Kapitola XXVI

18. září 1993: V posledních týdnech se toho tolik událo a tolik jsme ztratili, že se ani nemohu přinutit ke psaní. Osobně jsem živ a zdráv, ale někdy závidím těm milionům, kteří v posledních dnech zemřeli; pohybuji se jako bezduchá mrtvola.

Všemu, na co myslím a co mi stále znovu a znovu táhne hlavou, dominuje jediná skutečnost: Katy je mrtvá! Dodnes mě trýznila nevědomost o jejím osudu a neměl jsem ani chvíli klidu. Poté, co už s jistotou vím, že nežije, trýzeň pominula a cítím jen nevyslovitelnou prázdnotu, vědomí nenahraditelné ztráty.

Mám tu však spoustu důležité práce a dobře vím, že musím minulost vypudit z paměti, abych se mohl plně věnovat svému poslání. Dnes večer si však ještě zaznamenám vzpomínky na překotný týden i své vlastní myšlenky. V hrůzných zmatcích těchto dnů zahynuly miliony, aniž by sobě zanechaly sebemenší stopu. Budou navždy zapomenutí, provždy už bezejmenní, ale přesto chci alespoň těmto pomíjivým stránkám svěřit vzpomínky na Katy i na události tak, jak se jí i ostatním kamarádům vryly do paměti, a já jen doufám, že mě zápisky přežijí. Snad tak alespoň trochu přispějí ke splacení nesmírného dluhu, kterým jsme povinni našim mučedníkům - tj. nikdy je nezapomenout!

Bylo to ve středu 7. září, kdy jsme umístili třetí bombu. Spolu s dvěma dalšími muži našeho pětičlenného komanda jsme ji vyzdvihli z úkrytu a dopravili do Marylandu. Předem jsem již vybral místo pro její pohotovostní uložení, ale pohyby vojenských jednotek po celé washingtonské oblasti byly tak četné, že jsme museli v Maryladnu čekat téměř tři dny na příležitost proniknout k cíli.

Provoz civilních aut byl v celé oblasti hlavního města již dávno bezmála znemožněn početnými uzávěrami, kontrolními stanovišti i zavíráním celých úseků silnic, ale ten týden bylo skoro nemožné dostat se kupředu. Na zpáteční cestě do našeho hlavního stanu v tiskárně byly ulice ucpány dlouhými šňůrami civilních aut natřískaných zcela po balkánsku až po střechy stěhovanými věcmi. Přibližně půl míle od našeho útulku jsem narazil na nově zřízenou vojenskou uzávěru, která tam při cestě ven ještě nebyla. Na silnici ležely kotouče ostnatého drátu a za nimi stál obrněný transportér. Obrátil jsem a zkoušel zabočit do jiné ulice, ale ta byla také zablokovaná.

Zavolal jsem přes zátaras na vojáky, kam mám namířeno a ptal jsem se, kterou ulici mám použít, abych se tam dostal. „Tam vůbec nemůžete,“ zněla odpověď, „je to bezpečnostní zóna. Dnes ráno byli všichni obyvatelé evakuováni. Každý civilista, který by se jen přiblížil k ohraničenému pásmu, bude bez výstrahy zastřelen.“

Byl jsem jak omráčený úderem blesku. Co se stalo s Katy a ostatními?

Vojenské úřady se podle všeho bez předběžného upozornění rozhodly rozšířit bezpečnostní zónu kolem Pentagonu ze dvou na tři míle. Náš podnik byl v dostatečné vzdálenosti půl míle vně dosavadní bezpečnostní hranice. Důvodem k takovému rozhodnutí byla zřejmě snaha zabránit organizaci umístit jadernou nálož v bezprostřední blízkosti Pentagonu. Již dříve vymezenou zónu jsem považoval za dostatečnou ochranu objektu před naší šedesátikilotunovou náloží, protože okna Pentagonu byla již delší dobu opatřena pancéřovými žaluziemi a budovu obklopovala mohutná ochranná zeď z železobetonu. Od té doby, co jsem se vrátil z Kalifornie, jsem se stále snažil najít cestu k propašování nálože do ochranné zóny.

Odjel jsem k záložnímu místu srazu naší jednotky pár mil na jih od Alexandrie, ale nikoho jsem tam nenašel a nebyl tam pro mne ani žádný vzkaz. Neměl jsem také možnost spojit se s WFC a informovat se o pobytu Katy, Billa a Carol, protože náš rádiový přístroj zůstal v tiskárně. Ale z okolnosti, že nebyli na smluveném místě, jsem musel s jistotou usuzovat na jejich zatčení.

