Kapitola XXIV

8. srpen 1993: Před čtyřmi dny jsem byl jmenován vedoucím nově zřízeného úřadu pro zásobování, podniky služeb a dopravu. Jedná se jen o dočasnou úlohu, protože během deseti dnů předám funkci jednomu technikovi ze skupiny dobrovolníků, s nimiž jsem poslední tři týdny spolupracoval. Bude mít k dispozici značný počet místních lidí, kteří dříve pracovali ve státní, krajské či městské správě nebo v podnicích služeb, takže jsem si jist, že dokáže z úřadu odstranit dosud přetrvávající nedostatky a nešvary.

Poté, co se více než polovina lidí z klíčových podniků vrátila na svá pracoviště, začaly jít věci téměř normálně. Na celém našem území jsme obnovili dodávky elektřiny a proudu, zajistili jsme provoz čističek a odvoz odpadků i telefonní služby, ovšem proud je stále ještě přísně na příděl. Otevřeli jsme dokonce i padesát benzinových čerpadel, kde mohou tankovat i civilisté se zvláštním statusem.

Příslušné odpovědné služebny už pokrývají celou naši enklávu od Vandenbergu po mexickou hranici, a proto jsem také strávil nekonečné hodiny v autě, abych si zjednal přehled o potřebách i rezervách různých oblastí a mohl tak všechno co nejlépe sladit. Vedle armády a úřadu potravinového zásobování je tato služebna odpovědná za nejdůležitější funkce a má také nejvíc zaměstnanců ze všech úřadů, které jsme zřídili.

Jedním z nejzajímavějších aspektů mé práce je koordinace s úřadem zásobování, který se zabývá výrobou potravin. V první řadě jde o průběžné řešení nastalých problémů. Úřad k výrobě potravin zmobilizoval více než 600 000 lidí, což je čtvrtina pracovně činné části obyvatelstva pod naší kontrolou. Kolem deseti až patnácti procent z nich jsou běloši, kteří už dříve v zemědělství pracovali. Asi třetina mladých dobrovolníků spadá do věkové kategorie 12 až 18 let a zbytek pak tvoří lidé z městských oblastí, kteří dříve zastávali povolání, jež nyní nejsou životně nezbytná.

Mnoho lidí z posledně jmenované skupiny dělá poprvé v životě skutečně produktivní práci; to znamená, že zásobovací úřad vedle své obvyklé práce ještě výrazně přispívá k novému společenskému začlenění a náš úřad pro výchovu s ním na tomto poli úzce spolupracuje. Každý pracovník se týdně účastní deseti vyučovacích hodin a je potom zařazen nejen podle kvality své práce, nýbrž i podle toho, jak se umí z lekcí poučit.

Pokračuje nepřetržité „třídění“ a pracovníci jsou podle svých postojů i pracovních výkonů postupně přeřazováni do zvláštních skupin, které jsou zárodkem pracovních čet k výchově vedoucích kádrů. Z nich potom budou vybíráni kandidáti členství v organizaci.

Během inspekční cesty ohledně způsobu práce našeho úřadu jsem se při vhodných příležitostech zastavil a promlouval s dělníky na polích. Morálka skupin s vysokým procentem bývalých společenských parazitů se výrazně lišila od skupin příštích vedoucích kádrů, ale obecně jsem konstatoval, že se nepracuje špatně. Bylo jim všem vysvětleno, že vzdor revolucí vyvolaným omezením a újmám si mohou být jisti, že je dostatek potravin pro každého - ovšem jen pro toho, kdo pracuje.

Stále ještě jsem si nemohl zvyknout na příjemnou  skutečnost, že všichni lidé na polích byli běloši. Vzduch byl čistý, slunce jasně svítilo a život byl ve všech ohledech mnohem radostnější. Je až neuvěřitelné, jak úžasnou změnu naše revoluce vyvolala!

Rovněž sami dělníci ten rozdíl cítili, ať už stáli ideologicky při nás nebo ne. Objevil se mezi nimi až dosud neznámý pocit solidarity, duchovního spříznění a nezištné spolupráce ke zvládnutí společného úkolu.

Potěšující byla i většina zpráv z ostatních částí země.

Sytém se sice ještě držel, ale jenom za cenu stále otevřenějšího a brutálnějšího útlaku. V celé zemí platí válečné právo a systém je při zastrašování bílého obyvatelstva odkázán na kvapně vyzbrojené oddíly černých násilníků. Dobrá polovina profesionálních vojenských jednotek je kvůli „nespolehlivosti“ držena v kasárnách.

