Kapitola
9. listopad 1993: Do rozbřesku
zbývají ještě tři hodiny a ke startu je všechno připravené.
Vyžiji čas k napsání pár stránek svého posledního zápisu. Pak nastoupím cestu na
Pentagon, cestu bez návratu. Jaderná nálož leží pevně připoutaná na přední
sedačce starého „Stearmana“ a je seřízena tak, aby vybuchla buď při nárazu nebo
na impulz, který dám ze zadního sedadla. Snad se mi podaří vyvolat explozi co
nejníže nad středem Pentagonu; přinejmenším se pokusím přiletět co nejblíž k
objektu, než budu sestřelen.
Jsou to sice už čtyři roky, co jsem naposled
letěl, ale seznámil jsem se důkladně s kokpitem „Stearmana“, a naším odborníkem
jsem byl ještě podrobně instruován. Věřím, že s pilotáží nebudu mít problémy.
Ve stodole nejdřív motor náležitě zahřejeme a až mi otevřou vrata, vyrazím ve
výšce asi padesáti stop co nejrychleji přímo na Pentagon.
V okamžiku příletu nad okraj kruhové obrany budu
mít rychlost 150 mil za hodinu a pak potřebuji necelých sedmdesát vteřin k dosažení
vlastního cíle. Dvě třetiny vojáků v Pentagonu a jeho ochranné zóně jsou negři,
což moje šance výrazně zvyšuje.
V této roční době je obloha zatažená a bude jen
tolik světla, abych dokázal rozeznat obrysy krajiny.
Letadlo bude skoro neviditelné, protože jsme jej
natřeli maskovací barvou odpovídající danému počasí, a navíc poletím tak nízko,
že nemohu být zachycen radarovým systémem. Myslím, že mám velmi dobré vyhlídky na
úspěch.
Je mi sice líto, že už nebudu mezi živými, abych
se mohl podílet na definitivním úspěchu naší revoluce, ale přesto jsem šťastný,
že mi bylo dopřáno k němu svým činem přispět. V posledních hodinách mé fyzické
existence je potěšující, uklidňující a uspokojující myšlenka, že z miliard
mužů a žen své rasy jsem to byl já, kdo sehrál rozhodující roli v určení
definitivního osudu lidstva. Co dnes udělám, bude mít pak v análech naší rasy
větší váhu než všechny výboje Césara a Napoleona dohromady - pokud budu mít
úspěch!
Musím zkrátka svůj úkol dovést ke
zdárnému konci, jinak bude celá revoluce nesmírně ohrožena. Podle analýzy
revolučního velitelství zahájí systém invazi do Kalifornie nejpozději během
příštích dvou dnů. Jestliže vydá Pentagon rozkaz, nedokážeme invazi zastavit. A
pokud se mi akce nepodaří, nebudeme už mít čas něco proti tomu podniknout.
V pondělí večer po definitivním rozhodnutí o mé
misi jsem se podrobil sjednocovacímu obřadu (Rite
of Union). Byl vykonán vlastně jen pro příštích třicet hodin a plně se dovrší
teprve za další tři; v okamžiku smrti se stanu plnoprávným členem řádu.
Pro mnohé by to snad mohla být pochmurná
vyhlídka, ne však pro mne. Od soudu loňského března jsem věděl, jaký osud mě
čeká a jsem vděčný za zkrácení zkušební doby; dílem je to kvůli současné
krizi a částečně i díky mé činnosti, která byla posouzena za vzornou.
Pondělní ceremonie byla mnohem působivější a
krásnější, než jsem si vůbec dokázal představit. V podzemním skladišti obchodu
se suvenýry v Georgetownu odstranili příčky a hromady beden, aby se tam mohly
shromáždit víc než dvě stovky kamarádů. Třicet nových členů bylo přijato do
řádu na zkoušku a vzato do přísahy, a osmnáct dalších včetně mě se zúčastnilo
Rite of Union.
Když mne major Williams vyvolal a já předstoupil,
otočil mě čelem k zástupu postav zahalených v kutnách. Jaký to byl rozdíl proti
nepatrnému hloučku před pouhými dvěma roky, kdy se nahoře v domě shromáždilo
pouhých sedm kamarádů k mému uváděcímu obřadu. Vzdor své mimořádně vysoké
úrovni a nárokům řád roste neuvěřitelnou rychlostí.
Naplňovalo mne hrdostí vědomí toho, jaké nároky
jsou kladeny na charakter a povinnosti každého jednotlivého muže přede mnou. To
nebyli žádní změkčilí konzervativní kšeftaři shromáždění k nějakému
zednářskému rituálu, ani velkohubí pivní reakcionáři, kteří si obřadně
ulevují nad „zatracenými negry“, žádní zbabělí církevníci, škemrající u
svých božstev o ochranu a naznačení „správné cesty“. Ti zde byli opravdoví
muži, bílí muži spojení duchem, poznáním i krví.
Jak zakmitlo světlo pochodní na nepohnutý zástup
hrubých šedých kuten, pomyslel jsem si s uspokojením: To zde jsou nejlepší muži,
které moje rasa ze sebe v této generaci vydala, a lze je směle poměřit se všemi
předcházejícími. Žhavá vášeň, železná disciplína, nejvyšší inteligence i
vědomí vlastní ceny se v nich pojí s bezvýhradným plněním povinnosti pro
společnou věc. V nich spočívají všechny naděje v to, co se má stát. Oni jsou
předvojem nadcházející nové éry, oni jsou průkopníky naší rasy na cestě ze
současného úpadku k dosud netušeným výšinám. A k nim teď patřím i já!
Poté jsem přednesl stručné prohlášení:
„Bratři! Když jsem před dvěma roky vstoupil do vašich řad, zasvětil jsem svůj
život řádu a jeho cílům.
Pak jsem však v plnění povinností zakolísal.
Nyní jsem připraven svým závazkům dostát bez ohledu na následky a svůj život vám
dávám k dispozici. Přijímáte?“
Odpověděli jako jeden muž: „Bratře, oběť
tvého života přijímáme, a nabízíme ti za ni trvalé bytí v nás. Tvůj čin nebude
až do konce času zapomenut, za to se ti zaručujeme svými vlastními životy.“
Vím tak jistě, jak jen
člověk může vědět, že mne řád nikdy nezradí, pokud jej
nenechám na holičkách já. Život řádu je víc než souhrn všech životů jeho
členů, a zakrátko se na jeho životě budu podílet ve vyšší rovině.
Přirozeně že jsem toužil mít s Katy děti, v
nichž bych také jistým způsobem žil dál, ale to se nestalo a jsem i tak spokojen.
Smysl mého života se naplnil.
Motor už deset minut běží a Bill ukazuje, že
přišel čas k odletu. Ostatní jsou již v improvizovaném protileteckém krytu pod
podlahou stodoly.
Teď své deníky svěřím Billovi, který je
později uloží do skrýše k ostatním.