Bylo už po půlnoci, a přesto jsem se okamžitě vydal znovu na sever s nadějí, že tam narazím na někoho, kdo bydlel v blízkosti naší tiskárny a mohl by mi něco říci o mých kamarádech. Naštěstí se mi tu pošetilou myšlenku nepodařilo realizovat, protože konvoj vojenských aut zatarasil hlavní ulici tak dokonale, že jsem byl nucen zastavit na krajnici a trochu si v autě do rána zdřímnout.

Když jsem pak ráno dorazil na místo, bylo mi hned jasné, že šance na získání nějakých informací je nepatrná. Na obrovském parkovišti supermarketu i na přilehlém poli bylo hotové moře vojenských stanů. Na okraji tábora postavili mobilní toalety a vedle nich parkovala spousta civilních vozů přeplněných nejrůznějšími předměty z domácností, uprchlíky i vojáky.

Téměř tři hodiny jsem se prodíral sem a tam davy, ale nikde jsem neviděl známý obličej. Namátkou jsem se poptával pár lidí, ale ničeho jsem tím nedosáhl. Všichni byli vystrašeni a odpovídali buď vyhýbavě nebo vůbec ne. Cítili se bídně, byli zmatení, a zjevně nechtěli mít ještě nějaké další těžkosti. Otázky po případných zatčeních pro ně znamenaly nebezpečí dalších nepříjemností.

Když jsem procházel kolem stanu, který byl dvakrát tak velký jako ostatní, uslyšel jsem z něj tlumené výkřiky a hysterické vzlyky. Právě když jsem se zastavil a chtěl zjistit, co se tu děje, razili si cestu davem před stanem dva odporně se šklebící negři a táhli mezi sebou děsem se třesoucí a vzlykají bílé, asi čtrnáctileté děvče. Fronta negrů, čekajících na příležitost k znásilnění, se posunula o krok dopředu. Bylo to tak zrůdné, že mi chvíli trvalo, než jsem vůbec pochopil, o co jde.

Rozběhl jsem se k bílému důstojníkovi s výložkami majora, který stál jen padesát metrů odtud a zuřivě jsem proti tomu protestoval, ale ještě než jsem skončil, důstojník se zahanbeně obrátil a pospíchal pryč. Dva poblíž stojící bílí vojáci jen sklopili oči a zmizeli mezi stany. Nikdo nechtěl být podezírán z „rasismu“. Vší silou jsme potlačil naléhavé nutkání vytáhnout pistoli a střílet kolem sebe naslepo; raději jsem se otočil a popíchal pryč.

Odjel jsem na místo, kde jsem mohl skoro s jistotou předpokládat, že by mohlo být ještě obsazeno lidmi organizace. Šlo o starý obchod se suvenýry v Georgetownu, který byl těsně mimo nově vytyčenou bezpečnostní zónu. Dorazil jsem tam za prvního soumraku a s dodávkou jsem zajel za roh k zadnímu služebnímu vchodu.

Právě jsem vystoupil z auta a vkročil do stínu zadní budovy, když se náhle večerní soumrak změnil v jasný den. Nejprve zazářilo oslnivě jasné světlo a po něm následovala slabší záře vrhající pohyblivé stíny, a během pár vteřin přešla z bílé do žluté a pak do rudé.

Vyběhl jsem na chodbu, abych měl lepší výhled na oblohu. Z toho, co jsem tam viděl, mi ztuhla krev žilách. Na severním nebi stoupalo do výše cosi nepopsatelného, obrovského a zářícího, pokrytého rubínovými skvrnami, které se střídaly s temnějšími pruhy, jakoby pokropenými rychle se měnícími vzorci jasně oranžových a žlutavých míst, a celé to děsivé zjevení vrhalo na zem hrozivé, krvavě červené světlo. Bylo to opravdu jako nejstrašnější vize pekla.

Gigantická plamenná koule se zvětšovala, stoupala vzhůru a pod ní byl vidět tmavší sloup jako nohu zrůdné houby. Na povrchu sloupu jsem viděl mihotání a tanec modravých elektrické jazyků, které pocházely od obrovského blesku, jehož zahřmění nebylo zpočátku pro velkou vzdálenost slyšet. Když pak hluk konečně přišel, byl to podivně tlumený a jaksi potlačený zvuk, ale přesto stále ještě mohutný - hluk, jaký bychom čekali při nepředstavitelně silném zemětřesení, jež zakymácelo velkým městem a v okamžení srovnalo se zemí na tisíc vysokých mrakodrapů.

