Kapitola XXVII

28. říjen 1993: Právě jsem se po více než měsíci vrátil z Baltimoru, lépe řečeno z toho, co po něm zůstalo. Se čtyřmi dalšími jsem dopravoval hromadu přenosných měřičů radioaktivity nahoru do Silver Spring, kde jsme se připojili k jednotce z Marylandu a jeli dále na sever do okolí Baltimoru. Protože jsou hlavní silniční tahy zcela nesjízdné, museli jsme polovinu cesty jít pěšky venkovskou krajinou. Jen na poslední míle jsme si mohli znovu zabavit nákladní vůz.

Přestože k úderu došlo před více než dvěma týdny, byla v době našeho příchodu situace v okolí Baltimoru nepopsatelně chaotická. Vůbec jsme se nepokoušeli přiblížit vypálenému středu města a dokonce i na předměstích a přilehlých venkovských oblastech deset mil od epicentra vyhořela dobrá polovina budov. Vedlejší ulice na předměstích byly doslova poseté ohořenými vraky aut a všichni lidé, které jsme potkávali, se pohybovali pěšky. Všude bylo vidět skupinky lidí, kteří jako supové prohrabávali zničené obchody a vyzbrojeni tlumoky a pytli hledali na polích něco k snědku. Jiní podobní mravenci tahali sem a tam balíky vyrabovaného nebo vypůjčeného zboží, většinou potravin, ale také oblečení, stavebnin  i všeho ostatního, co si lze jen představit.

A pak ty mrtvoly! Bylo nutné, aby zůstaly co možná nejdál od ulic a silnic. Dokonce  i v těch oblastech, kde při explozi i na následky ozáření zahynulo poměrně málo lidí, ležely mrtvoly po tisícovkách rozeseté podél cest. Šlo skoro výhradně o prchající z oblasti vlastního výbuchu.

Také poblíž města bylo vidět mrtvá těla lidí silně popálených explozí. Většina z nich neuběhla ani půl míle, než se zhroutila. Dále od města pak leželi ti, kteří byli popáleni méně, a ještě více venku z města pak mrtvoly těch, kteří podlehli následkům ozáření až po dnech nebo týdnech. Všichni byli ponecháni rozkladu tam, kam padli, s výjimkou několika málo oblastí, kde armáda podle všeho začala obnovovat pořádek.

V oblasti Baltimoru přežilo jen asi čtyřicet členů organizace, kteří tam byli v prvních týdnech po explozi nasazeni k sabotážím, ostřelování a dalším partyzánským akcím proti tajné policii a armádě. Naši lidé teď na místě postupně konstatovali, že se „pravidla hry“ změnila.

Zjistili, že už není nutné operovat skrytě, jak to dělali dosud. Vojáci systému opětovali palbu, jen když byli sami napadeni, ale nikdy naše lidi nepronásledovali. S výjimkou několika málo oblastí už také policie systematicky neprohlížela osoby ani vozidla a skončily i domovní razie. Její postoj by se dal vyjádřit slovy: „Nezlobte nás a my vás necháme na pokoji.“

Přeživší civilisté se také chovali mnohem neutrálněji než dříve. Měli sice strach z organizace, ale nedávali jí najevo nepokryté nepřátelství. Lidé samozřejmě přesně nevěděli, zda jsme to byli my, kdo odpálil rakety, které zničily jejich město, jak jim tvrdila propaganda systému, ale podle všeho stejnou vinu dávali i systému, že se vůbec něco takového mohlo stát.

Holocaust - tentokrát v tom skutečném smyslu slova -, kterým zde lidé prošli, jim nevyhnutelně objasnil jednu skutečnost: systém jim už není schopen zajistit bezpečnost. Už neměli sebemenší důvěru ke starému řádu a byli ochotni jít za kýmkoli, kdo by jim zaručil alespoň trochu jistoty k přežití.

Naši členové tuto změnu postojů postřehli, a proto začali všude v baltimorské oblasti  s úspěchem rekrutovat a organizovat na poloveřejných shromážděních, takže revoluční velitelství odsouhlasilo pokus o zřízení malé osvobozené zóny západně od města.

