Kapitola XXI

11. červenec 1993: Mám za sebou zase jeden perný den! Teď sem budeme dostávat proud z jedné vodní elektrárny na severu ale ne mnoho. Zásobování proudem proto musí být co nejpřísněji přidělováno, a tak jsem celý den strávil vypracováváním rozhodnutí, které části města se budou proudem zásobovat, jaké skupiny budou od dodávek odpojeny a které naopak znovu připojeny. Pokud to půjde úspěšně, budeme brzy schopni dodávat proud i do ostatních částí města.

Včera jsem konečně zjistil, proč na nás Washington neposlal vojenské jednotky z jiných částí země. Bylo to nejspíš proto, že jsme měli v držení AFB ve Vandenbergu a tím i všechna raketová sila!

V prvních 48 hodinách po našem útoku byl systém tak neinformovaný o vojenské situaci a propadl natolik panice, že přesun větších vojenských jednotek byl prostě nemožný. Přestože jsme byli tak řídce rozeseti, že jsme s výjimkou západního pobřeží neměli šanci obsadit a udržet žádné další oblasti, všude jsme vyvolali neuvěřitelné poruchy, zmatky a spory.

Naši lidé ve vojenských útvarech v ostatních částech země dostali pokyn k akcím, které by je alespoň přechodně ochromily. To znamenalo méně sabotáží, žhářství a ničení, ale mnohem více zcela adresného odstřelování. V jednotkách s vysokým procentem černých stříleli naši lidé negry bez výběru, a přitom je různými výkřiky provokovali k reakci. Dosáhlo se toho stejnou taktikou, jakou jsme použili i zde: obsazením rádiových stanic a vysíláním předstíraných apelů na černé, aby obrátili zbraně proti bílým důstojníkům.

U některých útvarů se podařilo obsadit spojovací ústředny, a pak se odtud vysílaly zprávy, které měly u posluchačů vyvolat dojem, že celé jednotky přešly k nám.

Kromě toho jsme civilnímu obyvatelstvu připravili skutečný chaos. Elektrárny, spojovací zařízení, přehrady, významné dálniční uzly, benzinové rafinérie a sklady, plynovody a všechno ostatní, co bylo možno vyhodit do vzduchu nebo zapálit, bylo v pondělí napadeno ve federálním měřítku, aby se v obyvatelstvu vyvolala panika a systém se s tím spojenými problémy musel alespoň přechodně zabývat.

V této souvislosti jsem se také dozvěděl o průběhu pondělního útoku na evanstonský komplex. Když jsem slyšel, že to byl dokonalý úspěch, s radostí jsem si uvědomil, že tím získáme hodně důležitých výhod.

Ještě než mohl systém posoudit situaci a znovu získat důvěru v loajalitu svých vojenských jednotek, vyčistili jsme základnu Vandenberg a oznámili své ultimátum: Stačí sebemenší vojenská akce proti nám a okamžitě odpovíme odpálením raket s jadernou náloží na New York a na Tel Aviv. Proto byl v posledních dnech takový klid!

Teď už také rozumím celkové strategii revolučního vedení, která mi byla tak nepochopitelná a sváděla k tolika úvahám. Velení bylo po celou dobu jasné, že s našimi zatím ještě příliš slabými silami nemáme možnost zasadit systému přiměřeně rozsáhlý úder, který by vedl k jeho pádu, a už vůbec bychom se nedokázali dostatečně dlouho udržet. Samozřejmě jsme mohli ještě dosti dlouho pokračovat v partyzánské válce sabotážemi a psychologickou válkou, ale čas pracoval konec konců pro systém. Stále rostoucí pravomoci policie by nás nakonec ochromily, pokud by se nám nepodařil mimořádný průlom, který by naše řady tak mohutně rozšířil.

Takový průlom se nám tedy podařil a přinejmenším máme dostatečný potenciál k jeho značnému rozšíření. Jenom na území losangeleské aglomerace žije pod naší kontrolou asi dvanáct miliónů lidí. Jak velká je celková základna, z níž můžeme mezi obyvatelstvem čerpat, není zatím zřejmé vzhledem k nejasné situaci v Severní Kalifornii.

