Kapitola
8. srpen 1993: Před čtyřmi dny jsem
byl jmenován vedoucím nově zřízeného úřadu pro zásobování, podniky služeb a
dopravu. Jedná se jen o dočasnou úlohu, protože během deseti dnů předám funkci
jednomu technikovi ze skupiny dobrovolníků, s nimiž jsem poslední tři týdny
spolupracoval. Bude mít k dispozici značný počet místních lidí, kteří dříve
pracovali ve státní, krajské či městské správě nebo v
podnicích služeb, takže jsem si jist, že dokáže z úřadu odstranit dosud
přetrvávající nedostatky a nešvary.
Poté, co se více než polovina lidí z klíčových
podniků vrátila na svá pracoviště, začaly jít věci téměř normálně. Na celém
našem území jsme obnovili dodávky elektřiny a proudu, zajistili jsme provoz
čističek a odvoz odpadků i telefonní služby, ovšem proud je stále ještě přísně
na příděl. Otevřeli jsme dokonce i padesát benzinových čerpadel, kde mohou tankovat
i civilisté se zvláštním statusem.
Příslušné odpovědné služebny už pokrývají
celou naši enklávu od Vandenbergu po mexickou hranici, a proto jsem také strávil
nekonečné hodiny v autě, abych si zjednal přehled o potřebách i rezervách různých
oblastí a mohl tak všechno co nejlépe sladit. Vedle armády a úřadu potravinového
zásobování je tato služebna odpovědná za nejdůležitější funkce a má také
nejvíc zaměstnanců ze všech úřadů, které jsme zřídili.
Jedním z nejzajímavějších aspektů mé práce je
koordinace s úřadem zásobování, který se zabývá výrobou potravin. V první řadě
jde o průběžné řešení nastalých problémů. Úřad k výrobě potravin
zmobilizoval více než 600 000 lidí, což je čtvrtina pracovně činné části
obyvatelstva pod naší kontrolou. Kolem deseti až patnácti procent z nich jsou
běloši, kteří už dříve v zemědělství pracovali. Asi třetina mladých
dobrovolníků spadá do věkové kategorie 12 až 18 let a zbytek pak tvoří lidé z
městských oblastí, kteří dříve zastávali povolání, jež nyní nejsou životně
nezbytná.
Mnoho lidí z posledně jmenované skupiny dělá
poprvé v životě skutečně produktivní práci; to znamená, že zásobovací úřad
vedle své obvyklé práce ještě výrazně přispívá k novému společenskému
začlenění a náš úřad pro výchovu s ním na tomto poli úzce spolupracuje. Každý
pracovník se týdně účastní deseti vyučovacích hodin a je potom zařazen nejen
podle kvality své práce, nýbrž i podle toho, jak se umí z lekcí poučit.
Pokračuje nepřetržité „třídění“ a
pracovníci jsou podle svých postojů i pracovních výkonů postupně přeřazováni do
zvláštních skupin, které jsou zárodkem pracovních čet k výchově vedoucích
kádrů. Z nich potom budou vybíráni kandidáti členství v organizaci.
Během inspekční cesty ohledně způsobu práce
našeho úřadu jsem se při vhodných příležitostech zastavil a promlouval s dělníky
na polích. Morálka skupin s vysokým procentem bývalých společenských parazitů se
výrazně lišila od skupin příštích vedoucích kádrů, ale obecně jsem konstatoval,
že se nepracuje špatně. Bylo jim všem vysvětleno, že vzdor revolucí vyvolaným
omezením a újmám si mohou být jisti, že je dostatek potravin pro každého - ovšem
jen pro toho, kdo pracuje.
Stále ještě jsem si nemohl zvyknout na
příjemnou skutečnost, že všichni lidé na polích byli běloši. Vzduch byl
čistý, slunce jasně svítilo a život byl ve všech ohledech mnohem radostnější. Je
až neuvěřitelné, jak úžasnou změnu naše revoluce vyvolala!
Rovněž sami dělníci ten rozdíl cítili, ať už
stáli ideologicky při nás nebo ne. Objevil se mezi nimi až dosud neznámý pocit
solidarity, duchovního spříznění a nezištné spolupráce ke
zvládnutí společného úkolu.
Potěšující byla i většina zpráv z ostatních
částí země.
Sytém se sice ještě držel, ale jenom za cenu
stále otevřenějšího a brutálnějšího útlaku. V celé zemí platí válečné právo a systém je
při zastrašování bílého obyvatelstva odkázán na kvapně vyzbrojené oddíly
černých násilníků. Dobrá polovina profesionálních vojenských jednotek je kvůli
„nespolehlivosti“ držena v kasárnách.
Téměř všude se poměry zhoršují. Společnost
trpí výpadky proudu, zhroucením dopravního systému, atentáty i častými
sabotážemi v průmyslu. To všechno pak v začarovaném kruhu vede k dalším a dalším
nepokojům.
