Kapitola XXIII

1. srpen 1993: Dnes byl „den oprátky“ - hrůzný, krvavý, ale nevyhnutelný den. Poprvé po všech těch týdnech je dnes v celé Jižní Kalifornii klidný a zcela pokojný večer. Noc je však naplněna tichou hrůzou; na desetitisících sloupech veřejného osvětlení, na stožárech elektrického vedení i na stromech celé obrovské městské aglomerace visí děsivé postavy.

Jsou vidět všude v osvětlených částech města. Bylo k tomu použito dokonce i dopravních značek a semaforů, a prakticky na každém rohu, kolem nějž jsem procházel cestou do hlavního stanu, se houpalo jedno tělo - čtyři na každé křižovatce. Jen na jednom jediném silničním nadjezdu asi míli odsud visela skupina třiceti mrtvol, z nichž každá měla na krku ceduli s nápisem: „Zradil jsem vlastní rasu.“ Dvě nebo tři postavy z této skupiny oblékli před pověšením do talárů a vesměs šlo tedy nejspíš o členy učitelského sboru z blízké kalifornské univerzity v Los Angeles.

Ve čtvrtích s dosud neobnovenou dodávkou proudu jsou mrtvoly méně viditelné, ale ve vzduchu visící pocit hrůzy je zde ještě silnější nežli v osvětlených částech města. Cestou z hlavního stanu do svého příbytku jsem procházel obytnou čtvrtí, v níž byly dva bloky neosvětlené. Uprostřed jednoho z nich jsem spatřil osobu, stojící na chodníku přímo proti mně, jak se mi alespoň zpočátku zdálo. Ani když jsem se přiblížil k mlčenlivé postavě, jejíž obličej skrýval stín velkého stromu, nepohnula se a bránila mi v cestě.

Znejistěl jsem a vytrhl z pouzdra pistoli. Když jsem pak k postavě ještě trochu pokročil, začala se ke mě pomalu otáčet. Byl to tak příšerný pohyb, že jsem se bez dechu zastavil -  pak listím stromu prokmitlo měsíční světlo a padlo přímo na bezhlesně se otáčející postavu.

Jako první jsem spatřil už známý nápis „Potupila jsem vlastní rasu“ a pak hrůzně sešklebený obličej mladé ženy s vyboulenýma očima a otevřenými ústy. Teprve pak jsem objevil provaz ztrácející se mezi větvemi. Nejspíš se vahou těla provaz natáhl nebo povolila větev  a nohy oběšené se dotýkaly dlažby chodníku, což pak vyvolávalo strašidelný dojem oživlé chodící mrtvoly.

Vzpamatoval jsem se z leknutí a rychle jsem šel pryč. Dnešní večer jistě budou ve městě k vidění tisíce takových pověšených ženských těl se stejným plakátem na krku. Byly to ženy, které se provdaly za negry, Židy nebo jiné nebělochy nebo s nimi žily.

Bylo zde také množství mužů s cedulkou „Potupil jsem vlastní rasu“, ale žen této kategorie bylo odhadem sedmkrát až osmkrát víc. Na druhé straně představují asi devadesát procent oběšenců muži s nápisem „Zradil jsem vlastní rasu“, takže ohledně zrady jsou obě pohlaví zhruba v rovnováze.

Muži s posledně zmíněným označením jsou politici, advokáti, obchodníci, rozhlasoví a televizní hlasatelé, soudci, učitelé, úředníci školské i městské správy, byrokrati, kazatelé nejrůznějších sekt a ostatní, kteří kvůli kariéře, společenskému postavení nebo voličským hlasům pomáhali systému prosazovat jeho program multirasové společnosti. Systém jim už zaplatil jejich třicet stříbrných a dnes tedy dostali i od nás zaslouženou odměnu.