Nás jedenáct, kteří jsme sem přišli z washingtonských předměstí pomáhat, se do věci horlivě pustilo a během několika týdnů jsme vybudovali poměrně dobře zajištěné obranné linie zahrnující asi dva tisíce domů a téměř dvanáct tisíc obyvatel. Mojí hlavní úlohou bylo radiologické prověřování půdy, budov, místní vegetace a vodních zdrojů, aby byla jistota, že zde není nebezpečná úroveň radiace po atomovém úderu.

Ze tří stovek místních obyvatel jsme zřídili poměrně efektivní milici. Momentálně by bylo ještě příliš nebezpečné ozbrojit víc lidí, protože jsme zatím neměli příležitost ovlivnit ideologicky obyvatelstvo do té míry, jak bychom si přáli. Proto jsme zatím jen z tělesně zdatných mužů vybírali nejlepší kandidáty z naší enklávy a myslím, že s výběrem lidí máme dosti dobré zkušenosti; bylo tomu tak i zde. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby polovina mužů naší nové milice nakonec postoupila na člena organizace, a někteří z nich možná budou připuštěni i do řádu.

Ano, opravdu věřím, že s našimi novými rekruty můžeme více či méně počítat. Pořád jsou ještě v této zemi řádní lidé, kteří nebyli zachváceni jinak velice rozšířenou morální zkažeností. Bezcharakterní a prodejné chování bylo v lidech nakonec uměle vyvoláno působením cizí ideologie a cizího pořadí hodnot, ale jenom u těch, kteří svým nepřirozeným  a duchovně nezdravým způsobem života ztratili orientaci. Peklo, jímž právě prošli, jim vyžene z hlavy přinejmenším některé z hloupostí a učiní je vnímavějšími k správnému chápání světa.

První naší úlohou bylo odfiltrování cizích elementů a provinilců proti rase a jejich odstranění z nové enklávy. Je to až neuvěřitelné, kolik orientálců s tmavými kudrnatými vlasy proniklo do této země. Zmocnili se snad každé restaurace, každého kiosku a tržiště v Marylandu. V naší malé předměstské enklávě jsme museli zastřelit nejméně tucet Pákistánců a Íránců, než ostatní pochopili o co jde a utekli.

Pak jsme začali sestavovat pracovní brigády k zajištění několika mimořádně naléhavých úkolů, mezi něž patřilo také hygienické odstranění stovek mrtvých těl obětí jaderného výbuchu. Mnozí z těch nešťastníků byli běloši a náhodou jsem zaslechl, jak jeden z našich členů označil to, co se stalo, „vybíjením nevinných“.

Osobně se nedomnívám, že by to bylo přesné vystižení zdejšího holocaustu. Je mi přirozeně nesmírně líto milionů bělochů, kteří zahynuli zde i v Rusku ve válce za osvobození z židovského jha a kteří ještě zahynou, než dotáhneme věc do vítězného konce. Ale nevinní? Nemyslím, že by to slovo bylo výstižné k označení většiny dospělých.

Není nakonec člověk sám odpovědný za svou situaci, přinejmenším v kolektivním smyslu? Kdyby bílé národy světa nepřipustily ujařmení Židy, kdyby se nepodřídily židovským myšlenkám a židovskému duchu, nebyla by tato válka nutná. Sotva můžeme tvrdit, že jsme neměli možnost neupadnout do židovské pasti. A vůbec už nemůže tvrdit, že jsme nebyli nesčetněkrát varováni.

Stateční a prozíraví bílí muži nás znovu a znovu varovali před důsledky naší pošetilosti. Dokonce i tehdy, když jsem sešli již hodně daleko po bludné stezce strachu před sebemenším odporem vůči Židům, stále ještě jsme měli k záchraně jednu šanci za druhou. Tu nejnovější teprve před zhruba padesáti lety, když se Němci a Židé pustili do nelítostného boje o vládu na střední a východní Evropou.