Bylo mi jasné, že jsem svědkem totálního vymazání Baltimoru ležícího asi třicet pět mil od nás. Přesto jsem si nedovedl vysvětlit enormní rozsah exploze. Byla to snad naše bomba o šedesáti kilotunách, která to způsobila? Nerovnalo se to spíše výbušné síle megatunové bomby?

Vládní zprávy z toho večera i následující den tvrdily, že nálož, která zničila Baltimor a zabila více než milion lidí, stejně jako výbuchy, jež ve stejný den sprovodily ze světa asi dva tucty dalších amerických velkoměst, byly odpáleny naší organizací. Tvrdilo se rovněž, že vláda mohutným protiúderem zlikvidovala „zmijí hnízdo rasistů“ v Kalifornii. Jak se však ukázalo, byla obě tvrzení lživá, ale teprve až za dva dny jsem dostal úplnou zprávu o tom, co se skutečně stalo.

Spolu s půl tuctem dalších lidí, kteří se toho večera shromáždili v zatemněném sklepě obchodu se suvenýry před televizorem, se mne zmocnil pocit zoufalé beznaděje, když moderátor jízlivě oznamoval, že naše osvobozená zóna v Kalifornii byla dalekosáhle zničena. Byl to Žid a dával neskrývaně průchod svým nenávistným pocitům; nic takového jsem nikdy předtím neviděl ani neslyšel.

Když pak patetickým tónem vypočítal všechna města, která byla toho dne postižena včetně odhadovaného počtu obětí (např. „ ... a v Detroitu, který rasističtí podlidé zasáhli dvěma raketami, zahynulo přes 1,4 miliónu nevinných amerických mužů, žen a dětí všech ras), začal mluvit o New Yorku. Na tomto místě jeho zprávy mu skutečně vstoupily do očí slzy a selhával hlas.

Mezi jednotlivými vzlyky sdělil, že osmnácti na sobě nezávislými jadernými výbuchy byl se zemí srovnám Manhattan i kolem ležící čtvrti a předměstí v okruhu asi dvaceti mil, přičemž zahynulo odhadem čtrnáct miliónů lidí, a také se počítá s tím, že následující den zemře dalších pět miliónů na následky popálenin a radioaktivního ozáření. Pak moderátor přešel do hebrejštiny a začal žalostným hlasem monotónně zpívat, zatímco mu slzy proudily po tvářích a zaťatými pěstmi se bušil do prsou.

Jen pár vteřin po projevu bolesti se jeho chování úplně změnilo. Od utrpení plynule přešel do planoucí nenávisti vůči těm, kteří zničili jeho milovaný New York, a začal dávat najevo nelidsky mrazivé uspokojení, které se vystupňovalo až k triumfální radosti: „My jsme se však nepřátelům pomstili a teď už neexistují. Znovu a znovu a ve všech dobách se proti nám nepřátelé zdvihali a vyháněli nás nebo chtěli zahubit, ale my jsme nakonec vždy zvítězili. Všichni, kteří se o to kdy pokoušeli - Egypťané, Peršané, Římané, Španělé, Rusové i Němci -, všichni byli zničeni a my jsme se pokaždé vítězně zdvihli z trosek. Vždy jsem přežili a domohli se znovu blahobytu. Nyní jsme však ty, kteří naposled proti nám pozdvihli ruku, beze zbytku a definitivně rozdrtili. Tak jako Mojžíš ubil Egypťana, tak jsme nyní my zabili organizaci.“

Jazykem si rychle navlhčil rty a tmavé oči mu výhružně svítily, když popisoval, jak se právě dnes odpoledne sneslo na Kalifornii krupobití jaderných bomb. „Jejich tak drahocenná rasová nadřazenost jim ani trochu nepomohla, když jsme na rasistickou citadelu odpálili stovky nukleárních granátů,“ vyrazil moderátor s netajenou rozkoší. „Bílá havěť chcípala jako mouchy. Můžeme jen doufat, že si ještě v posledním okamžiku přes smrtí uvědomili, že loajální vojáci, kteří rakety odpálili, byli černoši, Mexičané nebo Židé. Ano, běloši se svou zločinnou rasovou hrdostí byli v Kalifornii vyhubeni, ale nyní je musíme zabíjet všude, aby mohla být Amerika v rasové harmonii a bratrství obnovena. Musíme je zabíjet! Zabíjet! Zabíjet! ...“

Pak znovu přešel do hebrejštiny a jeho hlas zněl silněji a ostřeji. Postavil se a naklonil ke kameře; vypadal jako inkarnace zla a nenávisti, když vřeštěl cizí řečí, až mu sliny padaly na bradu.

