Č Á S T  D R U H Á

   S E  S T A L I N E M  U  M O C I

    I.

    NEJVNITŘNĚJŠÍ MOCENSKÉ JÁDRO

    K a g a n o v i č o v a  k l i k a

    V prosinci 1936 byla vyhlášena nová "Stalinova ústava" Svazu sovětských socialistických republik: "Veškerá moc v SSSR náleží dělnickému lidu v městě i na venkově a je ztělesněna radami poslanců dělnického lidu" (článek 3). "Nejvyšším orgánem státní moci SSSR je Nejvyšší rada SSSR" (článek 30). Tím se mělo sovětskému státu, v bolševické propagandě vždy "nejdemokratičtějšímu" státnímu tělesu na světě, dostat nyní také ještě posledního parlamentního vybroušení. Nejvyšší rada měla být lidovým zastupitelstvím ne tolik ve smyslu západních demokracií, nýbrž jak tvrdil sovětský tisk, "jediným skutečným lidovým zastupitelstvím světa". Zahraniční veřejnost byla právem zvědavá na tuto Nejvyšší radu, která měla představovat nejvyšší moc v sovětském státě.

    V prosinci 1937, tedy rok po jejím ohlášení "Stalinovou ústavou", byla Nejvyšší rada "volena". Nepotřebujeme se zabývat blíže metodami této "volby". Celá cizina byla tentokrát až daleko do "demokratického", ba i do marxistického tábora zajedno v přesvědčení, že zde byl inscenován jeden z největších blufů politických dějin. Tyto "volby" byly tak rafinovaně připraveny, "voliči" mnohaměsíčním, denně předváděným krvavým terorem tak zastrašeni a volební kandidáti tak pečlivě prosíváni a poučováni, že nikdo, kdo usuzoval rozumně, nespatřoval v tomto divadle nic, co by se mohlo nazvat volbami.

    Stalinova ústava se také na všechny strany zabezpečila proti případnému pokusu projevit volbami jinou vůli, než vládnoucího režimu. Článek 135 odmítá volební právo "osobám, odsouzeným soudně ke ztrátě volebního práva". Takové soudní rozsudky postihly přirozeně všechny, kdož byli byť jen podezřelí z opozičního stanoviska. V donucovacích pracovních táborech na dalekém severu a na Sibiři je, jak známo, asi šest milionů takových odsouzenců. Představme si, co by se bylo stalo, kdyby tyto miliony, tvořící značnou část obyvatelstva Sovětského svazu, byly měly možnost protestovat ústy svých poslanců v Nejvyšší radě proti největší kulturní hanbě dvacátého století !

    Druhé rozhodující zajištění proti vyjádření lidové vůle obsahuje článek 141 jmenované ústavy. Podle něj je vyhrazeno "právo na jmenování kandidáta společenským organizacím a sdružením dělného lidu: komunistickým organizacím strany, společnostem, organizacím mládeže a kulturním společnostem." Označení "komunistický" se ovšem vztahuje na všechny zde vyjmenované organizace, což znamená, že kandidáty určují výhradně vládci panujícího režimu. Praxe při volebních přípravách ukázala také dostatečně, jak diktatura zachází s "kandidáty dělného lidu". Dokonce byla řada kandidátů, jmenovaných z kruhů bolševického režimu, ještě za volební kampaně nejen odsunuta stranou, nýbrž známým způsobem "likvidována". Nejvyšší rada, která byla takto "zvolena", je přirozeně bezděčným nástrojem v rukou vlastních vládců Sovětského svazu. Z 1143 jejích členů je přes 90 procent štafážních figur, které po několik dní plní moskevský Kreml pestrým "demokratickým" životem, aby pak byly poslány zpět domů do svých vesnic a chválily moudrost vlády. Složení Nejvyšší rady je pro skutečnou vládní moc bolševického státu bezvýznamné.

    Kdo však vykonává moc v Sovětském svazu? Je to komunistická strana?

    Článek 126 Stalinovy ústavy praví: "Nejaktivnější a nejuvědomělejší občané. . .spolčují se v  komunistické  straně Sovětského svazu (bolševici) . . ., která představuje vedoucí jádro veškerých organizací dělného lidu, a to společenských i státních". Tím je komunistická strana označena za nosný živel sovětské moci. Příslušnost ke komunistické straně je nepochybně stále nejvyšší výsadou v Sovětském svazu přes všechny propagační fráze o "bloku straníků a bezstraníků"'. Mimo stranu není moci. Ale samotné členství ve straně po všech hlubokých přeměnách, které nynější režim podnikl za své třinácté vlády, nedává ještě práva účasti na určování politického kurzu. "Demokratický princip" ve straně, kdysi vychvalovaný jako jedna z největších vymožeností, je od doby, kdy se Kaganovičova klika dostala k moci, stále víc a více zatlačován. Diktatura úzkého kroužku nejvyššího vedení strany je stále urputnější. Každý pokus o oposici proti vůli této skupiny byl bezohledně potlačen, i když přicházel z kruhu nejstarších bolševiků. Tisíce členů strany skončily katy režimu. Z Ústředního komitétu strany, naposled ustaveného v roku 1934, zůstaly jenom nepatrné zbytky.

    Skutečná moc je dnes v rukou oné nejužší kliky vládců, seskupené okolo Stalina a organisované Kaganovičem: kliky Kaganovičovy. Vykonávání moci děje se dvěma způsoby. Jednak obsadila Kaganičova klika všechny místa nejvyššího vedení strany, především generální sekretariát strany, Politbyro a organizační kancelář strany, tudíž nejdůležitější místa Ústředního komitétu strany. Odtud je diktátorsky ovládán střední a dolní stranický aparát. Jinak jsou však členové teto kliky zároveň i vedoucími muži lidových komisariátů. Lidové komisariáty se rovnají ministerstvům západních zemí. Jejich náčelníci tvoří vládu SSSR. Tak jsou čelná místa stranického i státního ústrojí v personální unii v rukou Kaganovičovy kliky.

    Tato klika je ovládána Židy. Jedna část jejích členů je židovská, druhá spřízněná s Židy, třetí zcela ve vlivu obou prvních částí. Kaganovičova klika dnes netoliko rozhoduje o osudu Sovětského svazu, nejen určuje politickou směrnici a obsazování všech významných míst ve straně i ve všech částech sovětského státního aparátu, nýbrž konec konců nařizuje veškeré akce světového bolševismu, ježto, jak známo, všecky sekce Kominterny dostávají rozkazy z Moskvy. Je tedy zřejmý obrovský význam skutečností, že tuto kliku ovládají Židé.

    "P r a v á  r u k a"  d e s p o t o v a

    Kdo jsou příslušníci teto kliky ?

    Sledujeme-li její vznik, odpovíme nejlépe na tuto otázku. Její kořeny sahají až do bojů o moc po Leninově odchodu z politiky. V roce 1922 odchází Lenin a v témže roce se podařilo Stalinovi dát se zvolit generálním tajemníkem bolševické strany. Přichází tak na místo, jehož význam nebyl až potud nikterak vynikající, jež však dlouholetou zákulisní prací vybudoval v rozhodující mocenské středisko.

    Už tenkrát patřil k jeho nejbližšímu okolí Žid Lazar Mosessohn Kaganovič, který byl od roku 1911 členem bolševické strany. Zvláště od 12. sjezdu strany v roce 1923 dostává Kaganovič Stalina ke stále užší spolupráci. Tehdy dává generální tajemník Stalin zvolit Kaganoviče nejdříve kandidátem Ústředního komitétu. V letech 1924 až 1925 je Kaganovič již tajemníkem tohoto komitétu. A nyní započíná konečný boj proti Trockému a druhům. Kaganovič a s ním Stalin vítězí a tím je položen základ k panství nové skupiny.

    Poměr mezi Stalinem a Kaganovičem není zcela jednoduchý. Je nutno znát charaktery obou mužů, jejich politickou dráhu a jejich cíle, abychom viděli jejich vzájemné vztahy v pravém světle. Ve skutečnosti Stalin a Kaganovič platí za neporazitelné nejvyšší vládce sovětského Ruska, jeden za viditelného, druhý za neviditelného, jeden za hlavu rudé diktatury, druhý za jeho zástupce, za jeho pravou ruku, za jeho "železného komisaře", za muže, který z pozadí pohybuje figurkami a ovlivňuje rozhodování. Toto lidové mínění je nepochybně správné. Stalin se svou robustní energií, svou nesmírnou brutalitou, svou chytrostí, jinak však podle mínění těch, kdož ho osobně znají, je nesporně nejschopnější osobou na místo prvního muže v bolševické diktatuře. Trocký o něm napsal na různých místech svého životopisu "Můj život", že úzký okruh jeho zájmů, jeho empirismus, jeho psychologická obhroublost tvoří jeho sílu. Jeho politický obzor je omezený, tím větší však je jeho vytrvalost. Lenin si vážil jeho tvrdosti a jeho praktického rozumu, ale zároveň jej označoval za iloajálního člověka, schopného zneužívat své ústřední moci.

    O Kaganovičovi soudí starý bolševik v "Socialističeském věstníku", že je to muž neobyčejných organizátorských schopností. "Nikdo neumí tak dobře jako on řídit všemožné konference a schůze komisí, v nichž předseda musí mít schopnosti . . . ovládat v podstatě veškeré porady. Škoda jen, že tato talentovaná hlava patří muži, o jehož morálních kvalitách je sotva dvojí mínění. V kruzích strany je znám svou nespolehlivostí. Na jeho slovo se nelze spoléhat: dává stejně lehce sliby jako je později ruší . . . Započal svou velkou stranickou kariéru v době, kdy byla velká poptávka po věrolomnosti. Ale nebyl-li vlastně z těch, kteří více než ostatní podporovali vzrůst této poptávky ?"

    Tím byl Kaganovič přiléhavě označen za typického, intrikánského politika, za muže, který v pozadí tahá loutkami. Kromě jeho organizačního talentu je zdůrazňována jeho mimořádně pohyblivá chytrost, jeho velká schopnost pracovní a jeho dobrá paměť. Tento muž je jistě chytřejší než Stalin. Jestliže brutální Gruzín se svou robustností je srdcem Kaganovičovy kliky, je Kaganovič jejím mozkem. Kaganovič se naučil po ztroskotání pokusů Trockého, Zinověvova, Kameněvova a jiných vybudovat v SSSR daleko viditelnou židovskou mocenskou pozici. Přednost ponechává nežidovi Stalinovi. Ale on sám je mužem, který organizuje Kaganovičovu kliku a určuje její rozhodnutí.

