Kapitola XXII

19. červenec 1993: V posledních pěti dnech jsem byl svědkem asi největšího hromadného stěhování v dějinách: přemístění černých, mesticů a „boat people“ z Jižní Kalifornie. Denně jsme jich vypravili kolem miliónu na pochod směrem na východ a pořád to ještě nebere konce.

Přesto jsem se na poradě naší jednotky dnes večer dozvěděl, že zítra pravděpodobně proběhne poslední celodenní evakuace. Pak už se bude za linii odsouvat jen příležitostně pár tisícovek v závislosti na tom, jak budou chytáni dosud rozprchlí černoši i jak bude pokračovat čištění rasově smíšených oblastní.

Se svou jednotkou jsem byl pověřen úlohou sehnat a zajistit dopravní prostředky těm, kdo nejsou schopni absolvovat celý výlet pěšky. Začali jsme trajlery a návěsovými tahači, jimiž jsme schopni přepravit najednou stovky lidí, ale nakonec jsme použili jakýkoli dodávkový vůz, který se nám podařilo zrekvírovat v evakuovaných černých a mexikánských čtvrtích nebo v jejich okolí. Celkem to bylo víc než šest tisíc nákladních aut.

Zpočátku jsme se snažili velice přesně spočítat potřebné množství paliva pro každý vůz, ale trvalo to příliš dlouho, takže jsme se nakonec spokojili s jakousi jistotou, že každé vozidlo bude mít dost paliva na plánovanou trasu.

Nakonec nám včera došly náklaďáky, a tak jsme museli po celý den používat osobních vozů. Svých zhruba tři sta mužů jsem rozdělil do jednotek po deseti a každá z nich si pak pod slibem mimořádného přídělu potravin vybrala asi padesát černých dobrovolníků, kteří prohlásili, že umějí nakrátko spojit zapalování auta.

Potom začali převážet na vybrané velké parkoviště každé zaparkované auto od Volkswagenu po Cadillac, které se jim podařilo nastartovat a jehož ukazatel signalizoval alespoň čtvrtinu benzínu v nádrži. Potom naši dobrovolní černošští zloději šoupli za volant těhotnou černošku nebo staršího invalidu a naládovali do auta co možná nejvíce malých dětí a ostatní pohybu neschopné, nemocné a slabé barevné, mnohdy je naložili i na střechu a na blatníky, a poslali svou cestou. Potom se hned vraceli obstarat další auto.

Nestačil jsem se divit, jak bezcitně naši černí dobrovolníci zacházeli se svými vlastními lidmi. Mnozí staří černoši, kteří se již nedokázali o sebe postarat, byli důsledkem hladu a dehydratace na pokraji smrti, a přesto s nimi jednali tak surově a cpali je do aut takovým způsobem, že se na to nešlo dívat. Když dnes přetížený Cadillac ostře zatáčel k příjezdu na východní dálnici, jeden starý černoch na střeše se neudržel, sletěl se střechy a spadl na hlavu, která se na asfaltu rozstříkla jako vajíčko. Pro negry, kteří před chvíli auto naložili, to byl důvod k hlučnému veselí; byla to zjevně ta největší švanda, jakou v poslední době zažili.

Poměry nás donutily k porušování našich zásad logistiky i všech bezpečnostních nařízení a museli jsme se vystavovat mimořádným rizikům. Nejméně stokrát na nás mohli černí zaútočit, protože jsme byli příliš rozptýleni, a mnohokrát jsme byli nuceni pracovat přímo v jejich výbušných enklávách, aniž bychom měli za sebou pro případ nebezpečí nějaké krytí svými kamarády.

Ke zvládnutí takové úlohy jsem skutečně neměl dost lidí, a tak jsme museli pracovat osmnáct hodin denně, aniž bychom si dopřáli chvíli odpočinku, než jsme doslova padali únavou. Ještě štěstí, že to zítra bude poslední den, protože ani moji muži ani já bychom to už dlouho nevydrželi. Zatím jsme měli ve všem štěstí, ale na to nelze spoléhat.