Pod přímou kontrolou organizace je nyní v Kalifornii pruh země od mexické hranice asi 150 mil severozápadně od Los Angeles a sahající od pobřeží do vnitrozemí na 50 až 100 mil. Kontrolovaná oblast zahrnuje San Diego, Los Angeles a nesmírně důležitou základnu vojenského letectva Vandenberg. Sierra a Mohavská poušť tvoří přirozené hranice našeho území.

Na dalším pásu pobřeží s městy San Francisco a Sacramento, zasahujícím téměř k hranicím Oregonu, se podle všeho chopily moci protisystémové vojenské skupiny, ovšem pokud vím, naši autoritu jsme tam zatím neprosadili. Na rozdíl od dřívějších zvěstí se bohužel ukázalo, že státy Oregon a Washington jsou stále ještě plně pod kontrolou systému.

Jinak je v zemi všechno vzhůru nohama a všude pokračují naše bleskové přepady; přesto však není systém v nebezpečí bezprostředního zhroucení. Hlavním problémem vlády je podle všeho nejistota, zda může věřit svým ozbrojeným silám nebo ne. To má také za následek, že na mnoha místech jsou jednotky drženy v kasárnách, přestože jich je tak naléhavě zapotřebí k obnově veřejného pořádku.

V některých oblastech, kde zmatek doléhá na obyvatelstvo nejtížeji především zásobovacími potížemi, nasazuje vláda zvláštní vojenské jednotky sestavené výhradně z barevných. Jeden takový oddíl, složený ze samých negrů, byl vržen na hranice naší enklávy v Kalifornii.

Další jednotka tohoto druhu se usadila v Barstowu asi sto mil odsud na severozápad. Zprávy bílých uprchlíků o tom, co se tam děje, vypovídají o masovém znásilňování a terorizování místního bílého obyvatelstva černými vojáky, kteří si tam hrají na pány. Cítím strašlivou nenávist, když poslouchám takové věci, ale všeobecná reakce na to nám může být jen prospěšná. Stejně tak dobré je, že jsme systém donutili veřejně ukázat jeho nedůvěru k bílému obyvatelstvu a současně závislost na nebělošských elementech.

Zatím je však pro nás daleko nejdůležitější, že se vláda nepokouší násilně proniknout na naše teritorium. Brání jí v tom naše pohrůžka Vandenbergem, i když taková situace nemůže být natrvalo. Zatím nám to však dává možnost dostat zdejší obyvatelstvo pod kontrolu.

Tady je stále ještě pravé peklo. Přibývá požárů a množí se výtržnosti. Dokonce i s veškerým vojenským personálem, stojícím nominálně na naší straně, nemáme prostě dost lidí k udržení pořádku a současné obnově životně důležitých zařízení i vytvoření nouzového systému přidělování potravin.

Se vším všudy máme k dispozici asi čtyřicet tisíc mužů a z nich téměř dvě třetiny zde ve městě; zbývající třetina je roztroušena od San Diega po Vandenberg. Situace je pro nás choulostivá, protože vojenské útvary systému v této oblasti převyšují počtem členy organizace v poměru 20:1. Tento poměr vlastně není tak hrozný, jak jsem se zpočátku domníval, ale i tak je to velice špatné! Navíc není většina těchto vojáků k organizaci vázána žádnou loajalitou a ve skutečnosti vůbec nevědí, že jejich rozkazy pocházejí od nás.

Až dosud jsme byli ve dne v noci tak zaměstnáni, že jsme na spoustu otázek neměli čas. Členové organizace byli přiděleni ke každé vojenské jednotce od roty výše, a Harry, s nímž jsme se včera krátce sešel, je toho názoru, že máme situaci dosti pevně v rukou. Doufám jen, že to tak opravdu je!

Měl jsem možnost popovídat si s několika vojáky, které posíláme pro pohonné hmoty a nasazujeme je k opravám různých zásobovacích zařízení. Podle všeho na ně udělaly největší dojem tři věci. Předně, že zde vláda ve Washingtonu zcela ztratila kontrolu, dále že černoši v armádě i mimo ni jsou nebezpečný a nespolehlivý element, a konečně že ozbrojeni a dobře živeni jsou na tom momentálně mnohem lépe než civilní obyvatelstvo.