Tato pitoreskní podívaná musela být zřejmě některým jeho méně emotivně založeným souvěrcům trapná, protože byl přímo při vrcholícím řevu ze studia odpojen a nahrazen na obrazovce nežidem, který pak až do časného rána oznamoval revidované odhady o počtu obětí.

Přesnější informace o hrůzném čtvrtku jsme dostali teprve po čtyřiadvaceti hodinách jak z vládních zpráv, tak i z vlastních zdrojů. První a nejdůležitější informace, kterou jsme v pátek brzy ráno dostali, byla zakódovaně vysílána revolučním velitelstvím všem jednotkám organizace: Kalifornie nebyla zničena! Nepříteli se sice podařilo zničit Vandenberg  a Los Angeles zasáhly dvě velké rakety, což mělo za následek mnoho mrtvých a velké materiální škody, ale nejméně devadesát procent lidí v osvobozené zóně přežilo. Zčásti i proto, že několik minut před útokem byli varováni a většinou se stačili uchýlit do krytů.

Lidé v ostatních částech země bohužel takové varování nedostali a počet mrtvých dosáhl asi šedesáti miliónů včetně těch, kteří v posledních deseti dnech zemřeli na následky popálení, jiných zranění i smrtelného ozáření. Rakety, mající tyto mrtvé na svědomí, však nepocházely od nás s výjimkou New Yorku, který byl bombardován z Vandenbergu. Baltimor, Detroit i ostatní americká města včetně Los Angeles se staly obětí sovětských raket. Naše letecká základna Vandeberg zůstala jediným tuzemským cílem, který byl zasažen silami americké vlády.

Převratný řetěz událostí začal neobyčejně bolestným rozhodnutím revolučního velitelství. Podle zpráv, které velitelství v prvních týdnech měsíce dostávalo, se rovnováha sil ve vládním táboře postupně vychylovala: vojenská frakce, která se chtěla vyhnout jaderné konfrontaci s námi, začala ustupovat židovské frakci, trvající na okamžitém zničení Kalifornie. Židé se obávali, že v opačném případě by neměnná patová situace mezi osvobozenou zónou a zbytkem země nakonec pro nás znamenala jisté vítězství. Ve snaze takovému vývoji předejít začali svým tradičním způsobem pracovat za kulisami a vytvářeli na své odpůrce soustředěný, i když navenek oddělený tlak pomocí svárů, výhrůžek a podplácení. Byli v tom natolik úspěšní, že se jim podařilo nahradit několik vyšších generálů svými stvůrami. Revoluční velitelství v tom spatřovalo konec poslední naděje na vyhnutí se jaderné konfrontaci s vládními silami. Proto se rozhodlo jednat preventivně a využít přitom geopolických daností ohledně „zvláštních vztahů“ americké vlády s Izraelem i její trvalé válečné pohotovosti vůči Sovětskému svazu. Všechny naše rakety z Vandenbergu jsme (s výjimkou tří na New York) odpálili na dva cíle: na Izrael a na Sovětský svaz. Jakmile rakety vystartovaly, revoluční velitelství o tom přímou telefonní linkou informovalo Pentagon, který to měl už samozřejmě potvrzeno na vlastních radarových obrazovkách, a tak mu nezbylo nic jiného, než po našich salvách ještě vést na Sovětský svaz jaderný úder všemi svými silami ve snaze zničit co možná největší část jeho odvetného potenciálu. To se však podařilo jen částečně.

Následkem toho byla sovětská odveta sice strašná, ale přesto nedostačují k úplnému zničení. Sověti sice na nás odpálili všechno, co měli ještě k dispozici, ale to nestačilo, a tak byla některá americká velkoměsta včetně Washingtonu a Chicaga ušetřena.

Zahájením osudového řetězce událostí dosáhla organizace hned čtyř věcí:

1. Útokem na New York a Izrael jsme zcela zničili obě hlavní nervová centra světového židovstva, které teď bude potřebovat nějaký čas ke zřízení nových převodových mechanismů celosvětové moci a k obnovení původního stavu.

2. Přinucením systému k rozhodné válečné operaci jsme silovou rovnováhu vrátili do rukou vojenských představitelů. Země má nyní prakticky vojenskou vládu.

3. Vyprovokováním sovětského odvetného úderu jsme ke zhroucení systému a zničení normálního způsobu života mas v této zemi přispěli víc, než bychom kdy dosáhli použitím vlastních zbraní proti tuzemským cílům. Díky tomu nám stále ještě zbývá většina z našich šedesátikilotunových náloží, což bude pro nás v nadcházejích dnech obrovská výhoda.