Operační jednotky organizace odvádějí hrdinskou
práci, ale jejich ztráty jsou až bolestně vysoké. V současnosti je jejich jediným
cílem udržovat tlak na systém i na obyvatelstvo, a proto bez
ustání dotírají na každý dostupný cíl. Od dobrovolníků, kteří ve
stále větším počtu procházejí liniemi nepřítele na naše území, máme shodné
informace o účinku chaotických poměrů na obyvatelstvo. Bílí liberálové a menšiny
hystericky vykřikují, že vláda by s tím měla „něco udělat“, konzervativci
bědují a lomí rukama nad všeobecnou „neodpovědností“, a průměrný občan je
stále více rozezlený na všechno, co má se situací co dělat: na nás, na systém, na
černochy i na nejrůznější mluvčí liberálů a konzervativců. Chce se prostě co
nejrychleji vrátit k „normálním“ poměrům a k navyklému komfortu.
Propagandisté systému do nemožnosti nafukují
násilnou evakuaci barevných i naší bleskovou justici ohledně
provinilců proti rase i dalším zdegenerovaným elementům. S výjimkou liberálů a
menšin však propaganda systému nemá žádný účinek. Většina obyvatelstva je v
současné době až příliš zaměstnána vlastními problémy, než aby uronila slzu
nad „oběťmi rasismu“.
Největší starost nám nyní dělá Severní Kalifornie, kde se věci vymkly kontrole. Generál Harding tamější situaci dokonale zpackal a vlastně dobře nám tak, když jsme se tak klidně zapletli s konzervativcem. Stejně jako všichni ostatní i Harding chyběl, když se rozdával rozum, ale pro vyrovnání dostal dvojitou porci tvrdohlavosti.[16]
Pokud se situace v oblasti San Francisco - Sacramento
rychle nezlepší, může přerůst v občanskou válku s jednotkami generála Hardinga.
Pro systém by to byl hotový dar z nebes. Jediným správným Hardingovým počinem byla
roztržka s Washingtonem během prvních týdnů naší ofenzivy ze
4. července, kdy už bylo jasné, že systém ztratil v Kalifornii půdu pod nohama.
Tehdy z vlastní iniciativy prohlásil, že Severní Kalifornie má nezávislou vojenskou
vládu a dokázal na svou stranu získat většinu důstojníků tamějších vojenských
jednotek (samozřejmě s výjimkou našich tajných agentů v armádě).
Revoluční velitelství se tehdy jednoduše rozhodlo
pro praktický postup v tom smyslu, že nechalo Hardingovi volnost operovat na svém
území podle vlastních představ a naši lidé dostali pokyn nic proti němu zatím
nepodnikat. To nás ušetřilo velkých škod, protože armáda v Severní Kalifornii
měla mnohem větší ztráty než my tady na jihu. Důvod spočíval v tom, že Harding
otálel s přijetím dostatečně radikálních opatření k upevnění své
autority a neskoncoval s černými vojáky.
Rovněž se mu vůbec nepodařilo dostat pod kontrolu
civilní obyvatelstvo, a to znovu jen proto, že myšlenka na radikální postup mu
podle všeho vůbec nepřišla na mysl. Židé i ostatní bolševické elementy v San
Franciscu jej soustavně vodili za nos, a již nejméně měsíc se v Sacramentu bouřili
Mexikáni a tropili masové výtržnosti.
Když za ním minulý měsíc přišla delegace lidí
z organizace s návrhem společné vlády v Severní Kalifornii, v níž by Hardingovi
připadla obrana a naší organizaci civilní záležitosti včetně policejních sil,
nechal je zatknout a tvrdošíjně odmítal jejich propuštění. Od té doby vydával
idiotské dekrety např. k „obnově ústavy“, k uspořádání nových voleb a k
„obnově republikánské formy vlády podle představ otců
zakladatelů“ a řadu podobných nesmyslů.
Naše radikální opatření na jihu Harding
pranýřoval jako „komunistická“. Byl pobouřen a zděšen tím, že jsme před
masovým odsunem barevných neuspořádali alespoň něco na způsob referenda, a dále
že jsme Židy a prznitele rasy nestavěli jednotlivě před soud a místo toho jsme s
nimi udělali krátký proces.
Chápe vůbec ten starý hlupák, že se Američané
v současných těžkých poměrech nejsou schopni orientovat? Copak nechápe, že se
Židé právě „čestně a podle ústavy“ zmocnili naší země a ujařmili ji? Jak mu
natlouci do hlavy skutečnost, že se obecný lid již mnohokrát pokoušel o samovládu,
ale vždy ztroskotal a byl na tom ještě hůře než předtím?