Začalo to dnes časně ráno o třetí. Včera po celý den trvaly zvláště prudké výtržnosti a nepokoje, kdy se Židé snažili pomocí megafonů popichovat masy k házení kamenů a lahví na naše vojáky. Někteří z davu se skutečně dali strhnout k provolávání hesel „Pryč s rasismem!“, „Rovnost všem!“ a podobných populistických žvástů, kterým je Židé naučili. Vzpomněl jsem si na masové demonstrace během vietnamské války a musím uznat, že na takové věci mají židáci mimořádný talent.

Dnes ráno ve tři však už zhlouplé masy dávno skončily se svými orgiemi násilností a řvaní, a zalezly doma do postelí, s výjimkou jedné tvrdošíjné skupiny, která z tlampače vřískala svá prosystémová hesla do přilehlé obytné části, občas přerušovaná ječivou rockovou „hudbou“ a výkřiky „Bratrství“.

Potom však naše vojenské jednotky naráz vnikly do tisíců obytných bloků v pěti městských částech. Velitel každé jednotky měl u sebe přesný seznam jmen a adres. Ječivá „muzika“ náhle ustala a místo ní bylo všude slyšet praskání rozbíjených dveří pod okovanými botami vojáků. Bylo to stejné jako při raziích na zbraně před čtyřmi roky, jenže v opačném směru; pro přepadené však byl výsledek stejně drastický a definitivní. S osobami, které vojáci vyvlékali na ulici, se nakládalo dvojím způsobem. Pokud šlo o nebělochy včetně Židů i těch, kteří tak jen vypadali, ti byli spěšně zformováni do pochodových kolon a nastoupili cestu bez návratu do kaňonu v pohoří na sever od města. Na sebemenší pokus o odpor odpovídali vojáci okamžitě kulkou.

Naproti tomu běloši byli téměř ve všech případech na místě pověšeni. Na krk jim zavěsili jeden z obou předtištěných plakátů, svázali jim ruce za zády, přiložili smyčku, volný konec provazu přehodili přes vhodnou větev nebo semafor, a pak už jen zatáhli, zatímco se vojáci už zabývali dalším jménem ze seznamu.

Věšení a formování kolon smrti trvalo bez přerušení deset hodin. Když dnes krátce po poledni vojáci skončili svou hrůznou práci a vrátili se do posádek, byla oblast Los Angeles zcela a úplně  vyčištěna. Obyvatelé čtvrtí, do nich se ještě včera bylo možné odvážit jenom v obrněném transportéru, se dnes třásli za zamčenými dveřmi, a ze samého strachu se ani neodvažovali vyhlédnout mezírkou mezi staženými závěsy. Během celého dopoledne se neobjevila jediná známka organizovaného odporu proti vojákům a odpoledne by už na něco takového nepomyslel ani ten nejzuřivější.

Spolu se svými muži jsem byl celý den uprostřed největší vřavy a naším úkolem byly převážně komunikační záležitosti. Když exekučním jednotkám začaly docházet provazy, použily místo nich kilometry drátů elektrického vedení; my jsme jim k tomu zajistili stovky žebříků.

Rovněž jsme ve všech obytných čtvrtích vylepovali provolání revolučního vedení s výstrahou občanům, že s okamžitou platností každý projev rabování, výtržnosti nebo sabotáže i neuposlechnutí příkazů vojáků bude podle stanného práva potrestán zastřelením. Proklamace dále obsahovala tutéž výstrahu všem, kteří by vědomě skrývali Židy, úmyslně podávali policejním jednotkám falešné zprávy nebo naopak důležité informace zatajovali. Dále se tam oznamovalo, že jsou ve všech úředních ohlašovnách vyloženy abecední seznamy jmen, a v nich uvedené osoby jsou povinny se v určený den a hodinu dostavit k registraci a přidělení do pracovní jednotky.