V tom osudovém boji jsme stáli na straně Židů především proto, že jsme za své vůdce připustili bezcharakterní a úplatné lidi. A bezcharakterní vůdce jsme měli proto, že jsme si ve svém životě cenili nesprávných věcí. Zvolili jsme si vůdce, kteří nám za nic slibovali něco, kteří až příliš vycházeli vstříc našim slabostem a neřestem, kteří jak na divadle předváděli laskavý a přátelský úsměv, ale ve skutečnosti neměli charakter ani skrupule. Nedbali jsme skutečně důležitých otázek v životě národa a nechali zločincům systému volnou ruku, takže záležitosti národa řídili tak, jak to vyhovovalo jim, a my jsme po nich pouze požadovali, aby se nám starali o „chléb a hry“.

Nejsou snad pošetilost, úmyslná nevědomost, lenost, chtivost, nezodpovědnost a morální bojácnost stejně opovrženíhodné jako sebevětší vědomá zloba? A nepočítají se všechny naše hříchy lhostejnosti a nedbalosti stejně těžce proti nám, jako když se Židé prohřešují proti svým vlastním příkazům?

Tak to bude hodnoceno „má dáti - dal“ v knize stvoření. Život nepřipouští žádné „hezké omluvy“ namísto činů. Žádná rasa, která zanedbá zajištění vlastního přežití, nemůže být posuzována za „nevinnou“ a rovněž nemůže považovat za nespravedlivý trest, který ji za to stihne, byť by byl sebetvrdší.

Hned po našem úspěchu v Kalifornii letos v létě, kdy jsem tam měl co dělat s civilním obyvatelstvem, mi bylo zcela jasné, proč si Američané nezaslouží být považováni za „nevinné“. Jejich reakce na nepokoje vycházela z důvodů týkajících se pouze jejich osobních poměrů. V prvních dnech, než jim došlo, že bychom skutečně mohli zvítězit, byli civilisté proti nám většinou naladěni nepřátelsky, a to i ti z nich, kterým nescházelo rasové vědomí. Převrátili jsme všechny jejich životní zvyklosti a překáželi jim v obvyklé honbě za požitky.

Když se nás pak naučili bát, snažili se nám zalíbit, ale o spravedlivost nebo nespravedlivost našeho boje se vůbec nezajímali. Prostě si nechtěli lámat hlavu otázkami svědomí ani dlouhodobějšími úvahami. Jejich postoj byl v zásadě velmi jednoduchý: Řekněte nám, čemu máme vlastně věřit, a my tomu uvěříme! Chtěli se jen zas co nejrychleji vrátit ke své bezpečnosti a navyklému pohodlí. Jejich postoj však nebyl cynický jako u otupělých snobů; byli to prostě průměrní, obyčejní lidé.

Tito tzv. obyčejné lidé však ve skutečnosti nenesou o mnoho menší vinu než povznesenější vrstvy, které tehdy byly oporou systému. Vezměme si například politickou policii. Většina jejích bílých příslušníků vlastně nejsou špatní lidé - jenom slouží špatným pánům. Přesto však rozumově vědí, co činí. Někteří si to ospravedlňují vlasteneckými důvody („na ochranu našeho svobodného a demokratického způsobu života“), jiní ideologickými pojmy („pro uchování ideálů rovnosti a spravedlnosti“).

Lze je nazvat pokrytci a poukázat na to, že se vědomě vyhýbají přemýšlení nad čímkoli, co by mohlo zpochybnit hodnotu povrchních hesel, jimiž se ospravedlňují. Není však pokrytcem každý, kdo systém toleroval, ať už jej aktivně podporoval nebo ne? Nezaslouží si výroku „vinen“ každý, kdo stejná hesla bezmyšlenkovitě omílal a tím odmítal prozkoumat jejich odůvodnění a protimluvy, ať už jich užíval k ospravedlnění svých činů či nikoli?

Neumím si představit žádnou část bělošské společnosti od bílých reakcionářů v Marylandu, jejichž radioaktivní mrtvoly jsme před pár dny zahrabávali buldozery, až po univerzitní profesory, které jsme loňského července v Los Angeles věšeli, o níž by se skutečně dalo říci, že si nezasloužila svůj osud. Je tomu jen několik měsíců, kdy mluvili docela jinak téměř všichni z těch, kteří dnes zmateně pobíhají bez střechy nad hlavou a bědně žalují na svůj osud.