Kam by s touto televizí vypreparovanou generací
voličů mohly vést nové volby jinam než zase do stejného židovského prasečího
chlívku? A jak si asi tak představuje vyřešení problémů u nás dole na jihu bez
radikálních opatření?
Copak Harding nevidí, že se chaos v jeho oblasti
bude neustále zvětšovat, pokud jasně neoznačí jeho původce a náležitě s nimi
nezatočí? Opravdu nedokáže pochopit, že vzhledem k početním poměrům není možné
proti Židům, negrům a Mexikánům postupovat individuálně?
Zjevně nic z toho nechápe, protože ten idiot
stále ještě vyzývá „odpovědné“ vůdce černých i „vlastenecké“ Židy ke
spolupráci při obnově pořádku. Harding jako ostatně nikdo z konzervativců
nedokáže udělat to, co se udělat musí, protože by to pro něj znamenalo potrestat
viníky současně s „nevinnými“, tedy s „hodnými“ negry a „loajálními“
Židy, jakoby v současných souvislostech měly takové pojmy vůbec nějaký význam.
Proto se jen bezmocně potácí sem a tam z obavy, že by se s jednotlivci mohlo jednat
„nespravedlivě“, ale docela klidně přihlíží, jak v tutéž dobu jde všechno k
čertu a civilisté na jeho území trpí terorem a umírají hladem jako mouchy.
Generálové mají být z tvrdšího dřeva!
Jedinou, ale zato velkou výhodou, kterou nám
situace na severu přinesla, byl příliv bílých uprchlíků. Po útěku před anarchií
kolem San Francisca už přišlo na naše území více lidí, než kolik jich z celé
země proklouzlo liniemi nepřítele.
A tak ve Spojených státech máme paradoxně tři
různé druhy společenského řádu: na severu konzervativní režim, na východě
liberální židovskou demokracii, a u nás začátek zcela nového světa, který
povstává z trosek starého.
23. srpen: Zítra se vydám znovu do
Washingtonu. Teď jsem už čtvrtý den ve Vandenbergu a učím se
zacházet s jadernými hlavicemi. Bylo mi svěřeno vedení skupiny, která má do
Washingtonu dopravit čtyři šedesátikilotunové hlavice a tam je potají rozmístit
kolem hlavního města na připravená klíčová místa.
Spolu se mnou bylo zaučeno dalších padesát
mužů, vesměs členů organizace, a každý z nich jako velitel své skupiny má za
úkol podobnou misi. To znamená, že v první fázi bude po celé zemi rozmístěno dvě
stě jaderných hlavic, a po nich budou následovat další.
Všechny hlavice jsou stejné a pocházejí z
arzenálu velkorážného dělostřelectva, který naši lidé
objevili.
Budou poněkud upraveny a pak mohou být přivedeny k
výbuchu zakódovaným rádiovým signálem. Hlavice představují naši zpětnou pojistku
pro případ, že bychom přišli o zdejší raketová zařízení.
Nynější poslání je to nejnebezpečnější, pro
jaké jsem byl kdy vybrán. Bude mnohem obtížnější než zničení budovy FBI před
dvěma roky. V pěti se musíme probít 3 500 mil nepřátelským územím a nesmíme být
dopadeni; to všechno se čtyřmi jadernými bombami o váze půl tuny. Pak je ještě
musíme propašovat na přísně střežená místa a ukrýt tak, aby nehrozilo
nebezpečí jejich objevení.
Ohledně chystané mise mám smíšené pocity, a to
nejen kvůli její nebezpečnosti; ostatně sotva na to pomyslím, žaludek se mi svírá.
Tak předně opustím Kalifornii jen nerad. Být účastníkem zrodu nové společnosti je
pro mě velice povznášející a navíc zde naše práce opravdu teprve začíná.
Každý den začínají nové projekty, jichž bych se tak rád zúčastnil, zde klademe
základy nového společenského řádu, který má zabezpečit budoucnost naší rasy na
příští tisíciletí.
Kromě toho má pro mně osobně nesmírnou cenu
možnost žít v normálním a zdravém světě bílých mužů; poslední týdny byly
opravdu krásné. Deprimuje mě myšlenka, že musím opustit tuto oázu a ještě jednou
se tam venku vrhnout do žumpy plné negrů, Židů a zchátralých, duševně
zvrácených bílých liberálů.
Na druhé straně jsou to už tři měsíce, kdy jsem
se neviděl s Katy, a připadá mi to jako rok. Moje nadšení z toho, co jsme zde
dosáhli, je bohužel tlumeno okolností, že Katy nemůže se mnou sdílet radost z
našich úspěchů. Navíc nyní za změněných okolností žije ve Washingtonu v mnohem
horších podmínkách a ve větším nebezpečí než my zde v Kalifornii; to vědomí ve
mně každým dnem vyvolává silnější pocit provinění.