Dnes kolem deváté jsem se blízko radnice málem dostal do ozbrojeného střetu s velitelem jedné roty. Byli tam k oběšení svezeni různí hlavouni: známí politici, prominentní hollywoodské herečky a herci i několik prominentních osobností z televize. Kdybychom je jako každého jiného pověsili před jejich vlastními domy, vidělo by to jen málo lidí, ale my jsme chtěli, aby to posloužilo za poučný příklad většímu okruhu diváků. Ze stejného důvodu jsme vysílali v televizi popravu několika kazatelů různých církví z našeho seznamu, kteří zradili základní principy křesťanství.

Pohoršení však vyvolala skutečnost, že mnozí hlavouni se dostali před radnici víc mrtví než živí; vojáci si je během transportu vzali do parády.

Známá herečka, nechvalně proslulá angažovaností za míšení ras a chvalozpěvy na multirasovou „lásku“, přišla ještě před položením oprátky o většinu vlasů, oko i o několik zubů, nemluvě už o oblečení. I jinak byla zbědovaná, zakrvácená a plná pohmožděnin. Kdybych se nezeptal, ani bych nevěděl, o koho jde. Ptal jsem se sám sebe, jaká má potom smysl ji veřejně popravit, když ji lidé už nemohou poznat a udělat si správné závěry z jejího dosavadního jednání i trestu?

Pak jsem si všiml vřavy kolem nákladního auta, které právě před radnici přijelo. Zahlédl jsem tam mimořádně tlustého chlapíka, v němž jsem okamžitě poznal federálního soudce, který v posledních letech jménem systému vynášel nejtvrdší rozsudky a rovněž mimo jiné schválil rozšíření zatýkacího oprávnění Rady pro lidská práva i na černé pomocné šerify. Nyní se zoufale bránil snaze vojáků stáhnout z něj pyžamo a obléknout do taláru.

Jeden z vojáků srazil soudce na zem a ostatní mu začali zpracovávat obličej a břicho pažbami. Za chvíli upadl do bezvědomí a možná byl dokonce už mrtvý, když mu položili kolem krku smyčku a bezvládnou postavu pak vytáhli na lucernu. Přítomný televizní kameraman celou scénu zabíral do živého vysílání.

Byl jsem znechucen tímto a mnoha dalšími podobnými případy, a vyhledal jsem velící důstojníka, abych mu přednesl stížnost. Požádal jsem jej o rozmluvu a zeptal se, proč neudržuje v mužstvu nebytnou kázeň a jednoznačně jsem mu řekl, že bití zajatců působí pravý opak toho, o co nám jde.

Musíme sice veřejně ukázat nesmlouvavou tvrdost a bezohlednost vůči nepřátelům naší rasy, ale sotva něčeho dosáhneme, budeme-li se chovat jako banda Uganďanů nebo Portorikánců.[15] Především musíme všem ukázat, že jsme sami dokonale disciplinovaní, protože přísnou disciplínu vyžadujeme také od civilního obyvatelstva. Nikdy nesmíme dát průchod svým pocitům hněvu nebo osobní nenávisti, nýbrž musíme svým jednáním dávat neustále najevo, že všechno co děláme, slouží vyšším cílům.

Moje slova velitele rozzuřila a začal řvát, abych se staral o svoje věci. Když jsem trval na tom, že tento případ je také mojí záležitostí, zrudl v obličeji a zasípěl, že za všechno tu odpovídá on a ne já a že v dané těžké situaci dělá co může.

Celkem správně poukázal na skutečnost, že organizace za minulý měsíc nahradila více než polovinu jeho jednotky nevyškolenými nováčky, a proto bych měl pochopit, že disciplína není taková, jaká by měla být. Rovněž mi řekl, že rozumí natolik „psychologii“ svých mužů, aby si byl vědom prospěchu svého dovolení bít zadržené. Vojáci si tím ospravedlňují své chování vůči zajatcům, kteří jsou jejich nepřátelé, a tak jako tak si zasluhují viset.

Neměl jsme vlastně ani co namítnout proti velitelovým důvodům, ale přesto jsem se zadostiučiněním pozoroval, že sotva se ode mne otočil, rozeběhl se zuřivě ke skupině vojáků a poručil jim přestat otloukat těžkými pistolemi dlouhovlasé, zženštilé a cizokrajně vyhlížející stvoření - populárního rockového „umělce“.