Ovšem ideologicky jsou na tom prabídně! Někteří z nich stojí alespoň trochu na naší straně, jiní jsou stále ještě natlučeni myšlenkami, které má na svědomí vymývání mozků; ostatní se pohybují někde mezi tím! Jediné, co jim nyní nedovoluje vybočit z řady, je nepřítomnost jakéhokoli alternativního místa s příslušnou autoritou.

Sytém se ještě nedostal tak daleko, aby vysílal apely loajality našim vojákům. Pravděpodobně ne proto, že by se tím ostatním částem země otevřeně přiznal náš úspěch. Podle oficiální linie vlády je situace plně pod kontrolou a „rasističtí gangsteři“ (tedy my) budou brzy zatčeni a zlikvidováni. A protože vysíláme ve dne v noci vládním vojákům výzvy k revoltě a navíc jím kreslíme růžový obraz zdejší situace, vyznívá vládní story poměrně hluše. Místo aby s našimi tvrzením systém polemizoval, jednoduše naše vysílání ruší, což je z jeho strany asi to nejchytřejší řešení.

14. červenec: Dnes konečně dorazila do města první významnější dodávka, konvoj více než šedesáti nákladních aut naložených ovocem a zeleninou z údolí San Joaquin. Konvoj postupně složil svůj náklad na třiceti základnách nouzového zásobování, které jsme až dosud stačili zřídit v bělošských čtvrtích, ale byla to jen kapka na rozpálenou plotnu, protože pro bílé obyvatelstvo jsme potřebovali denně pětkrát větší množství, které by mu právě tak dovolilo přežít.

Je zde ovšem ve skladech značné množství trvanlivých potravin, kdežto všechny markety a obchody s životními potřebami už byly vydrancovány. Jakmile se lépe zorganizujeme, všechno vyhledáme, zajistíme a zinventarizujeme, můžeme tyto trvanlivé potraviny vhodně použít k doplnění čerstvých dodávek. Mezitím ovšem už v některých skladištích došlo k ošklivým incidentům, při nichž jsme bohužel museli zastřelit pár lidí, kteří se nechtěli spokojit s prostým „ne“.

Skutečně nechutnou práci jsme však měli v černých a smíšených čtvrtích. Proto jsem byl poslední dva dny zaměstnán vydáváním směrnic záchranným četám v těch oblastech, které právě vyklízely.

Úlohou vojáků je oddělit černé od ostatního obyvatelstva a soustředit je do vyhrazené oblasti s kontrolovaným přístupem do té doby, než budou na konvojích vyvezeni z naší enklávy. Provedeme to celkem jednoduše. Vyhrazená oblast pro černé bude vybrána tak, aby ležela blízko dálnice na východ a všechny výjezdy a východy z ní obsadí tanky a kulometná družstva.

Pak začne „čištění“ okolních obytných oblastí a bude se postupovat od nejvzdálenějších míst směrem k vyhrazené oblasti pro černé. V čele pěchoty pojedou auta s tlampači: „Všichni černí se ihned dostaví do základní školy Martina Luthera Kinga na 47. ulici k převzetí přídělů potravin a vody. Každý černoch, který bude po jedné hodině odpolední přistižen severně od 43. ulice, bude bez výstrahy zastřelen. Opakuji, všichni černí se ihned dostaví ...“

Zpočátku se některé skupiny černých vzpíraly a snažily se vojákům odporovat v naději, že „honkies“ na ně přece nebudou střílet.[14]

Většina černých se pohybovala ulicemi, jež směřovaly k určené oblasti, ve vzdálenosti asi dvou domovních bloků před pomalu postupující pěchotou, která průběžně prohledávala každou budovu. Černochy, kteří vyklízené území neopustili, vojáci bez okolků vyháněli s nasazeným bajonety na ulici. Kdo se vzpíral, byl na místě zastřelen, a občasné zarachocení samopalu vydatně pomáhalo udržovat ostatní negry v pohybu určeným směrem.

Až dosud jsme měli jen asi dvacet případů, kdy se černoši zabarikádovali a z ukradených zbraní stříleli na naše lidi. V takovém případě vojáci obsazenou budovu obklíčili a přivolali si na pomoc tank, který jednoduše svým kanónem a kulomety všechno rozstřílel na řešeto.

Znovu se ukázalo jako náramně dobrá věc, že systém před lety civilní obyvatelstvo odzbrojil. Kdyby mělo zbraně více černých, bylo by velmi těžké se s nimi vypořádat vzhledem k jejich početní převaze.