Přesto však mým nejsilnějším pocitem zůstává
povinnost. Cítím hrdost, že jsem byl pověřen tak důležitým
a obtížným úkolem, přestože jsem pořád ještě členem řádu jenom na zkoušku.
Musím potlačit a odsunout stranou ostatní myšlenky a pocity, dokud nebude naše úloha
úspěšně dokončena.
V uplynulých čtyřech dnech jsem nebyl informován
pouze o funkci jaderných hlavic, za něž budu konec konců odpovědný, ale také jsem
se dozvěděl, proč je úspěch našeho poslání tak důležitý pro samotné přežití
nás všech. Byla to skutečná lekce strategie, po níž jsem náležitě
vystřízlivěl.
Lidé revolučního vedení s očima upřenýma na
dlouhodobý cíl, kterým je naprosté vítězství nad systémem, se nenechávají
ošálit našimi zdejšími úspěchy v Kalifornii ani současnými potížemi, s nimiž
se systém musí potýkat. Jde o následující tvrdé skutečnosti:
1. Sytém je mimo Kalifornii ve své podstatě
prakticky nedotčený a početní nerovnost mezi vojenskou silou nepřítele a naší je
ještě nepříznivější než před 4. červencem. Spočívá to v tom, že jsme museli
své síly bezohledně nasazovat po celé zemi, jen abychom udrželi systém v šachu po
dobu potřebnou ke konsolidaci zdejších úspěchů.
2. Bez ohledu na vojenské síly pod naší kontrolou
je nás systém schopen snadno srovnat se zemí, jakmile dá znovu do pořádku současné
problémy s morálkou v armádě. Jediným důvodem, proč můžeme systém tak dlouho
držet na distanc, je naše pohrůžka odvetným jaderným úderem na New York a Tel Aviv.
3. Naší jaderné odstrašovací síle hrozí
nebezpečí, že bude brzy neúčinná. Systém může vést překvapivý první úder
proti nám s velkou pravděpodobností, že naše stacionární raketová sila vyřadí z
boje dřív, než budeme schopni odpálit své střely. Jak vyplývá z pramenů tajné
služby revolučního velitelství, je takový preventivní úder skutečně plánován.
Systém bude zdrženlivý jen do té doby, než dokončí nezbytnou vojenskou
reorganizaci, která mu zjedná důvěru v politickou spolehlivost US Army. Po zničení
našeho jaderného potenciálu bude následovat masivní invaze a systém počítá s
tím, že nás vyřídí v jednom nebo dvou dnech.
Ještě horší však je, že systém má také plán
na nukleární zničení celé Jižní Kalifornie. A pokud se mu během dvou týdnů
nepodaří získat plnou důvěru ve své pozemní síly, bude plán proveden.
Stále ještě neznáme přesný časový rozvrh
akcí systému, ale máme zprávy, že více než 25 tisíc nejbohatších a
nejvlivnějších Židů si již sbalilo věci a v posledních deseti dnech opustili
oblast velkého New Yorku, přičemž si většinou brali jen omezené množství
zavazadel, jaké je obvyklé na dvou či třítýdenní „dovolenou“.
Tím je celá naše strategie proti systému na
vodě. Kdyby se nám dařilo hrozbou jaderného úderu zadržovat nepřítele na
neomezenou dobu nebo alespoň na jeden či dva roky, mohli bychom jej nakonec porazit. S
Kalifornií jako výcvikovou a doplňovací základnou s více než pěti miliony bělochů by bylo možné naší drobnou
válku v ostatních částech země neustále rozšiřovat. Bez Kalifornie je to nemožné
a systém o tom ví.
Musíme tedy okamžitě rozmístit
mimo Kalifornii velký počet nukleárních zbraní a instalovat je v pohotovostních
palpostech. Pak alespoň jednu z nich odpálíme, abychom systému ukázali, že musí
čelit nové situaci. Pokud Kalifornii napadne, budeme nuceni odpálit současně všechny
nebo alespoň většinu svých atomových zbraní rozesetých po
celé zemi, abychom jedním mohutným úderem zničili sílu systému k organizovanému
odporu.
Budeme-li k tomuto krajnímu kroku donuceni, přinese
to bohužel i zánik většiny bílého obyvatelstva a naše země by pak byla vystavena
nebezpečí invaze cizích národů. A to je velice chmurná vyhlídka.
[16]Turner má na mysli
generálporučíka Arnolda Hardinga, velitele letecké základny Travis na půli cesty
mezi San Franciscem a Sacramentem. Během revoluce sehrál Harding významnou, byť i
nám škodlivou roli, která však trvala pouze jedenáct týdnů. Když selhaly ostatní
pokusy o jeho odstranění byl nakonec 16. září 1993 zabit exekučním komandem
organizace.