    Aby upevnil svůj vliv na Stalina, chápe se i osvědčených židovských prostředků. Stalin je oklopen Židy, jeho primitivní "ideový statek" je vypůjčen od Židů, jeho režim podporují převážně a nesou Židé.

    Lazar Mossessohn Kaganovič je vedle Stalina a za ním rozhodující muž kliky, která dnes vládne v Sovětském svazu. Jeho kariéra je mimořádná. Velmi brzy shromáždil a drží ve svých rukou nejvýznamnější stranické a státní úřady: je zástupcem Stalinovým na nejdůležitějším místě celého bolševického aparátu v generálním sekretariátu  strany. Je dále členem Politbyra, členem organizační kanceláře a předsedou komise pro stranickou kontrolu. Ponechává si dále předsednictví osmi dalších stranických a vládních komisí.

    Ve straně provedl několikrát rozhodující čistky, v nichž odpůrci jeho kliky byli bezohledně zničeni. Tak "vyčistil" v létě v r. 1933 ukrajinský aparát strany od všech živlů, které se stavěly na odpor moskevské centralistické politice. Skrypnik, starý bolševik, až dosud směrodatný muž Ukrajiny, který v důvěře ve svou autoritu jako dlouholetý přítel Leninův protestoval proti radikálním potlačovacím opatřením Moskvy, je svržen a končí sebevraždou. Počátkem roku 1937 "čistí" Kaganovič komunistickou stranu Ukrajiny opětovně: Tentokrát je obětí Skrypnikův nástupce Postyšev, který od roku 1933 až 1937 byl nepopiratelným diktátorem Ukrajiny.

    Ve státním aparátu Sovětského svazu hraje Kaganovič úlohu "železného komisaře", který zasahuje všude tam,  kde se mají podniknout rozhodující opatření pro trvání Kaganovičova režimu. Tak prováděl od roku 1929 spolu s několika Židy - Jagodou, Baumannem, Krynickým a Jakovlevem-Epsteinem - nucenou kolektivizaci zemědělství, jeden z rozhodných programových bodů Stalinových pětiletek. Roku 1935, když je úspěch sovětského zbrojení nejistý následkem fiaska dopravnictví, ujímá se reorganizace veškerého dopravnictví. A konečně v létě 1937, když výroba těžkého průmyslu, zvláště těžba uhlí a nafty, zůstává stále za plánem a tím opět ohrožuje sovětské zbrojení, dává se jmenovat lidovým komisařem těžkého průmyslu. Všechna tato místa si však podržuje jenom tak dlouho, až tento aparát obsadí svými lidmi. Potom přenechává tato místa některému z mužů, které dosadil. Rozhodující mocenskou pozici, kterou si nezměnitelně podržuje, je jeho postavení zástupce Stalinova v kanceláři náčelnictva strany.

    Ihned po rozbití trockistické opozice v prosinci 1927 přistupuje Kaganovič cílevědomě k organisování Kaganovičovy kliky.

    Nejdříve je přibrán židovský zástupce náčelníka GPU, Helšel Jagoda. Ten stává se brzy nejvyšším vedoucím GPU a provádí na příkaz Kaganovičův "likvidaci" samostatných rolníků, jediné vrstvy obyvatelstva, od níž se lze ještě obávat rázné opozice, jejich hromadným ničeným v donucovacích pracovních táborech. Jagoda stává se tím jednou z hlavních opor režimu. Nějaký čas patří k první garnituře Kaganovičovy kliky. Posléze se však zdá svým chlebodárcům příliš mocným. Je obava, že se z GPU pod jeho vedením stane stát ve státě, což bylo obrovským nebezpečím pro Stalina a Kaganoviče, kdyby Jagoda, jak mu vytýkala žaloba v trockistickém procesu v březnu 1938, navázal styky s odpůrci Kaganovičovy kliky. Tak byl Jagoda odstraněn. Nejdříve byl v září 1936 sesazen s náčelnictví komisariátu vnitra, v dubnu 1937 byl zbaven úřadu komisaře pošt a konečně v březnu 1938 byl zastřelen.

    Na jeho místo přichází muž, který od samého počátku své kariéry prováděl Stalinovy a Kaganovičovy rozkazy s přímo otrockou oddaností: Ježov. Sám je sice Rus, ale je ženatý s Židovkou a zcela pod vlivem Žida Kaganoviče. Jeho vzestup se započíná, když Stalin-Kaganovič přicházejí k moci: Od roku 1927 náleží k Ústřednímu komitétu strany, odkud jej Kaganovič brzy dostává do různých úřadů, stává se členem a později předsedou komise pro kontrolu strany a konečně členem organizační kanceláře a kandidátem Politbyra. Strašlivým terorem, kterým po zavraždění Kirovově řádí proti všem, kdož jsou podezřelí z opozice, získává si vysvědčení zralosti pro nejvyšší bolševické hodnosti a nastupuje tak v září 1936 na místo Jagodovo. Tak se dostává komisariát vnitra, tento nejdůležitější vnitropolitický mocenský nastroj, bezpodmínečně do rukou Kaganovičovy kliky.

    Rozhodujícího postavení v této klice dobývá si v roce 1937 Michal Mosessohn Kaganovič, bratr Lazarův. Zprvu je dlouhý čas vedoucím leteckého průmyslu a stává se posléze jako lidový komisař veškerého válečného průmyslu odpovědným vedoucím sovětského zbrojení. Ve vedení strany má jedno z nejvlivnějších postavení v organizační kanceláři. Zvlášť důležité pro Kaganovičovou kliku jsou jeho styky s velkoprůmyslem Spojených států amerických.

    Provádění "vnitřní politiky" ve smyslu Kaganovičově zaručuje řada dalších členů Kaganovičovy kliky, kteří všichni a bez výjimky jsou Židé. Sluší zde nejdříve jmenovat Matouše Davidsona Bermanna. Již za Jagody byl jedním z nejprominentnějších čekistů. Tentokrát měl vedení všech donucovacích pracovních táborů a vyhnaneckých míst Sovětského svazu. V roce 1936 stává se zástupcem náčelníka GPU, v srpnu 1937 lidovým komisařem pošt. Lidový komisariát pošt Sovětského svazu prokazuje, jak známo, pro GPU důležité vyzvědačské služby.

    Propagační šéfem Kaganovičovy kliky je Žid A.I. Stecký. Je členem organizační kanceláře strany a vede propagační práce.

    Politické ovlivňování dělnictva ve smyslu Kaganovičovy kliky je úkolem Žida N.M. Švernika, který je rovněž členem organizační kanceláře strany a od ledna 1938 předsedou Rady národnostní.

    Politické zřízení celého zemědělského sektoru obstarává Žid A.I. Krinický, který je hlavně odpovědný za nucenou kolektivizaci zemědělství. Také on náleží k organizační kanceláři strany.

    Ke konci roku 1937 postoupil Ž i d  L.S. Mechlis rychle do skupiny nejvýznačnějších členů Kaganovičovy kliky. Byl dlouhá léta šéfem "Pravdy", stává se v listopadu 1937 vedoucím tiskového oddělení strany a v prosinci dostává se mu důležitého místa vedoucího politické správy rudé armády. Jím pokračuje  na tomto místě židovská tradice, přerušená v květnu 1937 sebevraždou Garmanikovou.

    Zvláštní postavení v Kaganovičově klice zaujímají tři Rusové: Kalinin, Vorošilov a Molotov. Navenek jsou vedle Stalina, Kaganoviče a Ježova  nejviditelnějšími exponenty kliky. Jejich politický význam se však nedá srovnat s politickým významem tří ostatních.

    "Baťuška Kalinin", dnes téměř 65letý, je čistě reprezentační figurkou. Nevyslovil jakživ vlastního mínění. Po revoluci stal se starostou Petohradu a od roku 1923 zaujímá bezvýznamní úřad "státního presidenta SSSR"  (předseda Nejvyšší rady, dříve předseda Ústředního exekutivního komitétu). Podepisuje zákony, na kterých se Stalin, Kaganovič a ostatní rozhodující mužové Kaganovičovy kliky usnášejí a které dávají "schvalovat" Nejvyšší radou.

    Nesporně větší vliv má Vorošilov, lidový komisař války a vrchní velitel rudé armády. Ale jeho význam byl dlouho značně přeceňován. Všechny kombinace o domnělých rozporech mezi ním a Stalinem ukázaly se zpravidla neudržitelnými. Pocházejí patrně z kruhů, kterým z průhledných důvodů záleží na tom, aby bylo uvěřeno pravděpodobnosti "evoluce" bolševického Sovětského svazu v "národní Rusko". Chování Vorošilovovo v aféře Tuchačevského nejlépe popírá domněnku, že Vorošilov je samostatnou politickou osobností se zvláštními plány, které by odporovaly linii Kaganovičovy kliky. Vorolišov nepodnikl ani jediného kroku, aby snad popudil armádu proti Stalinovi. Dodržoval vždycky pevně generální linii určovanou Kaganovičem.

    Třetí ve skupině Rusů je Molotov. Je právě tak jako Ježov ženatý s Židovkou. Molotov spolupracuje od roku 1920 úzce se Stalinem. Stalin jej tehdy povolává na místo druhého tajemníka Ústředního komitétu strany a Molotov je v boji proti Trockému a druhům po boku Stalinově. Odtud se datují také jeho styky s Kaganovičem. Velmi brzy postupuje do Politbyra a stává se předsedou Rady lidových komisařů (ministerským předsedou), v roce 1939 lidovým komisařem zahraničí, kterým je dodnes, i když předsednictví Rady lidových komisařů zahraničí přešlo na Stalina. V Kaganovičově klice hraje Molotov úlohu vedoucího muže správy. Zdá se, že nemá vlastní politické ctižádosti. "Generální linie", předepsaná Kaganovičem, byla pro něj vždy směrodatná.