Nemálo našich kamarádů zažilo v minulosti ledacos ošklivého (dva moji známí byli zabiti), když padli do rukou reakcionářům, těmto tzv. „řádným a slušným lidem“, kteří rozhodně nebyli levicovými liberály ani sluhy Židů, ale nic lepšího neznali pro „radikály, kteří chtějí svrhnout vládu“; to všechno z pouhé neznalosti věci.

Nevědomost už není omluvitelná tam, kde slabomyslný stádní liberalismus rádoby intelektuálů po léta samolibě podporuje židovskou ideologii. Totéž platí pro egoismus a zbabělost příslušníků středního stavu, kteří se do toho zapojili a začali si stěžovat teprve tehdy, když jejich peněženky doznaly újmy.

Kdeže, mluvit o „nevinných“ je nesmyslné. Musíme svoji situaci posuzovat komplexně a ve všech rasových souvislostech. Musíme pochopit, že naše rasa se podobá pacientovi s rakovinou, který musí podstoupit rigorózní chirurgický zákrok, aby se mu zachránil život. K čemu by bylo nadhazovat otázku, zda je vyřezávaná tkáň „nevinná“ nebo ne. Mělo by to asi stejný smysl jako pokus o rozlišování mezi „dobrým“ Židem a špatným, nebo jako se stále snaží naše tupohlavá honorace oddělovat „dobré negry“ od zbytku černé rasy.

Skutečností však zůstává, že jako jednotlivci jsme odpovědni za morálku a jednání celé naší rasy. To platí nejen pro příslušníky naší rasy, nýbrž i všech ostatních, a každý z nás teď musí být připraven na to, že bude osobně vyzván ke složení účtů ze své odpovědnosti. V těchto dnech k tomu budou vyzváni mnozí.

Ale i nepřítel musí zaplatit svou cenu. Zde má ještě věci více či méně pod kontrolou, ale všude mimo severoamerický kontinent se to již prakticky podařilo. Přestože vláda do zpravodajské sítě nepouští téměř žádné zahraniční zprávy, dostáváme potají informace od našich zámořských jednotek a můžeme také monitorovat některé evropské vysílače.

Po zasažení Tel Avivu a půl tuctu dalších izraelských cílů minulý měsíc vtrhly během čtyřiadvaceti hodin do okupované Palestiny statisíce Arabů. Většinou šlo o civilisty vyzbrojené pouze noži a obušky a statisíce jich zkosily židovské pohraniční stráže - až jim došlo střelivo. Po pětačtyřicet let hromaděná nenávist hnala Araby stále vpřed, přes minová pole, kulometným ohněm až do radioaktivního chaosu hořících měst. Všichni byli posedlí jedinou myšlenkou zabíjet ty, kdož jim ukradli vlast, vraždili jejich otce a po dvě generace je pokořovali a ponižovali. Během týdne podřízli krk poslednímu z Židů od nejzastrčenějšího kibucu po dýmající trosky Tel Avivu.

Zprávy ze Sovětského svazu jsou hodně skrovné, ale přesto potvrzují, že zbylí Rusové nakládají se Židy prakticky stejně. V ruinách Moskvy a Leningradu sehnali Rusové všechny Židy do houfů a pak je naházeli do hořících budov nebo na plápolající hromady trosek.

Protižidovské bouře propukly v Londýně, Paříži, Bruselu, Rotterdamu, Bukurešti, Buenos Aires, Johannesburgu i v Sydney. Až do morku kosti židovskou korupcí prolezlé vlády Francie a Holandska padly a všude ve městech i na vesnicích těchto zemí si lidé vyrovnávají své účty.

Takové věci se nutně děly již ve středověku vždy, když lidé měli právě tak dost Židů a jejich škodlivých rejdů. Bohužel jsme se vždy zastavili v půli cesty a udělali bychom to i tentokrát. Jsem si jist, že Židé již dělají plány na svůj comeback, jakmile se lidé uklidní a na všechno zase zapomenou. Lidská paměť je neuvěřitelně krátká!