Vcelku je však při vší skromnosti až pozoruhodné, co se nám podařilo. Vypravili jsme za hranice našeho území přes půl miliónu barvených, kteří by to pravděpodobně pěšky nikdy nedokázali. Od této chvíle za každého z nich přebírá odpovědnost systém. Musí je nasytit, obléknout a vyřešit jejich potíže. Spolu se sedmi milióny tělesně schopných černochů a mesticů jsme systému pověsili na krk docela slušné břemeno!

Evakuace je vlastně jen určitý druh války, demografické války. Nejenže tak dostaneme z našeho území barevné, nýbrž děláme tím současně i dvě další věci, které se nám později vyplatí. Tím, že jsme tyto převážně neproduktivní lidi poslali na území nepřítele, ochromíme tím už i tak přetížené hospodářství a uděláme také život bělochům v pohraničních oblastech téměř nesnesitelným.

I když budou barevní po evakuaci postupně rozloženi po celé zemi, bude to mít mimo Kalifornii za následek zhruba čtvrtinové zvýšení hustoty nebělošského obyvatelstva. Takovou hořkou pilulku „bratrství“ těžko spolknou i bílí liberálové s totálně vymytým mozkem.

Cestou na poradu své jednotky asi před hodinou jsem se zastavil na vyvýšeném místě, odkud bylo dobře vidět na evakuační trasu z Los Angeles. Slunce už zapadlo, ale bylo ještě dost jasno, abych s mocným pohnutím sledoval nekonečný proud tmavých bytostí pohybujících se pomalu na východ. Lavina sahala v obou směrech tak daleko, až kam jsem mohl dohlédnout. Po setmění pak naši rozsvítili pouliční osvětlení podél dálnice a pěší túra pokračovala celou noc. Kdy pak druhý den dopoledne bylo už příliš horko, pochodový postup jsme omezili natolik, abychom měli na dálnici více místa pro svá vozidla. Hned zpočátku jsme udělali špatnou zkušenost v tom směru, že když jsme je nechali pochodovat i ve dne, většinou padali jak mouchy.

Pohled na valící se zástupy barevných ve mně vzbudil pocit skutečného ulehčení, že za chvíli budou pryč z našeho území. Přímo mě děsila představa, že se masa pohybuje opačným směrem sem k nám.

Kdyby měl systém možnost volby, nepochybně by negry na hranicích přivítal kulomety a zahnal je zpátky. Protože však je hranice obsazena převážně jednotkami nebělochů, je prakticky nemožné vydat rozkaz ke střelbě na barevnou potopu. Již od samého začátku evakuace si jistě marně lámou hlavy ve snaze najít řešení, jak je zastavit.

Bossové systému se stali zajatci vlastní propagandy, která tvrdí, že tyhle zrůdy jsou naši „bratři s lidskou důstojností“, s nárokem na odpovídající zacházení, a tak podobně. Ano, pánové, my jsme si to zde již vyřešili, ale jsem si jist, že jinde to budou vidět stále černěji!

Důkazem toho jsou přívaly bílých uprchlíků z východu na naše území. Ještě před čtyřmi dny to bylo tak sto lidí denně, dnes se už počítají na tisíce. Naši pohraničníci odbavili do dnešního odpoledne již více než 25 000 bělochů přicházejících přes hranice.

Zdá se, že většina z nich utekla proto, aby se dostali pryč od černých vojáků a jejich evakuovaných bratrů - černých i bílých -, kteří zaplavili pohraniční oblasti nepřítele. Pokud tito lidé mají na výběr, utíkají na západ.

Jenže tak desetina z nich z pohraničních oblastí rozhodně není. Jsou to bílí dobrovolníci, kteří záměrně přešli k nám bojovat na naší straně. Někteří přicházejí z daleka, dokonce až  z východního pobřeží, jsou to celé rodiny i mladí svobodní muži, kteří se rozhodli k odjezdu, jakmile se jim doneslo, že se naše revoluce skutečně prosadila.

