Kapitola XXV

4. září 1993: Přestože jsem už bezmála týden ve Washingtonu, mám teprve teď příležitost k psaní. Po neklidné jízdě z jednoho konce země na druhý jsme strávili ještě několik hektických dní ukládáním dvou z našich bomb. Teprve pak jsem se mohl těšit z první nerušené noci s Katy. Zítra musíme nainstalovat zbývající dvě bomby, ale dnešní večer jsem si vyhradil na doplnění zápisků.

Jízda z Kalifornie probíhala jako v nějakém ztřeštěném filmu. Ačkoli mám události ještě v živé paměti, nemohu téměř uvěřit, že se to všechno opravdu stalo. Poměry v zemi se za posledních devět týdnů strašně změnily, jako by nás stroj času přenesl do jiné éry, v níž se zcela změnila stará pravidla ke zvládání života, jimž jsme se od dětství učili. Naštěstí jsou naši protivníci těmi změnami zmateni stejně jako my.

Byl jsem až překvapen, jak snadno se nám podařilo opustit naši enklávu. Vojáci systému byli jen v některých hraničních oblastech soustředěni podél hlavních tahů a kolem zátarasů na vedlejších silnicích. Jejich posádky zřejmě opomněly vysílat do okolí hlídky, takže jsme je snadno a poměrně bezpečně obešli. Tím se současně vysvětluje, proč se od 4. července podařilo tolika dobrovolníkům projít na naše území.

Vojenského náklaďáku jsme použili až k jízdě severně na Bakersfield a odtamtud pak dalších dvacet mil severovýchodně k místu, které bylo jen půl míle vzdálené od silniční uzávěry s černoškou posádkou. Mohli nás vidět, ale nedělali nám žádné potíže, když jsme  z hlavní silnice sjeli dolů na hrbolatou polní cestu; to jsme už byli ve výběžku horského řetězu Sierry.

Asi po hodině namáhavé jízdy po strmé a sotva průjezdné horské cestě jsme znovu odbočili na hlavní silnici, ale teď už v bezpečnější vzdálenosti za vojenskou silniční uzávěrou, a také již hluboko v nepřátelském území. Nijak zvlášť jsme se neobávali, že bychom v horách narazili na nějaký odpor, protože jsme věděli, že největší koncentrace vládních jednotek je u Čínského jezera na druhé straně Sierry. Měli jsme v úmyslu odbočit nejdříve na sever a pak pokračovat po hlavní silnici č. 395. Pro případ, že bychom potkali nějaký přísunový vůz, byli jsme připraveni na úzké horské cestě rozstřílet jej dřív, než si posádka stačí povšimnout, že jde o „nepřítele“. S odjištěnými samopaly jsme se připravili na nevítané setkání; kromě toho jsme měli v pohotovosti i dva raketomety. Naštěstí jsme zatím žádné vozidlo nepotkali.

Bylo nám jasné, že po neobyčejně slabém provozu v horách jistě narazíme na živější, jakmile dosáhneme mezistání silnice sever-jih č. 395 východně od pohoří. Naši rozvědčíci nám mohli podat jenom povšechný obrázek o postavení jednotek nepřítele, a tak daleko na východ už vůbec neměli tušení, co nás čeká na silničních uzávěrách i ostatních kontrolních stanovištích.

Věděli jsme však, že tou dobou tvoří běloši méně než deset procent mužů jednotek systému v pohraničních oblastech. Systém si postupně zase získal důvěru u části bílých jednotek, ale stále si ještě netroufal je umístit do blízkosti hranic, kde by mohli přijít k pokušení přeběhnout k nám. Přestože ti nemnozí bílí vojáci v této oblasti byli nadšenými stoupenci „multirasové společnosti“, pohlíželi na ně ostatní s podezřením, a černí se k nim také chovali náležitě opovržlivě. Naši zvědové informovali o případech, kdy tito bílí odpadlíci byli svými černými kamarády ponižováni a týráni.

Vzhledem k tomu jsme usoudili, že jako barevní budeme mít větší šanci oklamat stráže, které nám stály v cestě. Nabarvili jsme si obličeje i ruce do čokoládova a přivěsili jsme si mexicky znějící jmenovky. Počítali jsme s tím, že jako mestici budeme volněji procházet; přinejmenším do té doby, než narazíme na skutečné Mexikány. Na další čtyři dny jsem byl prostě „José García“.