Téměř všude se poměry zhoršují. Společnost trpí výpadky proudu, zhroucením dopravního systému, atentáty i častými sabotážemi v průmyslu. To všechno pak v začarovaném kruhu vede k dalším a dalším nepokojům.

Operační jednotky organizace odvádějí hrdinskou práci, ale jejich ztráty jsou až bolestně vysoké. V současnosti je jejich jediným cílem udržovat tlak na systém i na obyvatelstvo, a proto bez ustání dotírají na každý dostupný cíl. Od dobrovolníků, kteří ve stále větším počtu procházejí liniemi nepřítele na naše území, máme shodné informace o účinku chaotických poměrů na obyvatelstvo. Bílí liberálové a menšiny hystericky vykřikují, že vláda by s tím měla „něco udělat“, konzervativci bědují a lomí rukama nad všeobecnou „neodpovědností“, a průměrný občan je stále více rozezlený na všechno, co má se situací co dělat: na nás, na systém, na černochy i na nejrůznější mluvčí liberálů a konzervativců. Chce se prostě co nejrychleji vrátit k „normálním“ poměrům a k navyklému komfortu.

Propagandisté systému do nemožnosti nafukují násilnou evakuaci barevných i naší bleskovou justici ohledně provinilců proti rase i dalším zdegenerovaným elementům. S výjimkou liberálů a menšin však propaganda systému nemá žádný účinek. Většina obyvatelstva je v současné době až příliš zaměstnána vlastními problémy, než aby uronila slzu nad „oběťmi rasismu“.

Největší starost nám nyní dělá Severní Kalifornie, kde se věci vymkly kontrole. Generál Harding tamější situaci dokonale zpackal a vlastně dobře nám tak, když jsme se tak klidně zapletli s konzervativcem. Stejně jako všichni ostatní i Harding chyběl, když se rozdával rozum, ale pro vyrovnání dostal dvojitou porci tvrdohlavosti.[16]

Pokud se situace v oblasti San Francisco - Sacramento rychle nezlepší, může přerůst v občanskou válku s jednotkami generála Hardinga. Pro systém by to byl hotový dar z nebes. Jediným správným Hardingovým počinem byla roztržka s Washingtonem během prvních týdnů naší ofenzivy ze 4. července, kdy už bylo jasné, že systém ztratil v Kalifornii půdu pod nohama. Tehdy z vlastní iniciativy prohlásil, že Severní Kalifornie má nezávislou vojenskou vládu a dokázal na svou stranu získat většinu důstojníků tamějších vojenských jednotek (samozřejmě s výjimkou našich tajných agentů v armádě).

Revoluční velitelství se tehdy jednoduše rozhodlo pro praktický postup v tom smyslu, že nechalo Hardingovi volnost operovat na svém území podle vlastních představ a naši lidé dostali pokyn nic proti němu zatím nepodnikat. To nás ušetřilo velkých škod, protože armáda v Severní Kalifornii měla mnohem větší ztráty než my tady na jihu. Důvod spočíval v tom, že Harding otálel s přijetím dostatečně radikálních opatření k upevnění své autority  a neskoncoval s černými vojáky.

Rovněž se mu vůbec nepodařilo dostat pod kontrolu civilní obyvatelstvo, a to znovu jen  proto, že myšlenka na radikální postup mu podle všeho vůbec nepřišla na mysl. Židé i ostatní bolševické elementy v San Franciscu jej soustavně vodili za nos, a již nejméně měsíc se v Sacramentu bouřili Mexikáni a tropili masové výtržnosti.

Když za ním minulý měsíc přišla delegace lidí z organizace s návrhem společné vlády v Severní Kalifornii, v níž by Hardingovi připadla obrana a naší organizaci civilní záležitosti včetně policejních sil, nechal je zatknout a tvrdošíjně odmítal jejich propuštění. Od té doby vydával idiotské dekrety např. k „obnově ústavy“, k uspořádání nových voleb a k „obnově republikánské formy vlády podle představ otců zakladatelů“ a řadu podobných nesmyslů.

Naše radikální opatření na jihu Harding pranýřoval jako „komunistická“. Byl pobouřen a zděšen tím, že jsme před masovým odsunem barevných neuspořádali alespoň něco na způsob referenda, a dále že jsme Židy a prznitele rasy nestavěli jednotlivě před soud a místo toho jsme s nimi udělali krátký proces.

Chápe vůbec ten starý hlupák, že se Američané v současných těžkých poměrech nejsou schopni orientovat? Copak nechápe, že se Židé právě „čestně a podle ústavy“ zmocnili naší země a ujařmili ji? Jak mu natlouci do hlavy skutečnost, že se obecný lid již mnohokrát pokoušel o samovládu, ale vždy ztroskotal a byl na tom ještě hůře než předtím?