Po dalším uvažování jsme začal na záležitost nahlížet více očima velitele. Ohledně disciplíny musíme samozřejmě mnohem tvrději zasahovat, ale v tuto chvíli je pro nás politická spolehlivost vojáků mnohem důležitější než disciplína. Opatření k tvrdším zásahům mezi obyvatelstvem odkládáme jen do té doby, než z armády vytlačíme nespolehlivé vojáky z povolání, odzbrojíme je a postupně nahradíme novými lidmi, kteří k nám přecházejí přes nepřátelské linie.

Chceme také získat čas k obeznámení vojáků se zdejším novým pořádkem a k alespoň částečné přípravě na současné úkoly. Proto také vědomě dovolujeme civilnímu obyvatelstvu vymykat se kontrole víc, než bychom normálně připustili, a saháme jen k polovičatým opatřením, která problémy civilního obyvatelstva z dlouhodobé pohledu neřeší.

Jak jsem se dnes dozvěděl, další důvod průtahů spočívá v tom, že potřebujeme ještě nějaký čas k sestavení seznamu pro zatýkání. Členové organizace zde i v ostatních částech země zakládali svazky o kariéristech, horlivých zbožňovatelích Židů, teoreticích rovnosti a dalších provinilcích proti bílé rase, stejně jako shromažďovali adresy všech nebělochů bydlících v převážně bělošských čtvrtích.

Těch posledních, které byly až do posledního měsíce neustále aktualizovány podle daného stavu, nyní můžeme beze změny použít, ale vyhodnocení a probrání celého archivu vyžaduje obrovské množství práce. A té je před námi i tak stále ještě až příliš mnoho.

Tak například tam může o nějaké rodině stát, že se dopustila zločinu proti rase, protože sousedé si všimli, že se večírku v jejich domě jednou zúčastnil černoch, nebo že měli na autě nálepku „Rovnost všem“, kterou tehdy Rada pro lidská práva masově rozšiřovala. Obecně se takoví lidé nedostanou na listinu zatčených, pokud ve svazku nebudou jiné přitěžující důkazy. V opačném případě bychom totiž museli pověsit nejméně deset procent bílých - což je neproveditelné a nesmyslné!

Dokonce i kdybychom chtěli a dokázali tolik lidí pověsit, nebyl by k tomu žádný pádný důvod, protože v průměru nejsou o nic horší než většina z těch zbývajících devadesáti procent. Mají vymyté mozky, jsou slaboši, egoisté a schází jim pocit sounáležitosti s vlastní rasou - ale to samé platí o většině dnešních lidí. Jednou už jsou takoví a my je tak zkrátka musíme brát, přinejmenším jako výchozí stav.

V celých dějinách lidstva je tomu skutečně tak, že jen malá část dané populace je buď dobrá nebo špatná. Většina bývá morálně neutrální, neschopná se rozhodnout co je správné a co nesprávné, a řídí se podle toho, kdo a co je momentálně v kurzu.

Když řídí společnost dobří a spravedliví muži se správným programem, odrazí se to v celé společnosti a dokonce i lidé bez originality a vlastního morálního cítění budou nadšeně podporovat její vysoké cíle. Když se však dostanou k vládě zločinci, jak je tomu v Americe již po dlouhá léta, bude se většina obyvatelstva cítit spokojená a šťastná v nejhorších formách degenerace, a s pocitem správné věci bude papouškovat každou špinavou a destruktivní myšlenku, která se jí předhodí.

Většina dnešních soudců, učitelů, herců, správních úředníků atd. není vědomě či záměrně zlá nebo cynická, když se nechává vést Židy. Považují se za „dobré občany“ stejně tak, jak by o tom byli přesvědčeni, kdyby jednali úplně opačně pod vlivem dobrých vůdců.