    Zahraničním politikem Kaganovičovy kliky byl od roku 1930 až po dobu, kdy jej vystřídal Molotov, obecně známý Žid Finkelstein, který, aby své židovsko-bolševické politice nasadil ruskou tvář, dal si zvučné ruské šlechtické jméno Litvinov. Brzy poté, kdy se Stalin a Kaganovič dostávají k moci, byl Rus Čičerin sesazen s úřadu komisaře zahraničí. Pan Finkelstein nastupuje na jeho místo. V několika měsících je lidový komisariát zahraničí jedno z nejprožidovštějších ministerstev Sovětského svazu. Zahraniční politika SSSR je svým charakterem a svými cíly židovštější než kdy dříve. Finkelstein zaujímá v Kaganovičově klice zvláštní postavení. Nenáleží k nejvnitřnějšímu kroužku. Na častých pověstech o napětí mezi ním a Stalinem-Kaganovičem-Ježovem je pravdy tolik, že jeho časté cesty do ciziny a ráz jeho celé práce jej vzdalovaly svévole moskevských vládců poněkud více, než jak je tomu u ostatních vedoucích státních funkcionářů a že tím povstávají názorové rozpory, které snad někdy nabývají kritických forem. Je jasné, že rigorózní decimování celého jeho diplomatického štábu na přelomu let 1937 až 1938 se nestalo bez těžkých rozporů mezi ním a orgány Kaganovičovy "čistky". To však nic nemění na skutečnosti, že Finkelstein i dále řídil sovětskou zahraniční politiku. Kaganovičova klika nemá totiž žádného, ve smyslu bolševické zahraniční politiky "schopnějšího" diplomata, než právě Žida Finkelsteina. Tak jej dali přece jen zvolit do Nejvyšší rady přes veškerou kritiku jeho práce. Jeho postavení bylo dosti silné, aby snášelo otřesy.

    Podívejme se ještě na kruh osob okolo Stalina-Kaganoviče, jemuž náleží nejvyšší moc v sovětském státě. Jestliže v celku zvážíme politická hnutí a politické přesuny poslední doby, musíme k této klice v nejužším smyslu slova počítat šest mužů:  Stalina, Lazara Kaganoviče, Ježova, Molotova, Vorošilova a Michala Kaganoviče. Dva z nich jsou Židé - oba bratři Kaganovičovi - dva mají za manželky židovky: Ježov a Molotov. Čtyři z těchto šesti jsou tedy Židé nebo s Židy spřízněni. Nevyjímaje Stalina, jsou oba zbývající zcela pod vlivem ostatních. Mozek a organizátor celé kliky je Žid Lazar Kaganovič. Bezprostřední okolí těchto šesti  tvoří velká řada dalších Židů. Shrneme-li tyto skutečnosti, zjistíme, že politika Sovětského svazu je směrodatně určována Židy.

    M o c e n s k é  b o j e

    Kaganovičova klika prodělala v posledních letech několik krizí. Jeho moc tím však jenom vzrostla. Zavraždění Kirova, úzkého spolupracovníka Stalinova, v prosinci 1934, ukázalo hlubokou nespokojenost širokých stranických kruhů se stále diktátorštější politikou Kaganovičovy kliky. Kaganovič pověřil Ježova a Žida Sorensohna-Agranova, aby brutálně zasáhli. Nejmenší pokus o vnitrostranickou opozici je krvavě vymýcen. Brzy potom byl rozpuštěn "Svaz starých bolševiků" (Obščenstvo starych bolševikov) a "Spolek bývalých politických trestanců" (Obščenstvo kartoržikov), které reptalo proti přibývajícímu teroru. Žid Sterecký "vyčistil" tisk. V červnu 1935 je svržen poslední zástupce umírněnějšího směru Jenukidze, bývalý tajemník Ústředního exekutivního komitétu SSSR, který byl o půldruhého roku později, v prosinci 1937, zastřelen. Počátkem roku 1936 byla rozpuštěna "Komunistická akademie", ve které sedí ještě zbytky starých bolševiků, kteří se nechtějí bezpodmínečně podrobit stále příkřejšímu despotismu Kaganovičovi kliky. A posléze začíná generální vyúčtování se zbytky "trockistické opozice", které zůstaly ještě od velkého konflikt v r. 1927. Část po části byli vyhubeni: v srpnu 1936 Zinověv, Kameněv a čtrnáct jiných, v lednu 1937 Radek, Sokolnikov, Pjatakov, Serebrjakov a jiní, v prosinci 1937 Karachan, Jenukidze a jiní, a konečně v březnu 1938 Bucharin, Rykov, Jagoda, Kristinský, Rosengolz, Ivanov, Černov, Grinko, Šarangavič a jiní, kteří byli rovněž označeni za "trockisty".

    Mezi trockisty nalézala se ovšem řada Židů. Většina sovětských Židů se sice po Trockého pádu 1927 od něj odtrhla a přešla ke Kaganovičovi, avšak část, zvláště několik prominentních, kteří nebyli ochotni sloužit od zdola nové klice, zůstala ve starém kruhu. Boj Kaganovičovy kliky proti trockistům je tedy většinou mocenským bojem dvou židovských klik. Kaganovič, náčelník vládnoucí židovské skupiny, zničil bezohledně ty z druhů své rasy, kteří se nevzdali bezvýsledného a proto veškerému židovstvu Sovětského svazu škodlivého trockistického kurzu.

    Zároveň se zničením "trockistické opozice" byly likvidovány i jiné opoziční skupiny, tak především maršál Tuchačevský a jeho přívrženci v červnu 1937 a v následujících měsících ještě řada dalších vedoucích vojáků. Celý státní a stranický aparát byl od nepřátel Kaganovičovy kliky "vyčištěn".

    Stalin má dnes dík Kaganovičově klice za sebou příšernou, krvavou cestu. Spolupracoval vždy po nějakou dobu se všemi muži a skupinami, které někdy v bolševické éře měly nějakou moc a vyznal se v tom, jak je všechny chytrou zákulisní prácí, nebo ještě častěji brutální mocí z jejich mocenských pozic vytlačit a posléze "likvidovat". Dnes nezůstala žádná politická skupina, s níž by mohl vládnout nad sovětským Ruskem, kromě Kaganovičovy kliky. Všichni ostatní byli zastřeleni nebo úpěli v žalářích a ve vyhnanství. Jedině židovská skupina okolo Kaganoviče a její židomilští spřeženci přestáli tento nejstrašlivější ze všech mocenských bojů.

    Teror nebyl ovšem ani dnes ještě ukončen. Až do poslední doby neminulo téměř měsíce, aby nebyli bývali objeveni a likvidováni noví nepřátelé Kaganovičovy kliky. Ale zdá se, že na dohlednou dobu byli všichni skutečně vážní odpůrci potřeni. Despotismus těchto šesti, z nichž většina jsou Židé nebo jsou s Židy spřízněni, je zde v celé nahé brutalitě, neporažen a hrozebný. Zabezpečení židovského mocenského postavení se podařilo.

    II.

     STÁTNÍ APARÁT

    Jestliže Kaganovičova klika představuje nejvnitřnější jádro bolševické moci a toto jádro bolševické strany je obklopeno několika soustřednými kruhy, jsou tyto další kruhy opět obklopeny celým sovětským státním aparátem. Výstavba židovské moci ve statním aparátu je možná zakotvením židovského vlivu a Kaganovičově klice a bolševické straně. Tato výstavba se děje v období Stalinově v největším rozsahu.

    Kaganovičova klika vybrala ihned po svém vítězství nad skupinou Trockého a státem obsáhlý cíl: vytvořit ze Sovětského svazu únosnou základnu světového bolševismu, obrovskou baštu vyzbrojenou nejmodernějšími zbraněmi a zásobenou všemi potřebnými surovinami, neodvislou technicky i hospodářsky, z níž by mohl být podniknut útok k bolševizování celého světa.Pětiletky mají vytvořit tuto základnu. Zemědělství má být zkolektivizováno, aby bolševická klika ve vážném případě se nemusela obávat odporu samostatných sedláků. Armáda má být nesmírně zesílena a opatřena nejmodernějšími útočnými zbraněmi. Za tím účelem musí být vytvořen zbrojní průmysl a všechen ostatní průmysl musí být zaměřen pro případ války. Zahraniční obchod musí na to opatřit devizy a stroje, které nelze zhotovit v zemi. Musí být vyřešeny dopravní problémy, aby byl zajištěn nástup a přísun. Diplomacie musí se snažit dát uzrát politické situaci pro velký generální útok. Tisk musí neustále dělat propagandu pro tento podnik. Krátce: musí být zřízen obrovský státní aparát, ba v podstatných částech musí být zcela nově doslovně vydupán ze země.

    Kaganovičova klika je si předem jistá, že tento obrovský projekt může být uskutečněn jedině pomocí židovstva. Stará ruská inteligence je vyhubena. Pokusy vychovat novou inteligenci komunistickou měly až dosud ubohé výsledky. Tak je široká výstavba státního aparátu pro židovství vyhlídkou prvního řádu. V masách proudí židovská inteligence a polointeligence do hlavních měst, zvláště do Moskvy, aby přímo zaplavila komisariáty, které jsou hlavními nositeli pětiletek. Každý Žid, který si nalezl vlivné místo ve státní službě, bere si k sobě ihned své příbuzné a známé. Je to stejný obraz jako v prvních měsících po bolševické revoluci, kdy se započal židovský příliv do strany. Dík jejich schopnostem rychle rozpoznat a využít konjunktury, jsou Židé brzy všude v čele.

    V dalších kapitolách ukážeme, jak a až kam je vybudováváno židovské mocenské postavení v nejdůležitějších oblastech státního života.

 1.

    VNITŘNÍ POLITIKA

    O G P U - N K V D

    Sovětská vnitřní politika změnila od revoluce dvakrát svůj vývěsní štít. Nalézala se nejdříve ve znamení Čeky (Črezvyčajnaja komisija po borbě s kontrrevoluciej - Mimořádní komise pro potírání protirevoluce). Čeka přijala později označení OGPU (Objediněnoje glavnoje političeskoje upravlenije - Spojená politická správa). A z této se stává v roce 1935 NKVD (Narodnyj komisariat vnutrennych děl) - lidový komisariát pro vnitřní záležitosti. Ráz této bolševické vnitřní politiky, vedené pod těmito třemi označeními, je vždy stejný, je to brutální, násilnická politika, namířená proti převážné většině obyvatelstva. Její metody jsou ovšem přizpůsobeny pokračujícímu zjemnění sovětské státní mašinérie. NKVD nedává již odsouzené popravovat ve sklepě, jako to dělala Čeka - na místo toho se ozývají salvy exekučního velitelství ve vězení v Lubjance. Není už žádných carských důstojníků a velkostatkářů k zastřelení - zato jsou "nepřátelé státu", kterých režim potřebuje pro svou existenci, nyní vybíráni z řad dělnického lidu a strany.