24. červenec: Tak tady to máš, brachu! Stává se ze mě opravdu všestranný talent. Právě jsem se vrátil do hlavního stanu z údržbářské výpravy do velké měnírny blízko Santa Barbary. Měli tam nějaké technické potíže, takže tu máme téměř každý den výpadky proudu. Musel jsme najít závadu a pak si k jejímu odstranění vyžádat opravářskou četu. Jsem samozřejmě rád, že dokážeme znovu náležitě uspořádat život civilního obyvatelstva, a že lidé, starající se o fungování elektrické sítě, mohou být zase na svých pracovištích.

Nicméně musíme postupovat krok za krokem, tzn. že nejdříve ze všeho je třeba obnovit veřejný pořádek a zajistit dostatečné zásobování potravinami. Úplný pořádek ještě není, ale dodáváme už do městské oblasti tolik potravin, abychom zabránili vyhladovění lidí. Během cesty do Santa Barbary jsem si udělal alespoň povrchní obrázek, jak se to dělá.

Na venkově jsem viděl doslova stovky organizovaných skupin mladých lidí pracujících na ovocných plantážích a v zahradách. Všichni byli opálení a vypadali zdravě a spokojeně. Jak obrovský rozdíl proti hladu a násilnostem ve městech!

Když jsem jednou projížděl kolem skupiny asi dvaceti děvčat v těžkých pracovních botách a porůznu oblečených do krátkých kalhot nebo lacláčů, pokynul jsem řidiči, aby zastavil. Vedoucí skupiny byla asi patnáctiletá pihovatá a copatá dívka, a svou skupinu vesele ohlásila jako 128. potravinovou četu z Los Angeles. Právě skočily pětihodinovou směnu a jsou na cestě k obědu v nedalekém stanovém městečku.

Za četu bych vás asi sotva označil, řekl jsem si v duchu, ale zjevně se už v civilním obyvatelstvu podařilo zavést lepší pořádek, než jsem si myslel. Bylo mi jasné, že dívka je příliš mladá na členství v organizaci, a jak jsem rychle zjistil, scházelo jí pochopení pro politické souvislosti.

Věděla jen tolik, že věci tam ve městě jsou teď hrozné a obtížné. A proto když jedna žena v rozdělovně přídělů řekla jejím rodičům, že kdo se z mladých dobrovolně přihlásí k práci na venkově, bude dobře zaopatřen a dostane dost jídla, souhlasili s její účastí. To bylo před týdnem a včera už byla jmenována za vedoucí své skupiny. Zeptal jsem se, jak se jí líbí práce. Řekla, že je sice těžká, ale je si vědoma nutnosti sklidit co nejvíc ovoce, aby její rodiče a přátelé ve městě měli co jíst. Ostatně dospělí v táboře jim důležitost jejich práce už vysvětlili.

Říkali jim také o významu revoluce? Ne, o tom neví vůbec nic, jen snad tolik, že mexičtí dělníci jsou pryč a jejich práci teď musejí dělat běloši. Myslí, že je to tak asi dobře. Kromě toho jim jen zběžně ukázali, jak mají svou práci dělat, a pak jim dali ještě základní poučení o hygieně a večer po práci je u táborového ohně učí hezké písničky.

Podívejme, to přece není špatný začátek pro dvanácti až patnáctileté. Kéž by jim chuť ke spolupráci vydržela i v dospělosti!

Dívky si však přece jen na něco postěžovaly, totiž na jídlo. Bylo ho sice dost, ale jen zelenina a ovoce, žádné maso, mléko a dokonce ani chléb. Je vidět, že se organizátoři potravinových brigád budou muset ještě vyrovnat s ledasjakými problémy. Vyměnili jsme s děvčaty půl kartónu sardinek a balík sušenek z auta za košík jablek, a obě strany měly radost z dobrého obchodu.