Zvláště náš řidič „svobodník Rodríguez“ hrál svou roli přímo mistrovsky. Kdykoli jsme na silnici míjeli povalující se tlupu černých - ve dvou případech jsme byli zastaveni na kontrolních stanovištích -, zdravil je zaťatou levou pěstí a vesele do široka cenil zuby. Naše kapesní rádio jsme pro věrohodnost naladili na jakousi mexickou stanici a zapnuli je vždy, kdykoli jsme se přiblížili na doslech vojáků.

Když jsme jednou museli natankovat, málem jsme už podlehli pokušení udělat to ve vojenském skladu pohonných hmot, ale kvůli dlouhé frontě čekajících náklaďáků a zevlujícím houfům černých vojáků jsme se v poslední chvíli rozhodli neriskovat. Místo toho jsme zastavili u motorestu s benzinovým čerpadlem a prodejnou suvenýrů na úpatí hory Whitney. Místo vypadalo opuštěné, a proto dva z našich lidí tankovali auto a já s dalším mužem jsem šel do restaurace podívat se, zda by se tam dalo sehnat něco k jídlu na cestu. Uvnitř jsme narazili na čtyři opilé vojáky sedící u stolu pokrytého prázdnými láhvemi a sklenicemi. Tři z nich byli černoši, jeden běloch.

„Je tu někdo, komu bych mohl zaplatit za benzín a jídlo?“, zeptal jsem se.

„Nech tý srandy kámo a na placení zapomeň, vem si co chceš. Tři bělásky, kerým to tady patřilo, sme vocaď před pár dny vykopli,“ odpověděl jeden z negrů.

„Ale předtím sme si to rozdali s dceruškou, pravda?,“ zabreptal s úsměškem běloch a kumpáni mu radostně přisvědčili.

Možná postřehl nepřátelský záblesk v mém pohledu, nebo si všiml nápadně modrých očí „svobodníka Rodrígueze“ či nepřirozené a potem se rozpouštějící barvy našich obličejů, ale bílý voják se náhle přestal šklebit a šeptal něco černochovi. Současně se nahnul a sáhl po samopalu na vedlejším stole.

Než se stačil zbraně dotknout, strhl jsem svoji M16 s ramene a skupinu vládních vojáků u stolu jsem doslova rozstřílel. Tři negři byli zjevně na místě mrtví, ale umírající běloch se obrátil a přestože byl několikrát zasažen do hrudi, stačil ještě zachroptět: „Co to má všechno k čertu ...?“

„Svobodník Rodríquez“ to rychle skoncoval. Popadl umíracího bělocha za vlasy, nazdvihl z podlahy a vrazil mu bajonet do hrdla. „Ty šmejde, táhni do pekla ke svým černým bratříčkům,“ zařval zlostí bez sebe a odřízl odpadlíkovi hlavu.

Po pěti mílích na křižovatce, kde jsme chtěli odbočit k východu, blokoval vedlejší silnici džíp s dvěma černochy vojenské policie. Třetí černoch řídil dopravu a všechna na sever jedoucí auta posílal na federální dálnici. Nestarali jsme se o jeho pokyny, zabočili vpravo a po samé krajnici jsme objeli stojící džíp. Černý dopravní policista začal zuřivě hvízdat na píšťalku a vojáci na nás divoce gestikulovali, ale „svobodník Rodríquez“ se na ně vesele zašklebil, zdvihl pěst k pozdravu Blackpower a zavolal: „Siesta friole! Hasta la vista!“, ukázal významně dopředu na silnici a sešlápl plynový pedál až k podlaze. Když jsme mizeli v zatáčce, negr ještě pořád pískal a šermoval rukama nad hlavou, ale nikdo za námi nejel. Zřejmě usoudili, že jim ti dva blázni za pronásledování nestojí, ale tři naši muži, skrytí na korbě, měli pro jistotu prsty na spouštích.