    É r a  J a g o d o v a

    Židovský vliv v GPU je od počátku velký. Ale teprve v období Stalinově dosahuje plné síly. V roce 1934 stává se Žid Heršel Jagoda, od založení Čeky její vedoucím členem, nejvyšším náčelníkem GPU. Tak se stává GPU v míře, jako málokteré jiné obory bolševického aparátu, doménou židovství.

    2.

    ZAHRANIČNÍ POLITIKA

    Konečným cílem bolševismu, který nelze odsunout, je světová revoluce. Lhostejno, zdali má být uskutečněna ihned ve všech zemích zároveň, jak se toho dožadoval Žid Bronstein-Trocký, nebo zdali má být započata teprve po výstavbě bezpečné základny, Sovětského svazu, v plném rozsahu, jak o to usilují Stalin a Kaganovič a jejich židovské okolí: cílem zůstává převrat v mezinárodním měřítku, zřízení bolševické světové diktatury. Tento cíl je však židovský ! Vyplývá logicky jako další vývoj programu Žida Marxe. Je právě tak málo ruský, jako německý nebo anglický či americký. Je absurdní myšlenka, že zrovna ruský národ, který teprve později uzrál a jehož vývoj zůstává ještě daleko za jinými evropskými kulturními národy, ruský národ, který bude mít se svými vnitřními problémy co činit ještě po celé generace, by měl sám ze sebe vyvinout ideu obrovského světového převratu. Sklon k snovým fantaziím o zlepšení světa, jak jej lze pozorovat u mnohých Rusů, nemá přece nic společného s vývojem tak radikální a všechno převracející iniciativy ! Plán rozbít veškerý stávající řád a zřídit na jeho troskách vlastní světovládu prozrazuje dost zřetelně svůj původ v židovské myšlence a v židovském úsilí. To, že bolševismus přišel v Rusku nejdříve k moci, má hlavní důvod v tom, že zde byly podmínky pro takový převratový podnik nejpříznivější. Se stejnou horlivostí vrhají se však ony mezinárodní spiklenecké kliky, v nichž Židé jsou pohonným živlem, také na všechny ostatní země a národy, které se nalézají ve stavu krize a poskytují tudíž slabá místa k útokům pro bolševický rozklad. Rusko je pro ně toliko mostem k všeobecné světové revoluci, výpadní baštou pro jejich světově imperialistický útok.

    To znamená, že v politickém systému bolševismu, jak se dnes zařídil v Sovětském svazu, jsou hlavní energie namířeny navenek, a že zahraniční politika v tomto systému má velký význam. Pod pojmem zahraniční politiky nesmíme si ovšem představovat to, co jím rozumějí kulturní státy, nýbrž činnost směřující výhradně k porušování pokojných mezinárodních styků, k rozdmychávání konfliktů, ba nakonec k ničemu jinému, než ke svržení cizích vlád. A je dále jasné, že židovství, jako vlastní nositel světově-revolučních cílů bolševismu, se ujímá této "zahraniční politiky".

    Již první zahraniční-politické počiny bolševického režimu řídili Židé: Joffe, Kameněv-Rosenfeld, Sokolnikov-Brilliant, Trocky-Bronstein, Radek-Sobelssohn a jiní. Cílem těchto prvních kroků je hlavně příprava revoluce v Německu. Židovští bolševici si slibují rychlé zřízení svého panství v Evropě od rudého převratu v tomto hustě zalidněném, vysoce vyspělém a energiemi všeho druhu nabitém srdci Evropy. Židovský sovětský velvyslanec v Německu, Joffe, poskytuje stranám, které připravují převrat, hojné peněžní prostředky. Jen židovskému poslanci neodvislé sociálně-demokratické strany Oskaru Cohnovi vyplatil deset milionů rublů. Radek-Sobelsohn, Rosa Luxemburgová a jiní východní Židé rozdmychují na příkaz Moskvy všemi prostředky komunistické povstání. Strašlivé výsledky této podryvné práce jsou známy. Ale pronikavého celkového úspěchu neměla, dík obranným silám německého národa, rok od roku rostoucím, které nakonec, jakmile nacionální socialismus se ujal moci, definitivně zničily bolševismus na německé půdě.

    F i n k e l s t e i n ů v  p ř í c h o d  d o  z a h r a n i č n í h o  k o m i s a r i á t u

    Roku 1930, brzo potom, jakmile se Kaganovičova klika uchopila moci, ujímá se Žid Finkelstein-Litvinov řízení sovětského lidového komisariátu zahraničí. Teprve tím se dostává sovětské zahraniční politice v nejširším rozsahu jejího charakteristicky židovského ražení.

    Židovská sovětská diplomacie si za Finkelsteina předsevzala v podstatě tři úkoly. První je porážka největší protibolševické tvrze, která od roku 1933 uzavírá cestu ke světové revoluci: nacionálně socialistického Německa. Protože Třetí Říše světovém bolševismu nejen vypověděla neúprosný boj, nýbrž poukázala také po prvé se vším důrazem na židovský ráz bolševismu, vystupňovalo se nepřátelství sovětských Židů k nesmiřitelné nenávisti. Vojenské smlouvy s Francií a bývalým Československem a úsilí o podobné smlouvy s jinými státy, které uzavírá Finkelstein, mají jednoznačný za cíl obklíčení a zničení Německa. Poněvadž v posledních letech také jiné státy zaujímají vždy zřetelněji stanovisko proti bolševismu, je aktivita sovětské diplomacie namířena příslušným způsobem také proti nim.

    Druhým cílem bolševické zahraniční politiky za Finkelsteina je připravit ostatní státy, které nevystupují proti bolševismu dost energicky, zvláště velké západní demokracie tak, aby byly zralé pro převrat. Za tímto účelem se uhnizďují sověty nejdříve v kruhu těchto států, přistupují v roce 1934 ke Společnosti národů, maskují se jako "demokratický stát", usazují se při každé příležitosti k mezinárodním zeleným stolům a snaží se takto získat stále větší vliv nad světovou politikou liberalistického ražení. Pod tímto vlivem vznikají znenáhla v nejrůznějších státech koalice, bolševikům nakloněné a polobolševické "lidové fronty" apod., čímž je uvolněna cesta pro bolševický převrat.

    Třetím cílem je konečně přímá příprava převratu, kterou sověty vždy zapírají a kterou přesto vždy konají s největší horlivostí. Bylo dokázáno v množství případů, že oficielní diplomatičtí zástupci Sovětského svazu pracují ruku v ruce se sekcemi Kominterny, že je opatřují penězi, že jim dávají návody k sabotážním činům, stávkám, povstáním atd., a že bolševickou podvratnou práci řídí. Budiž zde ze starých případů vzpomenuto propagandy směřující k převratu a dodávek zbraní pro čínské komunisty, které provádělo sovětské velvyslanectví v Peipinu, činnosti sovětského vyslance v Uruguayi, židovského obchodníka s kožišinami Minkina, který v roce 1935 organizoval z Montevidea komunistické převratové přípravy v Jižní Americe, řízení španělské války Kominterny od roku 1936 diplomatickými zástupci Moskvy, Židy Rosenbergem, Gaitisem a j. Zde jsou zjevné vlastní cíle sovětské židovské diplomacie: povstání, válka a světová revoluce, zde je zřejmá úplná souběžnost této diplomacie s Kominternou.

    Finkelstein si byl od počátku vědom toho, že židovskou politiku může dělat nejlépe s židovskými spolupracovníky. Když v roce 1930 přišel do sovětského lidového komisariátu zahraničí, přivedl s sebou brzy takové množství židovských přednostů oddělení, zástupců přednostů, referentů, tajemníků, technického personálu, že toto ministerstvo bylo v nejkratší době požidovštěno do míry dosud nebývalé. Američan Jemes E. Abbe, který jako tiskový fotograf procestoval Rusko, jenž navštěvoval často zahraniční komisariát a byl přijat samotným Finkelsteinem, konstatuje ve své knize "I photograph Russia", která vyšla v Londýně:

    "Tento zahraniční úřad je doslovně zahraniční, protože v něm není ani jednoho ruského Slovana na směrodatném místě. Od Litvinova až dolů jsou všichni Židé."

     Je snadné doložit toto konstatování úředními sovětskými údaji. Nahlédneme-li do "Diplomatické ročenky lidového komisariátu pro zahraniční věci" z roku 1936, dovídáme se toto: Finkelstein dosadil židovské přednosty oddělení do generálního sekretariátu, do kanceláře pro záležitosti Společnosti národů, do 1., 2. a 3. oddělení pro Západ, do 1. oddělení pro Východ, do konsulárního oddělení, hospodářského oddělení, finančního oddělení, do správního oddělení a kádrového oddělení. V ostatních pěti odděleních, a to ve 2. oddělení pro Východ, v protokolárním oddělení, právnickém oddělení, tiskovém oddělení a v politickém archivu byli Židé jmenováni zastupujícími přednosty oddělení. V celém zahraničním komisariátu nebylo záhy jediného oddělení, kde by nebyli Židé na vedoucích místech. Také celý úřednický štáb byl ovšem požidovštělý.

    Abbe správně vyjádřil celkový dojem, který si odnesl každý cizinec, jenž měl co činit s komisariátem zahraničních věcí: "Tento zahraniční úřad je doslovně zahraniční. Od Litvinova až dolů jsou všichni Židé."

    Stejnou měrou obsazoval Finkelstein velvyslanectví a vyslanectví Sovětského svazu Židy. V roce 1937 byli v čele šestnácti ze 27 diplomatických zastupitelství sovětského Ruska Židé (59%), v sedmi dalších měli Židé vedoucí místa, takže pětaosmdesát procent diplomatických zastupitelství Sovětského svazu se nalézalo pod židovským vlivem. Snad ještě větší byl vliv Židů v sovětských delegacích Společnosti národů.