Když jsme pak nedaleko odtud projížděli vrchovinou severně od Los Angeles, potkali jsme dlouhou pěší kolonu přísně střeženou vojáky i bojovníky organizace. Jak jsme ji pomalu míjeli, snažil jsem se zajatce rozpoznat podle původu. Nevypadali jako černoši nebo Mexikáni, ale na druhé straně někteří z nich nebyli určitě běloši. Mnohé z obličejů byly výrazně židovské, zatímco vlasy a rysy ostatních nesly jasně negriodní prvky. Čelo kolony odbočilo z hlavní silnice na málo používanou loveckou stezku, která se dál ztrácela v kamenitém kaňonu, kdežto konec se táhl ještě na míle daleko směrem k městu. Jenom v té části kolony, kolem níž jsme projížděli, muselo být dobře na padesát tisíc osob různého věku a obou pohlaví.

Po návratu do hlavního stanu jsem se dotazoval po té zvláštní koloně. Nikdo nevěděl nic určitého, ale všichni byli zajedno, že se musí jednat o Židy a rasové míšence, kteří mají příliš světlou pleť, než aby byli evakuováni na východ. Připomnělo mi to otázku, kterou jsem si před pár dny kladl, jak pro potřeby soustředění a evakuce oddělit od ostatních světlé černochy, téměř bílé čtvrtinové a osminové černochy i neklasifikovatelné bastrady nejrůznějších asiatských a jiných typů.

Myslím, že teď už tomu rozumím. Vykázáním jasně rozlišitelných nebělochů chceme zesílit „rasový tlak“ na bělochy mimo Kalifornii. Přítomnost více „téměř bílých“ by věc jen zamotala a vždy by trvalo nebezpečí, že by někdy později mohli projít jako „bílí“. Je lepší se jimi zabývat už teď, jakmile je dostaneme do rukou. Mám takové slabé tušení, že jejich „pouť“ do kaňonu tam na severu bude cestou bez návratu!

Zřejmě je třeba prosívat ještě víc. Vyčistili jsme sice černochy a Mexikány obývané oblasti i určitá čistě židovská sídliště, ale jsou ještě mnohá místa, včetně dobré poloviny námi kontrolovaných satelitních částí města, kde panuje naprostý chaos. Židé tam spolupracují s reakčními bílými živly a jsou den ode dne troufalejší. V nejhorších oblastech dokonce pořádají protestní demonstrace a výtržnosti, jinde zase rozšiřují letáky i jiné prostředky k udržování trvalého odporu. Od pátku již byli ostřelovači zabiti čtyři naši lidé.

25. červenec: Na rozdíl od běžné práce z poslední doby jsem měl včera útěšný a příjemný den. Vedl jsem pohovory s větším počet dobrovolníků, kteří od 4. července přešli na naše území, abych z nich mohl vybrat asi stovku lidí do speciální jednotky, jež by měla brzy začít s pravidelnou a systematickou rutinní prací technického a logistického směru, kterou jsem měl až dosud se svým mužstvem na krku. Lidé, s nimiž jsem mluvil, byli již prověřeni, a všichni mají technické vzdělání nebo pracovali v průmyslové správě. Šlo o zhruba tři sta mužů spolu s ženami a dětmi, což bylo optimistickou známkou sílícího přílivu čerstvé krve na naše území. Dosud neznám celkový počet, ale vím, že se za poslední týdny síly organizace v Kalifornii znásobily. Připouštím však, že se jedná jenom o malou část hlásících se dobrovolníků.

Většina z příchozích se buď soustřeďuje do oddílů k práci na farmách nebo je v případě odpovídajícího věku oblékáme do uniforem. Vybavujeme je zbraněmi, které jsme vyhrabali z vybombardovaných zbrojnic Národní gardy. Takto postupně zvětšujeme své bojové síly,  i když mají hodně daleko do výkonnosti vojenských svazků stojících proti nám. Většina těchto „rychlokvašených“ vojáků nemá žádný nebo jen nepatrný výcvik a dosud jsme prostě neměli příležitost dát jim ideologické školení, které se dostávává každému novému členovi organizace. Přesto v průměru s naší věcí sympatizují více než vojáci z povolání a co nejrychleji je budeme hledět začlenit do profesionálních jednotek.