Pak už jsme celou cestu až na předměstí St. Louis nenarazili na žádné seskupení vládních jednotek. Drkotavě jsme se prodírali kopci a pouštěmi Kalifornie, Nevady, Utahu i Colorada, a pak jsme trochu klidněji pokračovali pláněmi Kansasu a mírnými vršky Missouri. Celých pětasedmdesát hodin pořád dál a dál, a stavěli jsme jen kvůli tankování. Zatímco vždy dva z nás seděli vepředu a další sledoval situaci za námi z korby, snažili se zbývající dva trochu spát, ale bez valného úspěchu.

Po příjezdu na východ Missouri jsme změnili taktiku hned ze dvou důvodů. Jednak jsme si v rádiu vyslechli zprávu o bombardování Miami a Charlestonu i o ultimátu organizace systému, což znamenalo, že jde o závod s časem; zdržování na vedlejších silnicích jsme si už nemohli dovolit. A konečně poté, co se v zemi rozpoutalo peklo, nepochybně se tím hodně snížilo nebezpečí, že nás někdo cestou ze St. Louis do Washingtonu bude stavět. Všechno dohromady nám dávalo slušnou šanci na proklouznutí.

Cestou jsme neustále poslouchali jak civilní, tak i vojenské stanice, a právě jsme byli asi osmdesát mil západně od St. Louis, když byly odpolední zprávy o počasí přerušeny zvláštním hlášením. Včera v poledne explodovala bez jakékoli výstrahy nukleární bomba, která podle předběžných odhadů zabila šedesát tisíc lidí a způsobila obrovské materiální ztráty. Druhá bomba vybuchla před čtyřmi hodinami na okraji Charlestonu v Jižní Karolíně, ale o lidských a materiálních ztrátách se ve zprávě nemluvilo.

Moderátor prohlásil, že oba bombové útoky byly dílem organizace, a pak přečetl text ultimáta. Pokud jsem si je stačil za jízdy poznamenat na útržek papíru, znělo zhruba takto:

„My, revoluční velitelství organizace, vyjadřujeme tímto prezidentovi a kongresu Spojených států, jakož i velitelům všech branných sil, vážné varování a předkládáme následující podmínky:

1. Okamžitě bude zastaveno probíhající posilování vojenských sil na východě Kalifornie  i v přilehlých hraničních oblastech a velení se vzdá plánu invaze do osvobozené zóny.

2. Ihned skončí všechny přípravy nukleárního útoku na osvobozenou zónu Kalifornie nebo některou její část.

3. Naše podmínky a varování budou obyvatelstvu Spojených státu oznámeny všemi dostupnými sdělovacími prostředky.

Pokud do 12. hodin 27. srpna nebude splněna třeba jen jediná z našich tří podmínek, odpálíme v hustě obydlené oblasti Spojených států druhou jadernou nálož téhož typu, jaká explodovala před několika minutami na území floridské Miami, a poté budou každých dvanáct hodin odpalovány další jaderné bomby až do naprostého splnění výše jmenovaných podmínek.

Dále varujeme, že v případě jakéhokoli překvapivého útoku na osvobozenou zónu Kalifornie bude okamžitě explodovat více než pět set jaderných náloží rozmístěných v klíčových oblastech celých Spojených států. Přes čtyřicet z nich je umístěno v obvodu New Yorku. Kromě toho rovněž vyšleme všechny naše rakety s jadernými hlavice k odstranění židovské přítomnosti v Palestině.

Dále dáváme na vědomí, že po osvobození Spojených států jsme pevně rozhodnuti osvobodit i všechny ostatní země. Poté zlikvidujeme všechny nepřátele našich národů, což se týká i všech bělochů, kteří společného nepřítele vědomě podporovali.

Máme všechny potřebné informace a i nadále budeme dostávat přesné zprávy o nejtajnějších plánech a rozkazech, které dostáváte od svých židovských mistrů. Přestaňte zrazovat rasu nebo zanechte jakékoli naděje, pokud padnete do rukou těch, které zrazujete.“[17]

Když moderátor dočetl zvláštní hlášení, sjeli jsme se silnice. Potřebovali jsme pár minut klidu na srovnání myšlenek a rozhodnutí o dalším postupu. Opravdu jsme nečekali, že věci dostanou tak rychlý spád. Naši lidé, kteří dopravili nálože do Miami a Charlestonu, museli buď vyjet o den dříve než my, nebo měli cestou méně překážek a mohli nerušeně uhánět, že dorazili na místo tak brzy. Přestože jsme také jeli prakticky nonstop, připadáme si proti nim jako banda ulejváků.