    K r i s e  v  s o v ě t s k é  d i p l o m a c i

   Pan Finkelstein řídil dlouhá léta zahraniční politiku Sovětského svazu s mimořádnou volností rozhodování. Ovšem dostával své směrnice vždy od moskevského Politbyra, tedy od Stalina a Kaganoviče. Ale v rámci těchto všeobecných směrnic si mohl dělat, co chtěl. Až náhle zachvátila velká krize systému, kterou sovětská vláda, jak známo, ráda odůvodňuje "trockistickou opozic"', také diplomatický aparát. Snad vyšel při soudních procesech proti trockistům najevo nějaký přitěžující materiál o některých sovětských diplomatech. K tomu přistupuje hysterický strach despotické kliky před spiknutími. Tak vypukává v posledních měsících roku 1937 v sovětské diplomacii krize, která se týden po týdnu více prohlubuje.Finkelsteinovo postavení je tím ovšem zatíženo, ale je na tolik silné, aby vydrželo takové zkoušky.

    Nejprve je v samotném zahraničním komisariátu provedena "čistka". Pak přicházejí na řadu diplomatická zastupitelství. Metody "likvidování" těch, kteří upadli v nemilost, jsou téměř všude stejné: prohlídka vyslaneckých místností zahraniční GPU, vyzvání diplomatických zástupců, aby přijeli do Moskvy k "podání zpráv", "na zdravotní dovolenou", "převzít jiný úřad" nebo pro podobné krásné věci, pak se diplomat buď vrátí, protože se bojí o svou rodinu, která je jako rukojmí v rukou Kaganovičovi kliky, je zatčen a zmizí beze stopy, či je zastřelen GPU - nebo se odmítne vrátit, usadí se v cizině a napíše případně různá odhalení o krvavém režimu, jemuž tito "diplomaté" až dosud přece sloužili. V celku zmizely za několik málo měsíců vedoucí osoby patnácti sovětských zahraničních zastupitelství ze svých úřadů - ve Španělsku, ve Finsku, v Estonsku, v Lotyšsku, v Litvě, v Polsku, v Turecku, v Německu, v Norsku, v Dánsku, v Číně, v Afganistánu, v Rumunsku, v Belgii a v Maďarsku. Je to přes polovinu všech sovětských úřadů. Počet Židů je přibližně stejný s počtem nežidů: o nějaké protisemitské tendenci nemohlo být ovšem ani řeči.

    Pan Finkelstein sleduje přirozeně toto radikální "čištění" ve štábu svých spolupracovníků s hodně smíšenými pocity. Ale nehledíme-li na to, stává se jeho postavení koncem roku 1937 také jinak velmi nepříjemným. V této době nemůže se již klamat, že jeho dlouholetá práce zůstává v řadě nejpodstatnějších bodů bezvýsledná. Ve Španělsku se sice podařilo utvořit bolševickou "lidovou frontu" a následkem toho zřídit také režim, který poslouchal Moskvu. Ale nacionální síly tehdy již z největší části Španělska tento režim vytlačily. Jihoamerické státy vystupují nejenergičtějšími prostředky proti řádění moskevských agentů, skrývajících se za své postavení "diplomatů". Tam ztrácí bolševismus ustavičně půdu pod nohama. A posléze se rozplynuly také Finkelsteinovy naděje, které vkládal do Společnosti národů, nezadržitelným rozkladem této ženevské instituce.

    Kaganovičova klika se hněvá na svého "velkého diplomata" pro jeho vážné neúspěchy. Hledá tedy a také nalézá obětní beránky. Ale Žid Finkelstein si udržuje své postavení. Leningraďané jej museli zvolit do Nejvyšší rady a v "Radě lidových komisařů", nově dosazené 19. ledna 1938, ve vládě Sovětského svazu, zaujímá jako dosud úřad lidového komisaře zahraničí. Zdá se, že jeho stokrát "osvědčené" schopnosti ve službě bolševické intrikánské politiky ho činily nepostradatelným.

    Síla židovského mocenského postavení v sovětské zahraniční politice nebyla krizí roku 1937 oslabena. O tehdejším složení zahraničního komisariátu byly známy sice jenom jednotlivosti, ale z nich vyplývá, že i nadále stojí na čelných místech četní Židé. Je to také jednoznačně zjevné z tehdejšího obsazení zahraničních zastupitelství.

    Velvyslanci Sovětského svazu u všech velmocí jsou Židé, jako byli dříve. Vyslanci ruské národnosti byli dosazováni téměř jen na místa méně významná.

    Sovětská diplomacie byla a zůstala v každém případě nástrojem zžidovštělé kliky Kaganovičovy a její židovský základní ráz zůstává nezměněn.

    M e t o d y  b o l š e v i c k é  d i p  l o m a c i e

    Řekli jsme již a uvedli na příkladech, že jedním z hlavních úkolů diplomacie bolševického Ruska je připravování světové židovské bolševické revoluce. Nikdy to nebylo prokázáno jasněji než provoláním Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera k německému národu 22. června t. r., v den, kdy se německá branná moc uchopila zabezpečení východních hranic Říše a celé západní poloviny Evropy proti útočným přípravám Sovětského svazu. Navenek tyto bolševické úmysly byly dovedně zastírány smlouvami politickými i hospodářskými. Molotov, nástupce Finkelsteinův, nynější lidový komisař zahraničních záležitostí, uzavírá 23. srpna 1939 s Německou Říší smlouvu o neútočení, z níž vyplývají také různá hospodářská ujednání mezi Německem a Sovětským svazem. Jak ve skutečnosti Sovětský svaz tuto smlouvu, při jejímž podpisu byl přítomen i Stalin, plnil, vychází najevo z nóty německého zahraničního úřadu sovětské vládě z 22. června t.r. a ze  zprávy německého zahraničního úřadu ze dne 24. června t. r.. Ilustrují ji rovněž zprávy vrchního velitelství branné moci o tajných vojenských přípravách v SSSR.

    Kominterna, praví se v německé nótě, brzy po uzavření německo-ruských smluv zahájila svou práci na všech polích. A to nejen v Německu, nýbrž ve všech státech s Německem spřátelených, nebo státech neutrálních, obsazených německými vojsky. Aby smlouvy nebyly přímo porušeny, byly jenom změněny metody a jejich zastírání se dělo pečlivě a rafinovaněji. V Moskvě se zřejmě domnívali, že ustavičným pranýřováním domnělé "imperialistické války Německa" musí vyvažovat účinek paktu, uzavřeného s nacionálně-socialistickým Německem, bolševickými Židy tak nenáviděným. Silná a účinná obranná činnost nutila Kominternu, aby se o svou rozkladnou činnost v Německu pokoušela ze středisek v sousedních zemích. Komisař GPU Krylov řídil k tomuto účelu systematické školení bývalých německých komunistických funkcionářů. Kromě toho byla provozována intenzivní rozkladná činnost do území obsazených Německem, obzvláště do Protektorátu Čechy a Morava a do obsazené Francie, avšak také do Norska, Holandska, Belgie, atd.. Sovětská zastupitelství, zvláště generální konzulát v Praze, poskytovala přitom velmi cennou pomoc. Pomocí vysílacích a přijímacích stanic byla provozována horlivá zpravodajská služba proti Německé Říši. Byly také utvořeny sabotážní skupiny, které měly své vlastní laboratoře, v niž byly zhotovovány zápalné a tříštivé pumy.

    Rozkladná práce sovětského Ruska se rozprostírala téměř na všechny státy Evropy s Německem spřátelené nebo jím obsazené.

    Sovětská vláda dala při uzavření smluv s Německem jasné prohlášení, že se nehodlá, ať přímo nebo nepřímo, vměšovat do německých věcí. Ale ukázalo se, že tato sovětoruská ujednání a prohlášení nebyla ničím jiným, nežli vědomým uváděním v omyl a klamáním. Říšská vláda se musela přesvědčit, že Leninova teze, podle níž "možno uzavřít pakty s některými jinými zeměmi, jestliže to slouží zájmům sovětské vlády a k tomu, aby odpůrce byl zneškodněn", byla kmotrem i při uzavření smluv roku 1939. Uzavření těchto smluv o přátelství bylo pro sovětskou vládu jenom taktickým manévrem. Vlastním cílem bylo získat pro Rusko výhodná ujednání a tím současně připravovat další mocenský postup Sovětského Svazu. Vůdčí myšlenkou stále bylo oslabení nebolševických států, aby bylo možno snadněji je rozložit a porazit a učinit tak zralými pro světovou bolševickou revoluci.

     Že se sovětská zahraniční politika nevzdala nikdy svého původního úmyslu obklíčit Německo, je zřejmé z vývoje její politiky na Baltu. V říjnu a listopadu 1939 uzavřel Sovětský svaz pakt o vzájemné pomoci s Estonskem, Lotyšskem a Litvou a zřídil v těchto zemích vojenské opěrné body. Příští sovětský pakt se týkal Finska. Když  finská vláda odmítla sovětské požadavky, způsobila sovětská vláda, že se utvořila komunistická pseudovláda Kusinenova, a když finský národ odmítl všechen styk s touto vládou, začal koncem listopadu 1939 vpád rudé armády. Ve finsko-ruském míru v březnu 1940 muselo Finsko odstoupit část svých jihovýchodních provincií, které pak byly ihned bolševizovány. O několik měsíců později, v červnu 1940, zahájil Sovětský svaz tažení proti baltským státům. Ačkoliv Litva patřila podle první moskevské smlouvy do sféry německých zájmů, obsadil Sovětský svaz po ultimátu celou Litvu a krátce potom byly vojensky obsazeny i Lotyšsko a Estonsko. Celé Pobaltí bylo nyní, v rozporu s moskevským ujištěním, zbolševizováno a několik týdnů po obsazení zkrátka anektováno. Současně s anexí byla na celém severním sektoru sovětoruských mocenských pozic podél Evropy provedena první silná soustřeďování rudé armády.

    Ačkoliv sovětská vláda při moskevském vyjednávání prohlašovala, že ze své strany nikdy nedá podnětu k řešení besarabské otázky, oznámila 24. června 1940 říšské vládě, že je nyní odhodlána řešit besarabskou otázku násilím. Zároveň vneslo sovětské Rusko také nároky na Bukovinu, o níž své doby vůbec nebylo mluveno a která nikdy k Rusku nepatřila. Říšská vláda pro zachování míru a svého přátelství se Sovětským svazem zakročila v jeho prospěch a radila rumunské vládě, aby Besarábii a severní Bukovinu ponechala sovětském Rusku. Sovětská vláda neposkytla ani Rumunsku dost času na evakuaci těchto území, nýbrž dala mu ultimátum a ještě před jeho vypršením začala obsazovat Bukovinu a Besarábii. Také tyto kraje Sovětský svaz zbolševizoval a tím ve skutečnosti zničil.