My však nic nezapomeneme! To samotné již postačuje, aby se historie neopakovala. Je lhostejné, jak dlouho to potrvá a jak daleko budeme muset přitom zajít, ale postaráme se o definitivní vyrovnání účtu mezi našimi rasami. Jestliže organizace boj přežije, nepřežije nikde ani jediný Žid. Půjdeme až do nejodlehlejších končin světa, abychom vyřídili poslední výlupek ze satanovy líhně.

Organizační směrnice, jichž užíváme v Marylandu, jsou vzhledem k odlišným danostem poněkud jiné než v Kalifornii. Narozdíl od situace na jihu Kalifornie zde nejsou ani přírodní geografické bariéry ani obranný kruh před vládními jednotkami, který by naší enklávu odděloval do okolního světa.

Dělali jsme přirozeně všechno možné pro vyvážení tohoto nedostatku. Ze všeho nejdříve jsme si vybrali bezpečnostní hraniční linii, která sledovala volný prostor kolem osídlené oblasti, přestože v délce téměř půl míle měla pouze stometrovou šířku dálničního přivaděče, zatímco jednotky systému kontrolovaly druhou stranu. Nezastavěné plochy jsme zatarasili ostnatým drátem a minami, a všude kolem enklávy jsme zbořili budovy a vypálili křoviny, které by mohly poskytnou úkryt nepřátelským jednotkám nebo ostřelovačům.

Pokud by však chtěli lidé z naší enklávy utíkat, měla milice jen velmi omezené možnosti jim v tom zabránit. Abychom je zde udrželi, mohli jsme - kromě strachu ze zastřelení - stavět na třech věcech. Za prvé jsme lidem znovu zajistili pořádek a děláme mnohem lepší práci k jeho udržení, než jak to dokáže systém mimo enklávu. Po takové koňské dávce chaosu, jaké se jim dostalo, teď lidé dychtí po autoritě a disciplíně, snad s výjimkou lidí s nejvymytějšími mozky typu „dělám si co chci“.

Za druhé jsme již pokročili natolik, že jsme si zde vytvořili dostatečně velké hospodářství k přežití. Máme velký zásobník vody a již jen proto se můžeme udržet, že do něj čerpáme spodní vodu z již existujících studní. Dále zde máme dva téměř nedotčené sklady  s potravinami, téměř plné obilní silo a navíc čtyři dobře vedené farmy včetně jedné mlékařské s produkcí, které postačují k zásobování poloviny našich lidí. Současný deficit čerstvých potravin vyrovnáváme loupežnými výpravami mimo enklávu. Až se nám však podaří každého přimět k přeměně vhodné půdy na zelinářskou zahradu, nebudeme to mít už zapotřebí.

Poslední, nikoli však nevýznamnou věcí je skutečnost, že každý člověk v enklávě je nepochybně bílý; v sporných případech postupujeme podle stanného práva. Venku je však obvyklá bezbožná směsice bílých, téměř bílých, cikánů, Mexikánů, Portorikánů, Židů, orientálců, Arabů, Peršanů a vůbec všeho, co žije pod sluncem: typický kosmopolitní rasový guláš, jaký se dnes vyskytuje ve všech amerických městech. Každý, kdo se vidí v „bratrství“ židovského střihu, může naší enklávu bez dalšího opustit. Pochybuji ovšem, že by bylo hodně těch, kteří mají takovou potřebu.

2. listopad: Dnes odpoledne jsme měli dlouhou poradu, na níž nás informovali o nejnovějším vývoji v zemi a dostali jsme neodkladné směrnice pro naše místní akční programy.

Na národní úrovni se toho za posledních šest týdnů změnilo až překvapivě málo: vládě se jen zanedbatelně podařilo obnovit pořádek ve zpustošených oblastech nebo vytvořit podmínky k nápravě škod ve státním dopravním systému, energetické síti i v ostatních životně důležitých oblastech národního hospodářství. Lidé byli z největší části ponecháni sami se svými problémy, zatímco systém se staral jen o své, k nimž v neposlední řadě patřila znovu nejistota ohledně spolehlivosti jeho branných sil.