Hned za vojáky postupovaly záchranné čety. Naší úlohou bylo zaevidovat skladové zásoby a zajišťovat i všechna ostatní životně důležitá zařízení: benzín i velká množství jiného paliva, trvanlivé potraviny, sklady léků, těžkotonážní vozidla, určitá průmyslová zařízení a podobně.

Negři vyrabovali všechny potraviny ve svých čtvrtích a nesmyslně zničili spoustu dalších věcí, které jsme hledali. Přesto se nám podařilo najít ještě mnohé, co ve chvatu přehlédli, včetně více než čtyřiceti tun rybí moučky v továrně na krmiva pro zvířata, které jsme objevili dnes ráno. Není to sice žádná zvláštní pochoutka, ale postačí k pokrytí minimální spotřeby proteinů pro sto tisíc lidí na týden. A včera jsme narazili na třicet tisíc galonů tekutého chlóru, který použijeme při úpravě vody. Zachránili jsme také větší část zásob léčiv jedné nemocnice a dvou klinik, které zůstaly nedotčené i poté, co vzbouření negři začali rabovat.

Objevili jsme ovšem také strašlivé svědectví, jak negři v některých případech řešili nedostatek potravin - kanibalismem. Zjevně začali hned v úterý minulého týdne stavět zátarasy na hlavních ulicích a zadržovali auta projíždějících bělochů. Pak z nich nešťastníky vytáhli, v nejbližší černošské krčmě zabili, uvařili a  sežrali.

Později začali negři organizovat loupežné tlupy a přepadali bělošské čtvrti. Ve sklepě jednoho černošského domu jsme se setkali s nepopsatelně hrůznou scénou, které byla svědectvím úspěchu jejich výprav.

Právě když jsme skončili s inventarizací kořisti v jednom přilehlém skladišti a vyšli na ulici, všimla si skupina našich lidí rozruchu před budovou. Skupina vojáků pobíhajících sem a tam před vchodem byla viditelně něčím ohromena a zděšena. Jeden z nich vyběhl z domu, začal zvracet, a pak se zhroutil na chodník. Pak jiný voják vyvedl z domu asi desetileté bílé děvče s obličejem plným hrůzy. Dítě bylo nahé, špinavé a viditelně šokované.

Když jsme si proklestili vstup do domu, doslova jsem ucouvl před hrozným zápachem, který odtamtud vycházel. Kapesník na nose proti tomu příliš nepomáhal, ale přesto jsem s rozsvícenou baterkou sestupoval po schodech do sklepa kolem dvou dalších vojáků, kteří právě vycházeli ven. Jeden z nich nesl v náručí nepohnutě zírající, asi čtyřleté děvčátko, jež sice žilo, ale bylo příliš slabé, než aby dokázalo jít.

Velký sklep, slabě osvětlený dvěmi petrolejkami, zavěšenými na rourách ústředního topení, byl místními negry změněn na lidská jatka. Kolem stálo několik vaniček s páchnoucími vnitřnostmi a další nádoby s uřezanými hlavami. Nad vší tou hrůzou pak byly na drátech zavěšené lidské končetiny, podle velikosti nepochybně dětské.

Pod jednou z petrolejek nad pracovním stolem se mi naskytl nejhroznější obraz, jaký jsem kdy v životě spatřil. Bylo to usmrcené a částečně i zohavené tělo asi patnáctileté dívky. Prázdný pohled jejích modrých oči byl upřený na strop a dlouhé světlé vlasy se pokryly krví z hluboké řezné rány na krku.

Udělalo se mi špatně a vyklopýtal jsem po schodech na denní světlo. Nemohl jsem se přinutit znovu sejít do sklepa, a tak jsem požádal dva z mých mužů s kamerou a reflektory, aby všechno zdokumentovali. Fotografie budou velice užitečné při politickém školení našich jednotek.

Jeden z vojáků mi ohlásil, že ve sklepě našli části těl nejméně třiceti výhradně bílých dětí, a dvě ještě živé děti, které byly přivázané v koutě k rourám ústředního topení. Ve dvoře ještě objevili improvizovaný gril a hromádku drobných lidských kostí - pečlivě obraných. Rovněž i tuto scénu jsme zachytili na fotografiích.