    Přes dřívější ujištění, podle kterých získáním Besarábie a severní Bukoviny byly jeho aspirace na Balkáně uspokojeny, prohlásil Sovětský svaz, že má další zájem na otázkách Balkánu, které zprvu nebyly blíže definovány. Od okamžiku se rýsuje stále zřejmá politika sovětského Ruska, namířená proti Německu. Sovětský svaz činí intenzivní vojenské přípravy ve všech směrech a stupňuje své nároky. Za své dvoudenní návštěvy v Berlíně vyslovil Molotov v diplomatických rozhovorech s německým velvyslancem v Moskvě von Schulenburgem požadavky týkající se Bulharska, Turecka a Finska. S Bulharskem si přál Sovětský svaz uzavřít pakt o vzájemné pomoci, podobně jako v Pobaltí, t. j. s vojenskými opěrnými body. Dále požaduje smluvní ujednání s Tureckem za účelem vytvoření základny pro pozemní a námořnické branné síly Ruska na Bosporu a v Dardanelách, na podkladě dlouhodobého paktu. Kdyby Turecko s tím nebylo srozuměno, měly se Německo a Itálie připojit k ruským diplomatickým opatřením, aby tento požadavek byl vynucen. Tyto požadavky směřují k ovládnutí Balkánu Sovětským svazem. Molotov prohlásil dále, že Sovětský svaz se znovu cítí ohrožován Finskem a žádá proto, aby Finsko bylo Německem úplně vydáno všanc, což prakticky znamená obsazení tohoto státu a vyhlazení finského národa.

    Německo nemohlo samozřejmě přijmout tyto požadavky, které sovětská vláda označila za podmínky připojení se k mocnostem Paktu tří. Důsledkem tohoto německého postoje bylo, že Rusko zesilovalo politiku, která již nyní směřovala stále otevřeněji proti Německu a kde se jasně projevila jeho stále těsnější spolupráce s Anglií.

    Když počátkem dubna t. r. vypukla balkánská krize, projevila se jasně útočná politika sovětské vlády proti Německé říši a politická součinnost mezi Sovětským svazem a Anglií, která se až do této doby prováděla ještě do jisté míry zastřeně. Puč, který v Bělehradě zosnovala Anglie, když Jugoslávie přistoupila k Paktu tří mocností, byl inscenován v dohodě se sovětským Ruskem. Již dlouho předtím, od listopadu 1940, vyzbrojovalo Rusko tajně Jugoslávii proti mocnostem Osy. Když se bělehradský puč zdařil, sjednalo sovětské Rusko s ilegální srbskou vládou Simovičovou přátelský pakt, který měl pučistům krýt záda a jehož váha měla přijít k dobru společné anglo-jugoslávsko-řecké frontě. O tomto paktu informoval sovětský velvyslanec ve Washingtonu Umanský amerického státního podtajemníka Summera Wellese. Těchto metod používá sovětský zahraniční komisariát prostřednictvím svého židovského nebo požidovštělého diplomatického sboru za řízení Vjačeslava Michajloviče Molotova, který má židovskou manželku.

    Z a s t í r a c í  t a k t i k a  b o l š e v i c k é  v l á d y

    Sovětská vláda se při různých příležitostech marně pokoušela zastřít skutečné záměry své politiky. Stejně, jako ještě v posledním údobí udržovala hospodářské styky s Německem, podnikla také řadu jednotlivých akcí, aby před tváří světa předstírala, že udržuje k Německu poměr normální, nebo dokonce přátelský. Tak byli před několika nedělemi odstraněni z Moskvy vyslanci norský, belgický, řecký a jugoslávský, z podnětu britského velvyslance Crippse a v dohodě se sovětskou vládou si uložil britský tisk mlčení, pokud jde o věci, týkající se německo-ruského poměru a konečně teprve nedávno vydala Sovětská tisková kancelář TASS dementi, které se snažilo vzbudit dojem, že styky mezi Německem a sovětským Ruskem jsou zcela korektní. Tyto zastírací manévry jsou v příkrém rozporu se skutečnou politikou sovětské vlády a dějí se na příkaz Kaganovičovy kliky prostřednictvím lidového komisaře zahraničních věcí Molotova, spřízněného s Židy.

    Sovětská vláda se postavila proti Německu navzdory všem závazkům, které převzala, a v příkrém rozporu se svými slavnostními deklaracemi. Ruská vláda nejen pokračovala ve svých rozkladných pokusech, namířených proti Německu a proti Evropě, nýbrž tuto činnost od vypuknutí války ještě zesílila. Svou zahraniční politiku orientovala v míře stále rostoucí nepřátelsky k Německu a nastoupila s celými svými brannými silami na německých hranicích, aby byla připravena ke skoku. Tím sovětská vláda zradila a porušila smlouvy a ujednání s Německem. Nenávist židovsko - bolševické Moskvy k nacionálnímu socialismu byla větší než politický rozum. Bolševismus židovské a zžidovštělé Kaganovičovy kliky pociťuje k nacionálnímu socialismu nepřátelství na smrt. Bolševičtí Židé okolo Stalina připravovali Sovětský svaz, aby vpadnul nacionálně socialistickému Německu v jeho boji za existenci do zad.

    Zpráva německého zahraničního úřadu ze dne 24. června t. r. uvádí podrobné důkazy, že z Moskvy je prováděna v cizích zemích rozvětvená, podvratná a převratná propaganda, která má ráz vyloženě protiněmecký.

Stará židovská myšlenka světové revoluce pomocí bolševismu je beze změny sledována dále. Německo nepřestává být pro bolševiky kapitalistickým státem, který musí být zničen.

    Tyto směrnice se projevují jednomyslně v propagandě, kterou sovětské Rusko provádí ve všech zemích. Cíl sovětské politiky je charakterizován ve, "směrnicích pro vnitropolitickou organizační a ideologickou kampaň komunistické strany Slovenska" vydaných v říjnu r. 1939. Praví se v nich m. j.: "Sovětský svaz a jeho rudá armáda mohou beze ztrát být v pohotovosti, aby ve vhodném okamžiku na vhodném místě napadly oslabeného nepřítele." Týž myšlenkový postup se opakuje v letácích, které byly rozšiřovány v nejrůznějších zemích evropských. Také noviny a časopisy, vycházející v Moskvě, dávají komunistům všech zemí znovu heslo světová revoluce. V témž smyslu zdůrazňují vedoucí osobnosti v Moskvě mezinárodní poslání Sovětského svazu. Tak například Molotov praví v jedné řeči v prosinci 1939: "Pro mezinárodní komunistické hnutí je Stalin nejenom vedoucí bolševictví a vedoucí SSSR, nýbrž také přirozeným vedoucím činitelem světového komunismu." A Stalin prohlásil v řeči v lednu 1940: ,"Pod prapory Leninovými jsme zvítězili v boji za říjnovou revoluci na celém světě."

    Ruku v ruce s tímto štvaním k světové revoluci postupuje válečná a zbrojní propaganda v Sovětském svazu samém, určená pro jeho vnitrozemní a neustále se stupňující. V nesčetných řečech a proklamacích je lid burcován k vojenské pohotovosti a odhodlanosti k činům. Maršál Buděnný vyzval o Novém roce 1940 až 1941 sovětskou mládež, aby byla pamětlivá, že je nutno udržovat neúnavně celou zemi ve stavu stálé bojové mobilizované pohotovosti. V květnu 1941 napsal oblastní komisař Batanov v "Pravdě", že je nutno, "by se Sovětský svaz připravoval na válku den co den" .

    Tyto myšlenky, všude v Evropě propagované, nepřetržitá práce za cílem světové revoluce a vojenská příprava k ní uvnitř Sovětského svazu, jsou vzrůstající měrou zaostřovány proti Německu a v jednotlivých zemích doplňovány konkrétní agitací proti Říši, jež je čím dále silnější. Všechny zahraničně-politické a vnitropolitické nesnáze různých evropských států musí tomuto štváčskému tažení poskytovat důvody.

    V Rumunsku se komunistické štvanice nezmírnily ani za prvních měsíců po uzavření německo-ruského přátelského paktu. Národní vášně, vzbouřené rozřešením sedmihradské otázky, jsou vykořisťovány ke štvanicím proti vídeňskému rozhodčímu výroku a tím proti říšské vládě. Po přistoupení Rumunska k Paktu tří mocností se dělají pokusy, aby obyvatelstvo bylo poštváno proti německému vojsku. To všechno se děje tiskopisy a letáky, které podle sdělení příslušných rumunských úřadů přivážejí kurýři sovětského vyslanectví do Bukurešti.

    V Jugoslávii je možno od sklonku léta r. 1940 rovněž pozorovat obrat komunistické propagandy ve smyslu protiněmeckém. V oběžníku zprávy Dravské banovini v Lublani podřízeným úřadům ze dne 5. srpna 1940 se praví, že komunistická propaganda proti dřívějšku směřuje k tomu, "že bude napříště pořádat manifestace nepřátelsky zahrocené proti Německu a proti Itálii." Tato komunistická propaganda žádá po stránce zahraničně politické, aby se Jugoslávie opřela o Rusko. V letáku, který koloval  po Slovinsku v listopadu 1940, je výzva k protestům "proti paktování režimu Cvetkovičova s imperialistickými vládami v Berlíně a v Římě". Témuž cíli slouží hromadné demonstrace, aranžované ze strany sovětské. Když při jednom takovém projevu jugoslávská policie demonstranty pozatýkala, ukázalo se, že mezi zatčenými byli zaměstnanci sovětského vyslanectví v Bělehradu.