Teď už víme, že se rozpoutalo skutečné peklo. Máme zde jadernou občanskou válku a během několika dní se rozhodne navždy o osudu celé planety. Buď zvítězí bílí nebo Židé, a všem je jasné, že tentokrát bude vítězství té či oné strany definitivní.

Stále ještě nerozumím všem podrobnostem naší strategie, jimiž končilo ultimátum. Tak např. mi není jasné, proč byla za první cíl vybrána města Miami a Charleston, přestože se proslýchalo, že bohatí Židé byli z New Yorku evakuováni a dočasně usazeni v oblasti Charlestonu. Miami je samozřejmě tak jako tak Židy přímo zamořené, ale i tak si kladu otázku, proč nebyl místo toho zničen New York se svým půltřetím miliónem superžidáků? Nebyly tam snad naše nálože ještě vůbec umístěny, když i ultimátum o něčem takovém vypovídá? Rovněž nevím, proč má tak strohou formu „biče bez cukru“. Jednalo se o zkrocení tažného dobytka, což se také skutečně stalo, nebo snad došlo k nějakým paralelním rozhovorům mezi revolučním velitelstvím a vojenským vedením systému, které vedlo ke zvolení právě této formy ultimáta? Na každý pád mělo ten výsledek, že se systém rozštěpil přesně na dvě poloviny. Židé a prakticky všichni politici patřili k jedné frakci a skoro všichni vojenští vůdci ke druhé.

Židovská frakce požadovala okamžité nukleární zničení Kalifornie bez ohledu na následky. Prokletí gójové si dovolili pozdvihnout ruku proti vyvolenému národu, a proto musí být za každou cenu zničeni. Naproti tomu vojenská frakce je pro přechodný klid zbraní, aby bylo možné mezitím udělat vše pro nalezení a zneškodnění našich „pěti set jaderných náloží“ (což je vcelku omluvitelné přehánění).

Po vyslechnutí zprávy nás už ovládla jedna jediná myšlenka: dopravit co nejrychleji náš smrtící náklad do Washingtonu. Věděli jsme, že vzhledem k novým událostem je všechno vzhůru nohama, a proto jsme se rozhodli využít nastalého zmatku. Naše vojenské vozidlo jsme přeměnili na sanitku a rovnou cestou jsme uháněli na místo určení. Neměli jsme sice sirénu, ale vpředu i vzadu jsme umístili červené majáčky a pak jsme na chvíli zastavili o jednoho venkovského obchodu, kde jsme si obstarali spreje, a pomocí primitivní šablony z novinového papíru jsme na vhodná místa nastříkali červené kříže.

Vzdor chaotickým poměrům na všech hlavních tazích jsme během dvaceti hodin dorazili do Washingtonu. Uháněli jsme po krajnicích, s vřeštícím klaksonem a blikajícími světly jsme jeli v protisměru, ucpané křižovatky jsme objížděli mimo silnici a naprosto jsme ignorovali dopravní policisty. Díky klamnému přestrojení našeho vozu se nám podařilo projet více než tuctem kontrolních stanovišť.

Naše první bomba měla být umístěna ve Fort Belvoiru, velké vojenské základně jižně od Washingtonu, kde jsem byl internován. Celé dva nekonečné dny jsme museli čekat, než se nám podařilo navázat spojení s našimi lidmi na základně, abychom tam mohli bombu dopravit a skrýt na správném místě.

„Rodríquez“ musel s bombou na zádech přelézt vysoký plot a překonat ještě další překážky, ale následující den jsem od něj dostal rádiovou zprávu o úspěšném zakončení mise. My jsme se mezitím postarali o bombu v obvodu hlavního města, která v případě potřeby zlikviduje statisíce černých, nemluvě už o některých důležitých vládních budovách a velmi významném dopravním uzlu.