Kam by s touto televizí vypreparovanou generací voličů mohly vést nové volby jinam než zase do stejného židovského prasečího chlívku? A jak si asi tak představuje vyřešení problémů u nás dole na jihu bez radikálních opatření?

Copak Harding nevidí, že se chaos v jeho oblasti bude neustále zvětšovat, pokud jasně neoznačí jeho původce a náležitě s nimi nezatočí? Opravdu nedokáže pochopit, že vzhledem k početním poměrům není možné proti Židům, negrům a Mexikánům postupovat individuálně?

Zjevně nic z toho nechápe, protože ten idiot stále ještě vyzývá „odpovědné“ vůdce černých i „vlastenecké“ Židy ke spolupráci při obnově pořádku. Harding jako ostatně nikdo z konzervativců nedokáže udělat to, co se udělat musí, protože by to pro něj znamenalo potrestat viníky současně s „nevinnými“, tedy s „hodnými“ negry a „loajálními“ Židy, jakoby v současných souvislostech měly takové pojmy vůbec nějaký význam. Proto se jen bezmocně potácí sem a tam z obavy, že by se s jednotlivci mohlo jednat „nespravedlivě“, ale docela klidně přihlíží, jak v tutéž dobu jde všechno k čertu a civilisté na jeho území trpí terorem a umírají hladem jako mouchy. Generálové mají být z tvrdšího dřeva!

Jedinou, ale zato velkou výhodou, kterou nám situace na severu přinesla, byl příliv bílých uprchlíků. Po útěku před anarchií kolem San Francisca už přišlo na naše území více lidí, než kolik jich z celé země proklouzlo liniemi nepřítele.

A tak ve Spojených státech máme paradoxně tři různé druhy společenského řádu: na severu konzervativní režim, na východě liberální židovskou demokracii, a u nás začátek zcela nového světa, který povstává z trosek starého.

23. srpen: Zítra se vydám znovu do Washingtonu. Teď jsem už čtvrtý den ve Vandenbergu a učím se zacházet s jadernými hlavicemi. Bylo mi svěřeno vedení skupiny, která má do Washingtonu dopravit čtyři šedesátikilotunové hlavice a tam je potají rozmístit kolem hlavního města na připravená klíčová místa.

Spolu se mnou bylo zaučeno dalších padesát mužů, vesměs členů organizace, a každý z nich jako velitel své skupiny má za úkol podobnou misi. To znamená, že v první fázi bude po celé zemi rozmístěno dvě stě jaderných hlavic, a po nich budou následovat další.

Všechny hlavice jsou stejné a pocházejí z arzenálu velkorážného dělostřelectva, který naši lidé objevili.

Budou poněkud upraveny a pak mohou být přivedeny k výbuchu zakódovaným rádiovým signálem. Hlavice představují naši zpětnou pojistku pro případ, že bychom přišli o zdejší raketová zařízení.

Nynější poslání je to nejnebezpečnější, pro jaké jsem byl kdy vybrán. Bude mnohem obtížnější než zničení budovy FBI před dvěma roky. V pěti se musíme probít 3 500 mil nepřátelským územím a nesmíme být dopadeni; to všechno se čtyřmi jadernými bombami o váze půl tuny. Pak je ještě musíme propašovat na přísně střežená místa a ukrýt tak, aby nehrozilo nebezpečí jejich objevení.

Ohledně chystané mise mám smíšené pocity, a to nejen kvůli její nebezpečnosti; ostatně sotva na to pomyslím, žaludek se mi svírá. Tak předně opustím Kalifornii jen nerad. Být účastníkem zrodu nové společnosti je pro mě velice povznášející a navíc zde naše práce opravdu teprve začíná. Každý den začínají nové projekty, jichž bych se tak rád zúčastnil, zde klademe základy nového společenského řádu, který má zabezpečit budoucnost naší rasy na příští tisíciletí.

Kromě toho má pro mně osobně nesmírnou cenu možnost žít v normálním a zdravém světě bílých mužů; poslední týdny byly opravdu krásné. Deprimuje mě myšlenka, že musím opustit tuto oázu a ještě jednou se tam venku vrhnout do žumpy plné negrů, Židů a zchátralých, duševně zvrácených bílých liberálů.