    V aktu, nalezeném po obsazení Bělehradu na tamějším sovětském vyslanectví, je shrnuto, jakým způsobem ze sovětoruské strany bylo vyličováno stanovisko Sovětského svazu rusofilským srbským skupinám po přistoupení Rumunska k mocnostem Osy. V tomto spise, rusky psaném a datovaném z podzimu 1940, se praví: "SSSR bude  reagovat teprve v dané chvíli. Mocnosti Osy rozptýlily dále svoje válečné síly a proto SSSR vyrazí náhle proti Německu. Přitom SSSR překročí Karpaty, což bude znamení pro revoluci v Maďarsku, Maďarskem půjde vojsko do Jugoslávie, pronikne k Jadranskému moři a odloučí tím Balkán a Blízký východ od Německa. Kdy se tak stane? Ve chvíli, kterou sověty uznají za nejvhodnější pro úspěch tohoto podniku ! Současně vypukne revoluce ve Francii. V Jugoslávii masy budou stále radikálnější, čím více se dnešní hospodářská situace bude zhoršovat. Bude-li zima tak chladná jako hladová, může z Jugoslávie být na jaře sud s prachem, do kterého bude třeba vhodit jednu zápalku".

    V Bulharsku úřední místa konstatují v létě 1940 obecný vzrůst bolševické propagandy ve státech jihovýchodní Evropy. Také v Bulharsku se pokoušela bolševická propaganda zmocnit se národních hesel, a v otázce dobrudžské byla umírněná a odpovědná politika bulharské vlády pranýřována jako slabošství a naznačována podpora Sovětského svazu pro další postup.

    V Maďarsku nenalézala bolševická propaganda pomocníků, protože tam je ještě v živé paměti vzpomínka na hrůzy vlády Bély Kuhna. Tím nezkrotněji se dal proto Sovětský svaz do podzemní propagandy v krajích, jež v březnu 1939 byly Maďarsku vráceny a které mají rusínskou menšinu. Sovětská propaganda je zde spojována s anekčními cíli. Zpráva řeckého vyslance v Ankaře z 3. února 1941, jež byla nalezena v Athénách, potvrzuje, že Sovětský svaz skutečně choval útočné úmysly proti Maďarsku. Řeckému vyslanci prohlásil sovětský vyslanec,  "že Maďarsko se dosud nemusí ničeho ze strany ruské obávat", přičemž "opak toho pro budoucnost nikterak nevyloučil."

    Na Slovensku měl být boj proti nynější vládě prováděn vnikáním do řad Hlinkovy gardy a do státních odborových organizací. Prováděla se neobyčejně čilá agitace letáky, nápisy na zdech, rukopisnými lístky a komunistickými symboly, přičemž ostrá protiněmecká tendence šla ruku v ruce se snahami, jež zřejmě měly za svůj cíl připojení země k Sovětskému svazu. Tato propaganda byla řízena sovětským vyslanectvím v Bratislavě. Začátkem března 1940 dosvědčuje Havasova tisková kancelář, že agitační materiál byl tištěn v budově sovětského vyslanectví.

    Ve Švédsku má komunistická strana v rámci mezinárodní činnosti Kominterny mimořádný význam, protože Švédsko je jedinou zemí v Evropě, která nezakázala komunismus. Část bývalé komunistické činnosti v Německu, Východní marce (Ostmark), v bývalém Československu, ve Švýcarsku a ve Francii byla přeložena do Švédska. Ve Stockholmu vychází nyní oficiální orgán Kominterny "Die Rundschau", který byl vydáván dříve v Basileji. Hlavním propagačním orgánem švédských komunistů je deník "Ny Dag", jediný komunistický deník, který legálně vychází v neutrální evropské zemi. Stanovisko tohoto listu je protiněmecké a jeho publikace jsou rozšiřovány po celém světě.

    Ve Finsku bolševická propaganda za finsko-ruské války umlká. Po uzavření míru zahájilo sovětské vyslanectví komunistické v Helsinkách neprodleně opětné budování komunistické strany. Pro vlastní propagandu bylo zřízeno "sdružení pro mír a přátelství se Sovětským svazem", mezi jehož členy byly četné zločinecké živly. Za propagačními cíli zřídil Sovětský státní rozhlas poblíže finských hranic vysílací stanici Petroskoj, která se četnými relacemi pokoušela rušit finský vnitropolitický život a udržovat finskou vládu stále pod nátlakem. Také zde byl sledován cíl kalit přátelské vztahy mezi Finskem a Německem. Finský státní prezident Risto Ryti promluvil 27. června 1941 ve finském rozhlasu k finskému národu a uvedl, jak proti všem mezinárodním zvyklostem mísila se diplomatická a konsulární zastupitelstva do vnitřních záležitostí Finska, prováděla špionáž a užívala při tom dokonce falešných pasů a jmen. Za tím účelem byl v obrovském měřítku rozmnožen personál sovětských zastupitelstev. Na sovětském vyslanectví v Helsinkách je 31 osob, které jsou členy diplomatického sboru a 120 osob pomocného personálu. Na konzulátu v Maaryana Hamnina je 8 konzulů a 30 dalších osob. Celkem bylo tedy u sovětoruských zastupitelstev ve Finsku zaměstnáno 42 osob, jež patřily k diplomatickému a konzulátnímu sboru a 171 osob pomocného personálu. Sovětský svaz se tedy snažil bezohledně prostřednictvím svého vyslanectví a svých konzulátů vměšovat do vnitřních finských záležitostí a podporovat a podněcovat revoluční činnost řízenou z Moskvy.

    Ve Francii Moskva systematicky rušila snahy francouzských politiků, kteří se po porážce Třetí republiky pokoušeli francouzské obyvatelstvo získat pro svojí politiku spolupráce s Německem a evropské solidarity. Členové Pétainovy vlády byli vyličováni jako prodejní zrádci, hospodářské a sociální nesnáze francouzské po porážce byly vykládány výhradně jenom obsazením země Německem. Téměř všechny letáky a ilegální noviny končily výzvou k bolševické revoluci a k součinnosti se Sovětským svazem, což prý způsobí odstranění všech strastí nynější doby. V úřední zprávě o přerušení diplomatických styků se sovětským Ruskem praví francouzská vláda 30. června t. r.: "Francouzská vláda, nabyvší  jistoty, že diplomatičtí a konzulátní sovětoruští agenti ve Francii provozují činnost, ohrožující veřejný pořádek a bezpečnost státu, se rozhodla přerušit diplomatické styky s Moskvou".

    Také v  Belgii a Holandsku je protiněmecká komunistická agitace v témže smyslu neobyčejně čilá.

    V Generálním gouvernementu začala sovětská propaganda ihned po vymezení německého a ruského zájmového pásma. Obrací se zde hlavně s panslavistickou myšlenkou na polský nacionalismus a pokouší se stavět se těmto kruhům jakožto budoucí osvoboditel od německého panství. Rusové se přirozeně neostýchají používat hlavně Židů k padělání pasů a k dopravování zpráv.

    Dokonce i v Řecku za těch několik týdnů, které uplynuly od příchodu německého vojska, se bolševici pokusili poštvat řecký národ, ponechaný Angličany na holičkách, proti Německu a Itálii. Jako všude v obsazených krajích je také zde pro případ německo ruské války chystaná revoluce a připojení se k Sovětskému svazu vyhlašováno za univerzální léčebný prostředek pro překonání nesnází. Tak se pokusila bolševická propaganda ve všech zemích evropských využít nesnází a převratů, jež přinesla válka, pro svoje světové revoluční rejdy. Také tuto propagandu a politickou agitaci provádí židovská Kaganovičova klika pomocí diplomatického sboru komisariátu zahraničí, jehož většina členů j e židovská.

    S o v ě t š í  d i p l o m a t é  j a k o  v y z v ě d a č i

    Vedle této rozkladné a sabotážní práce bujelo i vyzvědačství. Tak bylo použito přesídlení Němců ze Sovětského svazu k tomu, aby tito němečtí lidé byli nejodpornějšími prostředky získáni pro účely GPU. Ve zprávě říšského ministra vnitra a říšského vedoucího SS a náčelníka německé policie říšské vládě ze dne 25. června t. r. je líčena rozkladná práce SSSR, namířená proti Německu, kterou prováděla Kominterna.

    Komunistická internacionála (Kominterna) je sovětoruská organizace se sídlem v Moskvě a s cílem "spojit komunistické strany všech zemí ve světovou stranu, aby bojovala za získání dělnické třídy, jakož i za zásadu komunismu a diktatury proletariátu". Ještě dnes náleží Stalin - jako první tajemník komunistické strany Sovětského svazu - k presidiu výkonného výboru Kominterny, pravě tak jako Molotov, dále německý emigrant Pieck jako zástupce německé sekce komunistické internacionály, předák francouzských komunistů Thorez a jako předseda bulharský terorista Dimitriov. Pro ústřední místa Sovětského svazu znamená Kominterna nezatížený - neoficielní, t. j. nikoli státní - aparát, který může být uveden v akci pro každou rozkladnou práci v mezinárodním měřítku. Kromě speciálních zpravodajských služeb a služeb vyzvědačských je však Kominterny používáno také k těmto speciálním úkolům v cizině, takže lze jen těžce provádět přesné rozlišování při opatřeních na zdolání těchto rejdů. Právě za války stupňovala Kominterna svou podvratnou činnost za intenzivního použití lidí a peněz. Celá Evropa byla zaplavena provoláními a směrnicemi sekcí jednotlivých zemí s cílem rozplamenit přívržence komunistické ideologie k nejvypjatější a nejvytrvalejší rozkladné činnosti proti "imperialistické válce Německa".

    Sovětoruská diplomatická zastupitelství se stala středisky hospodářského, politického a vojenského zpravodajství proti Říši s jasně stanoveným cílem sloužit k přípravě války.

    Od doby uzavření paktu se projevila sovětská speciální špionážní služba téměř provokující formou ve svém způsobu práce. Při svých již obvyklých bezohledných metodách přešla nyní i k tomu, že ruská zastupitelství v Říši a zde především sovětoruské velvyslanectví v Berlíně nejdalekosáhlejším způsobem zapojila pro své vyzvědačské účely. Když před jistou dobou tehdejší ruský velvyslanec v Berlíně Škvarcev byl odvolán a nahrazen velvyslancem Děkanosovem, byla tato změna na velvyslaneckém úřadě signálem k ještě většímu zintenzivnění špionáže ve formě politické, hospodářské a vojenské zpravodajské činnosti. Děkanosov, důvěrník Stalinův, byl v Rusku přednostou zpravodajského oddělení NKVD (ruského lidového komisariátu vnitra), k němuž, jak jsme již prve uvedli, patří GPU jako speciální špionážní oddělení. Jeho úkol, který si přivezl z Moskvy, spočíval v tom, aby získal přistup do říšských úřadů prostřednictvím vybudování sítě důvěrníků a především aby opatřil zprávy o vojenské síle a operační plány Říše. Jeho důvěrným pomocníkem byl příslušník GPU a tzv. "velvyslanecký rada" Kobulov, který rozvinul intenzivní činnost v oboru špionáže, bezohledně využívaje svého exteritoriálního postavení. Cílem sovětského vyzvědačství v Říši bylo kromě získávání ryze vojenských zpráv zjistit politické plány Říše a  vybudováním tajných černých vysílaček na mnohých místech Německa mít v pohotovosti zpravodajská předmostí, jež důmyslně vymyšleným šifrovacím systémem měla podávat všechny zprávy, důležité pro bolševické Rusko. Od roku 1940 byla tedy v proudu velkoryse založená mobilizační příprava v oboru špionáže, která byla uvedena na scénu s vynaložením nepředstavitelných peněžních prostředků.