K instalování třetí bomby jsem dosud neobdržel rozkaz. Vím však, že bude instalována  v oblasti Silver Spring, ústředí židovského společenství v Marylandu. Čtvrtá nálož je určena pro Pentagon, ale bezpečnostní opatření jsou tam tak přísná, že se mi stále ještě nepodařilo najít možnost k jejímu dopravení do blízkosti objektu.

Přiznávám, že od svého příjezdu se moje myšlenky netočí jen kolem práce, a vzdor povinnostem vůči organizaci jsme si s Katy ukradli pár chvilek pro sebe. Nikdy jsme si dříve neuvědomovali, co pro sebe znamenáme, když jsme se tak krátce po mém osvobození z vězení museli v létě zase rozloučit. V jarních měsících před mými cestami do Texasu  a Colorada i pozdějším přeložení do Kalifornie jsme se sblížili tak, jak je to jen mezi dvěma lidmi možné.

Životní podmínky se zde pro Katy i ostatní zhoršily zvláště po 4. červenci. Všichni byli pod obrovským tlakem ze dvou stran. Organizace je nelítostně nutila k neustálému stupňování činnosti, zatímco každý týdnem rostlo nebezpečí dopadení politickou policií.

Systém používal v boji proti nám stále nové a nové metody: masivní prohlídky celých obytných oblastí byt za bytem, astronomicky vysoké odměny pro udavače a podstatně přísnější omezení i kontrola svobody pohybu civilního obyvatelstva. V mnoha dalších částech země byla tato represívní opatření užívána jen sporadicky a zcela se zhroutila v oblastech, kde systém není schopen udržet veřejný pořádek. Zvláště viditelné je to od bombardování Miami a Charlestonu, kdy zavládly skutečně chaotické poměry. Kolem Washingtonu má ovšem systém všechno ještě pevně v ruce, a to je pro nás velice tvrdé. Dnes odpoledne jsme se s Katy vykradli z obchodu a pár hodin jsme se procházeli. Loudali jsme se kolem několika skupin vojáků opevněných se svými kulomety za hradbami pytlů s pískem. Pak jsme šli kolem do černa očazených trosek stanice metra, kde před dvěma týdny Katy osobně položila dynamitovou bombu, a při procházce parkem jsme z tlampače na sloupu osvětlení poslouchali užvaněnou výzvu „všem správně myslícím občanům“, aby okamžitě policii hlásili sebemenší projev rasismu svých sousedů nebo spolupracovníků. Nakonec jsme přišli na most přes řeku Potomac spojující Distrikt of Columbia s Virginií. Na mostě nebyl žádný provoz, protože na virginské straně se asi padesát metrů od břehu utrhla obrovská změť betonu a ocelových armatur. Organizace tuto část vyhodila do vzduchu už v červenci a od té doby nejsou vidět žádné známky snahy o jeho opravení.

Na konci mostu bylo poměrně klidno a doléhalo sem jenom vzdálené kvílení policejních sirén a rachocení policejních vrtulníků, které občas nad námi přeletěly. Povídali jsme si a pozorovali okolí při západu slunce. V posledních měsících jsme my a naši kamarádi docela jistě na svět mocně zapůsobili, na obě jeho zdejší strany. Na předměstský svět normálních bílých občanů na virginské straně i na kšeftařský vládní svět na opačné straně. Přesto je systém všude kolem nás stále ještě živý,  jaký je to rozdíl proti situaci v Kalifornii!

Katy se mě stále znovu vyptávala na poměry v osvobozené zóně a já jsem se jí snažil je co nejpodrobněji vylíčit. Přesto se obávám, že nedokáži slovy vyjádřit, jak jsem se tam cítil a jaký je to kontrast proti poměrům zde. Jde totiž spíše o duchovní záležitosti než o pouhý rozdíl v politickém a společenském životě.

Když jsme se pak zastavili na přerušeném konci mostu nad proudící vodou a začalo se stmívat, objevila se na začátku mostu z washingtonské strany tlupa negrů s typickým řevem, poskakováním a močením ze zábradlí do vody. Když jsme je míjeli, pokřikovali na nás a dělali různé obscénní posuňky. Bylo to doslova symbolické podtržení rozdílu mezi životem v osvobozené zóně a ve městě tam naproti, přesahující jakoukoli možnost slova.