Tázal jsem se lidí, kteří ke mně dnes přišli, jak je postaráno o jejich denní potřeby a v jaké situaci jsou jejich rodiny. Dotazoval jsem se jich také po vzdělání a profesních zkušenostech. Prakticky všem se dostalo ubytování v obytnému bloku bývalé černošské oblasti na jižním okraji Los Angeles, kterou jsme nedávno vyčistili. Organizace si v jednom malém apartmá zřídila hlavní stan jednotky, kde teď vedu zmíněné pohovory.

Jen málokdo z nich přednesl nějakou stížnost, přestože se prakticky všichni zmínili o neuvěřitelné špíně v budově, do níž se nastěhovali. Některé byty byly skutečně tak zaneřáděné, že jsou prakticky neobyvatelné. Všichni se však s chutí pustili do práce a po pár dnech desinfikování, drhnutí a opravování jsou již znát výrazné změny k lepšímu.

Podnikl jsem malou inspekční obchůzku a byla radost pozorovat hrající si bílé děti na místech, kde se ještě nedávno rojily tlupy řvoucích barevných zmetků. Na prostranství kolem budovy pracovala asi dvacetičlenná skupina rodičů, kteří nasbírali malou horu odpadků: plechovky od piva, prázdné kartóny od nerůznějších jídel, rozbitý nábytek a zrezivělé kuchyňské přístroje. Dvě ženy přerývaly vyměřený kus zpustošeného a rozšlapaného trávníku na společnou zahradu. V oknech, která až dosud znala jen potrhané lepenkové závěsy, teď už většinou visely světlé záclony, nejspíš narychlo ušité z prostěradel a pak podomácku obarvené. Čerstvé květiny stály na parapetech, které předtím sloužily jen k odkládání pivních láhví.

Tito lidé sem většinou přišli jen s tím, co měli na sobě. Nechali všechno doma a riskovali životy, jen aby zde mohli být s námi. Je smutné, že zatím pro ně nedokážeme udělat víc, ale jsou to houževnatí lidé, kteří se o sebe umějí postarat.

Jako prvního jsem dnes ráno vyhledal muže, který měl někde sehnat náklaďák k pravidelnému odvozu odpadu z nové kolonie a každodennímu přivážení potravin z rozdělovny přídělů vzdálené odsud asi šest mil. Odpovídá také za technickou údržbu vozu a sám si musí shánět benzín do té doby, než zařídíme zásobovací systém pohonných hmot. Je mu už šedesát a dříve vlastnil továrnu na plastické hmoty v Indianě, ale přesto je šťastný, že zde může pracovat jako popelář!

Až uvedeme všeobecnou situaci civilního obyvatelstva do náležitých kolejí, bude průměrná hustota obyvatelstva v naší části Kalifornie méně než poloviční. Bude tu spousta místa pro nově příchozí. Nejspíš také srovnáme polovinu průmyslové a obytné části losangeleské aglomerace se zemí a vysázíme tam stromy. To je ovšem ještě hudba budoucnosti a naším bezprostředním úkolem je usazovat nové lidi v oblastech dobře oddělených od takových, které jsme ještě zcela „nevypleli“.

Ale i jen skromný počátek, který jsme zatím udělali, mě naplňuje radostí a hrdostí. Je to jako zázrak, procházet se ulicemi, kde se ještě před pár týdny potloukaly a na každém rohu zevlovaly tlupy barevných, a kde nyní člověk vidí jen samé bílé tváře hledící s důvěrou do budoucnosti. Žádná oběť není a nesmí být dost veliká k dovedení naší revoluce do úspěšného konce a k zajištění budoucnosti všem těmto lidem - pro děvčata ze 128. potravinové čety z Los Angeles i pro miliony jim podobných v celé zemi.