Proto nemá smysl všechny je zabít a tyto morální slabochy snad bude možné z naší rasy vyloučit teprve v průběhu generací. V dané chvíli postačí odstranit vědomě bezcharakterní a zavrženíhodné elementy a s nimi ještě pár set tisíc našich morálně postižených „dobrých občanů“ v celé zemi jako výstrahu ostatním.

Pověšení některých nejhorších provinilců na vlastní rase ve všech částech Ameriky jistě výrazně přispěje k ukáznění a srovnání kroku většiny obyvatelstva a naučí ji to jasnějšímu myšlení. To však není jen prospěšné, ale také absolutně nezbytné. Lidé potřebují silný psychologický šok k vykořenění pochybných a po tak dlouhou dobu jim do hlav implantovaných myšlenek.

Je mi to vcelku jasné, ale musím přiznat, že mi přesto dělají starosti určité věci, které jsem dnes viděl.

Když začala první zatýkání, nebylo veřejnosti dostatečně jasné, co to znamená, a mnozí občané se chovali arogantně a urážlivě. Byl jsme přítomen scéně, kdy vojáci krátce před svítáním vyvlekli asi tucet mladých lidí z velké budovy blízko univerzity. Mladíci spolu se svými nezatčenými kolegy vykřikovali nejhorší oplzlosti a plivali na naše muže. Až na jednoho byli všichni zatýkaní Židé, negři nebo bastardi nejrůznějších odstínů. Dva nejvíc běsnící byli na místě zastřeleni a ostatní shromážděni do pochodové kolony.

Poslední přišla na řadu asi devatenáctiletá běloška, sice trochu rozbředlá, ale přesto poměrně hezká. Zastřelení dvou kolegů jí tak otřáslo, že přestala vojákům nadávat do „rasistických sviní“. Jakmile však poznala, že se jí také chystají oběsit, propadla hysterickému záchvatu. Snažili se jí vysvětlit, že to je cena za zhanobení vlastní rasy, protože žila s černým milencem, ale ona jen stále opakovala: „A proč právě já?“

Když jí položili smyčku polem krku, začala vřískat: „Dělala jsem jenom to co všichni ostatní. Proč jste si vybrali zrovna mně? To je nespravedlivé! A co ta mrcha Helena, ta s ním přece také spala.“ Při posledním výkřiku, který přešel v smrtelné zachroptění, začala jedna mladá žena z davu v panické hrůze utíkat pryč; nejspíš to byla „mrcha Helena“.

Zoufalá otázka mladé ženy „proč právě já“ zůstala samozřejmě bez odpovědi, přestože je jednoduchá - její jméno, narozdíl od Heleny, bylo uvedeno v našem seznamu. Není to ani „spravedlivé“ ani nespravedlivé. Popravené se stalo po zásluze, ale nejspíš by si Helena zasloužila stejný osud a bezpochyby teď trpí „mukami zavržených“ se strachem, že se na ní něco provalí a ona zaplatí stejnou cenu jako její přítelkyně.

Drobná epizoda mě v mnohém poučila o politickém teroru, protože přesně tato svévole a nespravedlivost jsou důležitými aspekty jeho účinnosti. Existuje nepochybně mnoho lidí v situaci takové Heleny, kteří ze strachu před bleskem z čistého nebe teď chodí opatrně jako na vejcích.

Bědování mladé ženy „dělala jsem jen to co všichni ostatní“ ztělesňuje deprimující aspekt epizody. Samozřejmě že přeháněla, ale je také pravda, že kdyby jí ostatní nedali špatný příklad, nikdy by se neprovinila zločinem proti rase. Zaplatila za hříchy ostatních i za svůj. Nyní je mi zřejmější než kdy dříve, jak nutné je vštípit všem našim lidem nové morální základy, nové chápání zásadních hodnot, aby už nadále nebyli morálním odpadem jako byla tato politováníhodná žena i většina současných Američanů.

