držela v šachu všechny příjezdy. Naštěstí měla policie jen několik obrněných transportérů, protože většina našich jednotek nebyla vyzbrojena protipancéřovými zbraněmi; ty jsou k dispozici teprve od dnešního dne.

Kdyby se losangeleské policii podařilo spojit s loajálními vojenskými jednotkami, byl by to náš konec. Naštěstí tomu předešel tucet starých „em šedesátek“ jednotky, která k nám přešla. Tanky jednoduše převálcovaly zátarasy, které policisté vybudovali kolem svého hlavního stanu, a trhavými i zápalnými granáty proděravěly budovy jako cedník; stovky policejních aut v okolí rozstřílely kulometnou palbou.

Komunikační spoje i přívod proudu do policejního areálu byly přerušeny a budova na mnoha místech hořela. Policisté ji museli vyklidit a my jsme pak ještě přilehlá parkoviště a ulice zasypali minometnou palbou, takže se museli stáhnout i odsud. Podle všeho se potom rozprchli domů a převlékli se raději do civilu.

Podařilo se nám zlomit veškerý organizovaný odpor a dostat celou oblast pod kontrolu ještě dříve, než sem mohly být poslány vojenské jednotky z jiných částí země. Vlastně nechápu, proč se to ještě vůbec nestalo.

Před několika hodinami mi bylo řečeno, abych se ráno hlásil u skupiny našich techniků, která byla pověřena vypracováním plánu alespoň částečného zásobování našich jednotek vodou a proudem, uvolněním komunikací pro dopravu a vyhledávání a zajišťováním zásob pohonných hmot. Rád se toho úkolu chopím, i když je to spíše práce pro stavební inženýry než pro mne.

Možná to vypadá zvláštně, ale velice mě povzbuzuje vědomí, že revoluční velitelství hledí do budoucnosti s důvěrou. Zítra snad už o všeobecné situaci budu vědět víc.

10. červenec:  Stalo se toho mezitím hodně: některé věci dobré, některé i špatné, ale až dosud většinou dobré.

Vojenská i policejní situace je tady podle všeho v zásadě pod kontrolou, což ostatně platí i pro největší část západního pobřeží, přestože se v okolí San Francisca zjevně ještě stále bojuje.

Rovněž tady máme ozbrojené skupiny i jednotlivé policisty a vojáky, kteří se potulují a působí občas trochu potíží. Máme však pevně v rukou všechna vojenská stanoviště i letiště a během jednoho nebo dvou dnů zajmeme i jejich rozptýlené osazenstvo. Byl vydán rozkaz střílet bez vyzvání na každou jednotlivou ozbrojenou osobu, i kdyby měla na rukávě naše označení.

Je to potěšující změna proti dřívějšku, kdy jsme byli my těmi střílenými bez výstrahy. Po všech těch letech skrývání, plížení v převlecích a tísně z pouhého zahlédnutí policajta je úžasné znovu si volně chodit a veřejně nosit svou zbraň.

Velkým problémem byli civilisté. Lidé zpočátku propadli amoku, což jim vlastně nelze mít za zlé, a byl jsem až příjemně překvapen, jak se více či méně rychle zase sebrali. Zažili tu prudké boje, byli týden bez proudu a vody, a mnozí z nich několik dní i bez jídla.

V prvních dvou dnech dělalo obyvatelstvo přesně to, co jsme do něj čekali. Tisíce lidí se namačkaly do aut a všechno se to dralo na dálnici. Daleko se pochopitelně nedostali, protože nejdůležitější dálniční uzly jsme vyhodili do vzduchu. Nicméně tím vyvolali tu nejmasivnější dopravní zácpu, jakou si lze představit, a tím nám významně pomohli k úspěchu, protože policii téměř znemožnili pohyb.

Do čtvrtečního odpoledne se většina bílého obyvatelstva vrátila do svých domovů, přičemž mnozí z nich nechali stát svá auta bez benzínu na cestách a pochodovali pěkně po svých. Museli se předně přesvědčit, že není sebemenší možnost opustit autem losangelskou oblast, dále že nemohu nikde tankovat, protože bez proudu čerpadla nefungovala, za třetí že většina supermarketů a obchodů je nepřístupná, a konečně že se tu opravdu děje něco neobvyklého a velikého. Teprve pak zůstali doma, usadili se k tranzistorákům a začali si dělat starosti. Došlo k překvapivě málo zločinům a jinému násilí s výjimkou černošských čtvrtí, kde nepokoje, rabování a žhářství začaly už v pondělí dopoledne a stále více se šířily a nabývaly na rozměrech.

Přesto však od čtvrtečního rána začalo i v bělošských částech města rabování, především potravinářských obchodů. Někteří lidé již dlouho vůbec nejedli, a tak se ve skutečnosti jednalo spíše o činy ze zoufalství než z kriminálních impulsů.

Protože jsme do té doby ještě policii zcela bezpečně nezpacifikovali, nepodnikali jsme také nic k potlačení nepokojů mezi civilisty. Čím víc hladových  a zoufalých lidí na ulicích rozbíjí výklady obchodů, kradou jídlo, pitnou vodu a baterie pro rádia a rvou se s ostatními, kteří se chtějí zmocnit těch samých věcí, tím méně času má policie na nás. To byla ostatně od počátku naše hlavní idea, která nás vedla ke zničení téměř všech zásobovacích a dopravních zařízení.

Kdyby se police bývala mohla věnovat jenom nám, asi sotva bychom tak poměrně snadno zvítězili, ale při zhroucení veřejného pořádku se jí nemohlo podařit vyrovnat se s oběma problémy současně.

Nyní jsme to však my, kteří se musíme postarat o obnovení pořádku, a bude to svinská práce. Lidé následkem strachu a paniky jakoby ztratili zdravý úsudek. Počínají si tak nerozumně, že se zmaří ještě hodně lidských životů, než se nám podaří dostat všechno pod kontrolu. Dosti krutě nám v tom pomůže i smrt vyčerpáním a vyhladověním, protože na takový úkol jsou naše pracovní i materiální rezervy zcela nepostačují.

Dnes jsem byl s jednou skupinou pátrat po pohonných hmotách, a tak jsem náš problém s civilním obyvatelstvem mohl vidět přímo na místě. Ještě teď jsem z toho otřesený. V okolí Pasadeny  jsme s velkým cisternovým náklaďákem v doprovodu džípu s ozbrojenci jezdili od jedné benzinové stanice k druhé a čerpali všechno, co jsme našli. V této oblasti je dost benzínu k pokrytí našich potřeb na nejbližší dobu, ale civilisté se až na další budou muset obejít bez benzínu pro svá auta.

V Pasadeně žili dříve hlavně běloši, ale teď je převážně černá. Když jsme při své výpravě narazili poblíž čerpadla na negry, okamžitě jsme zahájili palbu, abychom je udrželi v náležitém odstupu. V bělošských čtvrtích jsme byli několikrát obklopeni hladovějícími bělochy, kteří prosili o jídlo; bohužel jsme jim nemohli vyhovět, protože jsme žádné zásoby s sebou neměli. Teprve tam jsme si uvědomili, jak je dobře, že mezi lidmi už nejsou střelné zbraně; jinak bychom byli v pěkné bryndě. Srdečný dík, senátore Cohene!

Tak zas už nemám čas na psaní; musím na poradu, kde máme být informování o situaci ve vlasti.