Nepřítomnost výraznějších změn je pro nás již sama o sobě povzbudivá, protože systém nezískal nad zemí znovu kontrolu v té míře, jako tomu bylo před 8. zářím. Vláda prostě není schopna se vyrovnat s chaotickým stavem, který teď zavládl na většině území.

Naše jednotky přirozeně udělaly všechno k další destabilizaci, především sabotážemi. Revoluční velitelství se však zřejmě chová vyčkávavě, aby posoudilo svůj postoj pro přechodné období, než se rozhodne pro další fázi velké strategie organizace.

Takové rozhodnutí už padlo a naší úlohou je postupovat na mnoha dalších místech tak, jak jsme to udělali v Marylandu. Těžiště boje tedy přeneseme z partyzánské války na veřejné a poloveřejné organizátorské úkoly. To je vzrušují zpráva, která znamená nové vystupňování politicko-hospodářské ofenzivy, vyšší revoluční fázi, která mohla začít pouze díky důvěře v příklon válečného štěstí na naši stranu.

Závěrečná část našeho boje ovšem v žádném případě není za námi a jednou z nejhorších hrozeb je mohutný útok na Kalifornii. Ozbrojené síly systému se v oblasti kolem Jižní Kalifornie rychle posilují a invaze do osvobozené zóny je podle všeho za dveřmi. Pokud by tam systém uspěl, pak by zcela jistě postupoval stejným způsobem proti Baltimoru i každé další enklávě, kterou bychom ještě zřídili, a to i navzdory naší pohrůžce jadernou odvetou.

Problém podle všeho spočívá v klice konzervativních generálů, kteří nás nepovažují ani tak za ohrožení systému, jako spíše za nebezpečí pro vlastní autoritu. Rovněž oni nijak nemilují Židy a jsou s dnešním stavem spokojeni, protože se díky jemu stali de facto pány v zemi. Proto by rádi udělali ze současného výjimečného stavu trvalou instituci, aby mohli obnovit pořádek a znovu zavést status quo, spočívající ovšem na jejich reakčních a krátkozrakých idejích.

Slabinou jejich plánu jsme samozřejmě my, a proto se nyní chystají na nás udeřit. Jsou pro nás zvláště nebezpeční tím, že se naší jaderné odvety už neobávají tolik jako jejich předchůdci. Je jim jasné, že můžeme zničit hodně měst a zabít ještě mnohem více civilistů, ale nevěří, že bychom dokázali skoncovat i s nimi. Radil jsem se s polním velitelem Washingtonu majorem Williamsem; mluvili jsme přes hodinu o problematice útoku na Pentagon. Ostatní velitelská stanoviště branných sil byla buď zničena již 8. září nebo soustředěna sem do Pentagonu, který „velká zvířata“ podle všeho pokládala za nedobytný.

Nejhorší je, že by to mohla být pravda! Prošli jsme všechny myslitelné možnosti, ale nedošli jsme k žádnému přesvědčivému plánu, snad s výjimkou dopravení bomby na Pentagon pomocí letadla.

V obranných postaveních kolem Pentagonu je rozestaveno obrovské množství protiletadlových děl, ale přesto jsme došli k závěru, že by malé sportovní letadlo dokázalo překonat přízemním letem ty tři míle „na volnoběh“ i s naší náloží o šedesáti kilotunách. Další výhoda plánu spočívala v tom, že jsme zatím nikdy nepoužili letadlo k takovému účelu, takže máme jistou naději, že protiletadlová obrana bude tak smělým a překvapivým útokem zaskočena.

Základní materiální předpoklad k akci je již splněn: letadlo tu máme, a co je vzhledem k přísné vojenské kontrole všech letišť zvlášť důležité, je i dobře ukryté v nepoužívané stodole jen pár mil odsud. Jedná se o staré práškovací letadlo, které je pro naše účely jako stvořené. Mojí bezprostřední úlohou je vypracovat detailní plán leteckého útoku na Pentagon. Až přijde den D, musíme se definitivně rozhodnout a pak bez prodlení jednat.