Krátce po poledni jsem měl znovu na očích příklad nedostatku zdravé a přirozené morálky. Právě jsme věšeli skupinu asi čtyřiceti stavebních podnikatelů a obchodníků s nemovitostmi před kancelářemi společnosti „Šťastný domov“. Všichni odsouzení spolupracovali na speciálním programu, který pomocí mimořádně výhodných hypotéčních úvěrů umožňoval barevným rodinám pořizovat si domy v převážně bělošských čtvrtích. Jedním z nich byl podsaditý pětatřicetiletý a dobře vyhlížející blondýn s krátkými vlasy, který se urputně hájil: „K čertu, já jsme přec nikdy nesouhlasil s jakoukoli formou takového svinstva, jako je míšení ras. Zvedá se mi žaludek, jen vidím tyhle smíšené rodiny s jejich nepodařenými zmetky. Jenže člověk si musí nějak vydělávat na živobytí, pravda? Hlavní stavební inspektor mi prozradil, že může přehlédnout nějaké to nedodržení stavebních předpisů jen u těch makléřů, kteří se zúčastní programu speciálních hypoték.“

Tím nám nechtěně prozradil, že na jeho žebříčku hodnot stojí peníze mnohem výše než věrnost vlastní rase, což bohužel platí také o mnohých z těch, které jsme dnes neoběsili. Nuže, tenhle si sám vybral a nezasluhuje slitování.

Vojáci se s ním samozřejmě nedohadovali. Když přišel na řadu, prostě ho popadli a naložili s ním stejně nestranně jako s ostatními, kteří se už stoicky oddali osudu. Popravčí čety měly rozkaz s nikým nediskutovat nebo cokoli vysvětlovat kromě stručného konstatování zločinu, za nějž bude dotyčná osoba pověšena. Nic nedávali na sebe přesvědčivější zaklínání se nevinou obvyklým „ to musí být nějaký omyl“. Není pochyb, že dnes došlo i k nějakým přehmatům: záměna osob, chybná adresa, rozsudek na základě falešného obvinění, ale když exekuce jednou začaly, nikdo se už na možné omyly neptal. Byl to bohužel jediný způsob, jak veřejnosti vštípit obraz naší nesmiřitelnosti.

Nepochybně jsme udělali pěkný kus přesvědčovací práce. Sotva se dnes odpoledne vrátily exekuční čety do kasáren, začali jsme z celého města dostávat první hlášení o náhlé vlně vražd a násilných činů. Na odlehlých chodnících, v úzkých uličkách a v domovních chodbách se objevovaly mrtvoly, většinou s bodnými ranami. Naše hlídky také našly hodně zraněných, celkem několik stovek.

Přestože mezi zabitými a zmlácenými bylo i několik černochů, rychle jsme zjistili, že jde převážně o Židy. Byly to zjevně osoby, které naše popravčí komanda nějak přehlédla - ne však občané!

Výslechy většiny zraněných Židů ukázaly, že přinejmenším někteří z nich se skrývali u bělošských rodin. Po vydání naší proklamace však i tito židomilové dostali strach a vyhnali je na ulici. Občanské hlídky s noži a obušky pátraly i po těch Židech, kteří na našich seznamech nebyli.

Jsem si jist, že bez tvrdé lekce „dne oprátky“ bychom občanstvo nikdy tak rychle nepřiměli k spolupráci. To popravčí den přiměl každého jednotlivce k co nejrychlejšímu rozhodnutí.

Zítra odpoledne začne několik našich lidí sestavovat civilní pracovní jednotky k odřezávání viselců a dopravování těl na místa, která jsem k tomu účelu vybral. Odklizení všech mrtvol - jejichž počet se pohybuje mezi 55 až 60 tisíci - si nejspíš vyžádá tři nebo čtyři dny, což při současných vedrech bude dost nepříjemné. Přesto cítíme úlevu, že negativní část naší úlohy máme za sebou! Teď už všechno půjde nahoru v dobrém smyslu slova: reorganizace, převýchova a obnova celé společnosti.