Na druhé straně jsou to už tři měsíce, kdy jsem se neviděl s Katy, a připadá mi to jako rok. Moje nadšení z toho, co jsme zde dosáhli, je bohužel tlumeno okolností, že Katy nemůže se mnou sdílet radost z našich úspěchů. Navíc nyní za změněných okolností žije ve Washingtonu v mnohem horších podmínkách a ve větším nebezpečí než my zde v Kalifornii; to vědomí ve mně každým dnem vyvolává silnější pocit provinění.

Přesto však mým nejsilnějším pocitem zůstává povinnost. Cítím hrdost, že jsem byl pověřen tak důležitým a obtížným úkolem, přestože jsem pořád ještě členem řádu jenom na zkoušku. Musím potlačit a odsunout stranou ostatní myšlenky a pocity, dokud nebude naše úloha úspěšně dokončena.

V uplynulých čtyřech dnech jsem nebyl informován pouze o funkci jaderných hlavic, za něž budu konec konců odpovědný, ale také jsem se dozvěděl, proč je úspěch našeho poslání tak důležitý pro samotné přežití nás všech. Byla to skutečná lekce strategie, po níž jsem náležitě vystřízlivěl.

Lidé revolučního vedení s očima upřenýma na dlouhodobý cíl, kterým je naprosté vítězství nad systémem, se nenechávají ošálit našimi zdejšími úspěchy v Kalifornii ani současnými potížemi, s nimiž se systém musí potýkat. Jde o následující tvrdé skutečnosti:

1. Sytém je mimo Kalifornii ve své podstatě prakticky nedotčený a početní nerovnost mezi vojenskou silou nepřítele a naší je ještě nepříznivější než před 4. červencem. Spočívá to v tom, že jsme museli své síly bezohledně nasazovat po celé zemi, jen abychom udrželi systém v šachu po dobu potřebnou ke konsolidaci zdejších úspěchů.

2. Bez ohledu na vojenské síly pod naší kontrolou je nás systém schopen snadno srovnat se zemí, jakmile dá znovu do pořádku současné problémy s morálkou v armádě. Jediným důvodem, proč můžeme systém tak dlouho držet na distanc, je naše pohrůžka odvetným jaderným úderem na New York a Tel Aviv.

3. Naší jaderné odstrašovací síle hrozí nebezpečí, že bude brzy neúčinná. Systém může vést překvapivý první úder proti nám s velkou pravděpodobností, že naše stacionární raketová sila vyřadí z boje dřív, než budeme schopni odpálit své střely. Jak vyplývá z pramenů tajné služby revolučního velitelství, je takový preventivní úder skutečně plánován. Systém bude zdrženlivý jen do té doby, než dokončí nezbytnou vojenskou reorganizaci, která mu zjedná důvěru v politickou spolehlivost US Army. Po zničení našeho jaderného potenciálu bude následovat masivní invaze a systém počítá s tím, že nás vyřídí v jednom nebo dvou dnech.

Ještě horší však je, že systém má také plán na nukleární zničení celé Jižní Kalifornie. A pokud se mu během dvou týdnů nepodaří získat plnou důvěru ve své pozemní síly, bude plán proveden.

Stále ještě neznáme přesný časový rozvrh akcí systému, ale máme zprávy, že více než 25 tisíc nejbohatších a nejvlivnějších Židů si již sbalilo věci a v posledních deseti dnech opustili oblast velkého New Yorku, přičemž si většinou brali jen omezené množství zavazadel, jaké je obvyklé na dvou či třítýdenní „dovolenou“.

Tím je celá naše strategie proti systému na vodě. Kdyby se nám dařilo hrozbou jaderného úderu zadržovat nepřítele na neomezenou dobu nebo alespoň na jeden či dva roky, mohli bychom jej nakonec porazit. S Kalifornií jako výcvikovou a doplňovací základnou s více než pěti miliony bělochů by bylo možné naší drobnou válku v ostatních částech země neustále rozšiřovat. Bez Kalifornie je to nemožné a systém o tom ví.

Musíme tedy okamžitě rozmístit mimo Kalifornii velký počet nukleárních zbraní a instalovat je v pohotovostních palpostech. Pak alespoň jednu z nich odpálíme, abychom systému ukázali, že musí čelit nové situaci. Pokud Kalifornii napadne, budeme nuceni odpálit současně všechny nebo alespoň většinu svých atomových zbraní rozesetých po celé zemi, abychom jedním mohutným úderem zničili sílu systému k organizovanému odporu.

Budeme-li k tomuto krajnímu kroku donuceni, přinese to bohužel i zánik většiny bílého obyvatelstva a naše země by pak byla vystavena nebezpečí invaze cizích národů. A to je velice chmurná vyhlídka.