Hrůzy, kterých jsem byl svědkem, se sice týkaly jen černých čtvrtí, ale slyšel jsem i dost nepěkné historky od našich lidí, kteří byli v bělošských čtvrtích a částech obývaných „chicanos“. Nešlo sice o případy kanibalství, v tomto ohledu jsou negři opravdu výjimečnou rasou, ale bylo hodně mrtvých v bojích o potraviny. Dále zde byla hlášení o hrůzných činech negrů, kteří vnikali do bělošských oblastí a dobývali se do domů, zvláště v bohatých čtvrtích, kde jsou mezi nimi větší vzdálenosti.

Mnohem pozitivnější je zjištění, že v některých středostavovských a dělnických čtvrtích se bílí obyvatelé semkli ke společné obraně proti vpádu negrů a chicanos. Vzhledem k vrtošivým postojům těchto omezenců v poslední době je to překvapující, ale potěšující vývoj. Je možné, že se dlouholetému židovskému vymývání mozků nepodařilo natrvalo implantovat všechny jeho bludy do hlav bělošských mas?

Obávám se jen, že v mnoha a mnoha případech se tam už nevykořenitelně zahnízdily. V rasově smíšených oblastech zažili bílí ledacos hrozného, a přesto neudělali prakticky nic na svou obranu. Možnosti sebeobrany beze zbraní jsou samozřejmě otázkou počtu lidí, kteří jsou k dispozici, ale patří k tomu i vůle po přežití. Přestože byli běloši jen v některých rasově smíšených čtvrtích početně slabší, ztratili podle všeho pocit identity a jednoty, který si černoši i chicanos stále ještě udrželi.

Mnozí jsou však ponejvíc přesvědčeni o tom, že jakýkoli způsob sebeobrany by byl „rasistický“, a více než smrti se bojí toho, že by byli považováni a označeni za rasisty. Dokonce i když jim černošské bandy unášely děti a před očima jim znásilňovaly ženy, nezmohli se na odpor, který by stál za řeč. Je to k zblití!

Je mi zatěžko soucítit s bělochy, kteří nepodnikli sebemenší pokus o obranu, a ještě těžší je pro mne nahlédnout, proč máme nasazovat životy, abychom takový vypreparovaný lidský odpad uchránili před osudem, který si plně zasluhuje. A navíc právě v rasově smíšených oblastech máme velké potíže a hrozí nám tam největší nebezpečí!

Příčí se nám střílet do takových shluků lidí, kde bychom mohli vedle barevných zabít i bílé, a tihle šmejdi to rychle rozpoznali a těží z toho. V některých obytných oblastech už máme co dělat s tak mocným odporem, že nám téměř znemožňuje dosáhnout stanoveného cíle, kterým je oddělení různých rasových skupin do speciálních enkláv.

Při pokusu o oddělení ras jsme narazili ještě na další velký problém, protože mnoho lidí zde nelze snadno klasifikovat jako bělochy a barvené. Proces rasového míšení už postoupil v této zemi tak daleko, že je nesnadné určit, kudy vede dělící hranice.

Nicméně je někam musíme vyexpedovat, a to co možná nejrychleji. Není sebemenší možnost nakrmit všechny v našem teritoriu, a pokud chceme předejít masovému hladomoru mezi bělochy, musíme je usadit v přesně stanovených oblastech, kde jsou k dispozici proud, voda, potraviny i ostatní životně nezbytné věci. Všechny ostatní je nezbytné na ten nebo onen způsob z našeho území odstranit. Čím déle to budeme odkládat, tím vzpurněji se bude obyvatelstvo chovat.

V soustřeďování černých jsme ostatně udělali už poměrně hodně. Přibližně osmdesát procent se jich už nachází ve čtyřech malých uzavřených oblastech, a pokud vím, tak se dokonce už dnes večer rozjely první větší konvoje směrem na východ. Ostatní obyvatelstvo má omezenou volnost pohybu jen v tom ohledu, že nesmí přecházet ze své čtvrti do jiné. Ještě nemáme všechno plně pod kontrolou a pokud jsem informován, nepřistoupili jsme zatím ještě k masovému zatýkání nebo jiným opatřením vůči Židům či jinak nepřátelským elementům. Bude nejvyšší čas s tím začít!