4. Zbavili jsme se hlavního přízraku, který předtím podvazoval naše plány, hrozby sovětské invaze, jež by nás po vítězství nad systémem mohla ohrozit.

Je přirozené, že jsme tím vším na sebe vzali obrovské riziko: jednak zničení Kalifornie sovětským protiúderem a jednak možností, že by se americká armáda nechala vyvést z klidu a nasadila své jaderné zbraně proti Kalifornii i přesto, že jí odtamtud kromě Vandenbergu atomový útok nehrozil. V obou případech stálo válečné štěstí do určité míry při nás,  i když ohrožení ze strany US Army rozhodně nepominulo.

Naše ztráty jsou však značné: přibližně osmina členů organizace a téměř pětina bílého obyvatelstva naší země, nemluvě už o nesčetných milionech rasových soukmenovců v Sovětském svazu. Nejvíce obětí u nás bylo naštěstí ve velkých městech, kde je podíl barevného obyvatelstvo obzvlášť vysoký.

Z celkové pohledu se strategická situace organizace vůči systém výrazně zlepšila, a to je jediné, co se opravdu počítá. Jsme vždy připraveni přinést mnohé oběti, budou-li ztráty systému poměrně větší. Z dlouhodobého pohledu je hlavní věcí, aby byl poslední prapor v poli náš, až se vystřílí všechen prach.

Dnes jsem konečně vyhledal Billa a zjistil, co se dělo v naší tiskárně při evakuaci. I on si postěžoval na bolestnou osobní ztrátu. Jeho příběh byl stručný, ale dojemný.

Evakuace rozšířené bezpečnostní zóny kolem Pentagonu začala bez jakéhokoli předběžného upozornění. Dopoledne 7. září kolem jedenácté se ulicích najednou objevily tanky, vojáci bušili do dveří a nechávali obyvatelům pouhých deset minut na opuštění svých obydlí. Hrubě se chápali každého, kdo se podle jejich názoru nehýbal dost rychle.

Když se objevily tanky, Bil, Carol a Katy tiskli propagační letáky a měli právě tak čas ukrýt kompromitující materiály pod plachtou, než do obchodu vtrhli čtyři černí vojáci.  Protože se nijak neobtěžovali s prohledáním budovy, bylo by nejspíš všechno proběhlo hladce, kdyby si jeden z negrů nedovolil dvojsmyslnou poznámku ke Katy, která si právě chvatně balila oblečení a nejnutnější osobní věci.

Katy negra ignorovala, ale ledový pohled se patrně dotkl jeho „lidské důstojnosti“ a začal dotírat s typickým chováním černých vůči bílým. „Copak je, holčičko, nemáš ráda černé muže?“ Negři už dáno zjistili, že takový způsob platí na pocitem viny zatížená bílá děvčata, která úzkostlivě dbají na to, aby nebyla považována za „rasistky“, jestliže odmítají nežádoucí pokusy černých kozlů o sblížení. Když Katy chtěla se dvěma kufry vyjít ven na ulici, smyslný negr jí zastoupil cestu a snažil se jí sáhnout pod šaty.

Katy hbitě ustoupila a kopla negra do rozkroku, což jeho choutky sice ochladilo, ale to bylo už pozdě - povšiml si její pistole a hlasitým výkřikem varoval své společníky. Začala oboustranná přestřelka. Katy a Carol pálily z pistolí a Bill kosil negry brokovnicí s upilovanou hlavní.

Všichni čtyři negři byli smrtelně zraněni, ale stačili ještě tři bělochy postřelit. Jeden se dokázal vypotácet z obchodu a pak se zhroutil. Bill, který byl zraněn jen lehce, stačil ještě zjistit, že Katy už nelze zachránit, a pak s Carol utekli zadních vchodem.

Přes střechu vedlejší domu se jim nakonec podařilo pronásledovatelům uniknout a ukrýt se na půdě, ale Carol byla tak slabá, že už se nemohla pohybovat a její muž na tom nebyl o mnoho lépe. Večer druhého dne se Bill vzdor bolestem vyplížil z úkrytu a podařilo se mu sehnat ve vedlejší prázdném domě trochu vody, potravin a léků.

Carol zemřela čtvrtý den a teprve po dalších pěti dnech se Bill vzpamatoval natolik, aby mohl opustit úkryt, a nakonec se mu podařilo najít cestu z bezpečnostní zóny.

Takový byl celý příběh a jedinou útěchou mi zůstalo vědomí, že se Katy nedostal živá do rukou nepřítele. Její smrt mi ukládá povinnost pracovat po zbytek života na našem poslání, to znamená zajistit, že nezemřela zbytečně.