    V Berlíně zatím ruský velvyslanecký rada a úředník GPU Kobulov rovněž nebyl nečinným. Nebude bez zajímavosti, jestliže zde uvedeme výpověď bývalého jugoslávského diplomata, plukovníka Vauhnika. Ten, mluvě o náměstku ruského vojenského přidělence v Berlíně, plukovníku Korniakovu, prohlásil, že Korniakov se zabývá výhradně jenom zpravodajskou službou a že má k dispozici tolik peněz, kolik je vůbec třeba. Cílem Kobulovým bylo hlavně, aby spolu se sovětským vojenským přidělencem Tupikovem a jeho náměstkem Korniakovem v říšském hlavním městě a ve všech důležitých městech Velkoněmecké Říše vybudovali hnízda černých vysílaček na doručování zpráv.

    V práci proti Říši bylo používáno především bývalých německých komunistických čelných funkcionářů, kteří byli školeni v Moskvě a jiných evropských městech.

    Jasně sledovaným účelem tohoto podnikání bylo rozložit osazenstvo, svést je k sabotáži a přitom zároveň provozovat v závodě špionáž. Důmyslně vybudovanými kurýrními cestami docházel ze Stockholmu a z Kadaně od instruktorů Kominterny materiál, rozkazy a peníze. Školení těchto instruktorů prováděl Dimitrij Fedosejevič Krylov, komisař GPU, které se od února 1941 stalo částí spojeného lidového komisariátu pro vnitřní věci pod názvem "Lidový komisariát státní bezpečnosti".

    Organizace, vybudovaná těmito čelnými funkcionáři, pracovala prostřednictvím kurýrní služby, která se zatím pevně usadila v Hamburku a to přes Kodaň a Stockholm pro Moskvu, s cílem podávat zprávy o stavu nejdůležitější výroby v Německu, pokud jde o nejmodernější zbraně. K tomu jim byly zasílány peníze a pokyny.

    Organizace měla také na starosti vedle těchto úkolů i stálou výrobu rozkladných letáků. Právě pro červen a červenec letošního roku bylo připraveno vyslání většího počtu dalších instruktorů a započalo se již s jejich vysíláním. Protože vzhledem k rozsahu organizace nebylo možno již jenom pouhým pozorováním zabránit skutečným škodám, byl proveden koncem května 1941 včasný zásah a všichni zúčastnění byli zatčeni.

    Technika ilegální rozkladné činnosti, prováděné Kominternou v územích obsazených Německem, má podobnou formu. Obzvláštní pozornost věnovala Kominterna francouzské komunistické straně, tím spíše, že se Francie, již podle názoru Leninova, měla stát bolševickou baštou západní Evropy. Za nynější roztříštěnosti a vnitřní slabosti Francie doufala komunistická internacionála, že bude mít úspěch. Také zde bylo opět nesporně zjištěno, že komunisté ve Francii byli diplomatickými, zastupitelskými místy Sovětského svazu vybaveni všemožně penězi a propagačními prostředky. Ani zde nehrál žádnou úlohu pakt ze dne 23. srpna 1939, nanejvýše tak dalece, že od tohoto data se nepřímo stupňovala aktivita francouzských komunistů proti Německu. Je průkazně doloženo z autentických dokladů francouzské policie, že sanace francouzského komunistického deníku "L'Ordre", provedená v listopadu 1939, se účastnil kromě jiných také český Žid Otto Katz alias Karel Simon, který byl v sovětoruských službách.

    V Norsku je rovněž sovětské vyslanectví v Oslu střediskem rozkladné propagandy Kominterny. Zde se podařilo dopadnout při činu příslušníky vyslanectví.

    Již od roku 1929 jala se Kominterna povolávat vyzkoušené komunisty všech sekcí do sovětského Ruska a tam je cvičit na atentátnických školách pro případy sabotáží a v zacházení s třaskavinami. Veliký počet teroristických a sabotážních skupin je příznačný pro postoj Sovětského svazu k Říši. Přípravy k sabotážním atentátům proti válečně důležitým objektům, mostům, k vyhazování důležitých objektů, byly útočnými cíly těchto čistě komunistických skupin, které se při provádění svých akcí nelekaly ani toho ničit lidské životy. Vedle příkazů k provádění sabotážních činů dostali pachatelé také rozkaz k provádění atentátů na vedoucí osobnosti Říše.

    Když německo-ruskou smlouvou o vymezení hranic ze dne 29. září 1939 Rusko těžilo ve velkém rozsahu i pro sebe z německého vítězství nad Polskem podstatným přírůstkem území, použilo vytýčení německo-ruských zájmových oblastí k tomu, aby vybudovalo na základě opětného územního styku s Velkoněmeckou Říší výpadní bránu pro nesčetné špionážní agenty na území svého partnera smlouvy o neútočení.

    Velkorysé akce Vůdcovy, aby byli přivedeni domů Němci, žijící na ruském teritoriu, bylo hanebným způsobem zneužito k účelu shora vylíčenému. Když se Němci hlásili hromadně k přesídlení, vystoupila na scénu pověstná GPU, s cílem zavázat si mnohé z těchto německých lidí použitím nejhanebnějších prostředků ke špionážní činnosti proti zemi, do které se chystali navrátit. Přesídlující Němci byli v těchto případech předvoláváni ke GPU, po celé hodiny vyslýcháni a bylo jim vyhrožováno, že budou vyloučeni z přesídlení, jestliže se neukáží povolnými. Uvádíme jeden z příkladů, které jdou do set, jak se zacházelo s těmito lidmi.

    Za přesídlování Němců z Besarábie do Říše přihlásila se paní Marie Baumannová z Černovic, která vypověděla, že sovětská tajná služba ji chtěla donutit k vyzvědačství v Německu. Ve služebnách GPU bylo na ni působeno všemi prostředky, aby projevila ochotu vyhovět návrhům na špionážní práci. Protože je matkou pěti nezaopatřených dětí a vdovou, byly jí slibovány možnosti vysokých příjmů a naznačeno jí, že ani 10.000 říšských marek, nebo ještě větší částky, nehrají žádnou úlohu. Byla přidělena špionážní činnosti v Praze. Vezla s sebou již materiál a doklady, ze kterých lze seznat rozsah specializovaného školení.

    Celá činnost Sovětského svazu namířená proti nacionálně socialistickému Německu a řízená židovskou klikou Kaganovičovou z Moskvy, ukazuje, v jakém rozsahu byly provozovány ilegální rozklad, sabotáže, teror a vyzvědačství, připravující válku po stránce vojenské, hospodářské i politické.

    Toto nepřátelské úsilí se nezmenšilo po uzavření konzultativního paktu o neútočení ze dne 23. srpna 1939, nýbrž naopak bylo stupňováno co do rozsahu i síly.

    3.

    ARMÁDA

Ž i d o v s t v í  j a k o  p o l i t i c k ý  t m e l  r u d é  a r m á d y

    Židovský časopis "B'nai B‘rith", vycházející v Cincinnati, zabýval se v jednom svém čísle roku 1935 dvěma židovskými generály rudé armády. Psal: "Naše fantazie hraje si ráda s jistými možnostmi, vyplývajícími ze skutečnosti, že v ruské armádě slouží dva vynikající židovští generálové. Představme si, že Rusko a Německá Říše by stály proti sobě ve válečném stavu, a otažme se, kdo velí nejaktivnějším divizím Ruska: nikdo jiný než generál Rappaport a generál Zeitlin. Drtivé kroky Rappaportovy a Zeitlinovy duní před branami německé Říše. Árijský šéf generálního štábu stojí bez dechu před Vůdcem: "Excelence! Rappaport stojí na hranicích Říše! Zeitlin pochoduje s ním!" Vůdce je ohlušen a nemůže nalézt slov. Nyní stojí dva Židé u hraničních milníků Německa a chtějí proti němu bojovat a vrhnout se do podniku, který, jak vždy říkal, není nic pro Židy. Rappaport a Zeitlin přišli, aby s ním zúčtovali . . ."

    Žádný voják a nejméně německý, nebude moci číst tyto věty bez úsměvu. Židovský pisálek ve Spojených státech, sedící daleko od každé rány, vžil se zde do marciálního snu, který je příliš heroický, než aby byl pravdivý. "Drtivé kroky" židovských generálů před branami Německa budou dunět vždy jen v jeho fantasii. Bylo by těžko sehnat nějaký počet židovských vojenských vedoucích v rudé armádě, který by stál za zmínku. Mužstvo i důstojnický sbor této armády jsou téměř výhradně Rusové.

    Zato židovstvo hrálo v rudé armádě od počátku úlohu politického tmele.

    Politický tvůrce rudé armády je Žid Bronstein-Trocký. Po boku má jako politické organizátory Židy: Skljanského, Drabkina-Gusjeva, L. Kameněva, Unšlichta, Laševiče, Posernova, Zinověva, Sokolnikova, Serebrovského, Messinga, Jureněva a jiné. Petrohradské "Vojensko-revoluční komité", které připravuje a provádí říjnové povstání, pozůstává z jedné třetiny z Židů, "Válečně revoluční ústředí" dokonce je ze 40% židovské. V první "Revoluční válečné radě republiky", dosazené po revoluci v září 1918, je z osmi členů pět Židů (63% !). Dejme pozor, žádný z těchto lidí není důstojník, nýbrž jsou to političtí tahači panáků !

    Vlastního hlavního úkolu dostává se rudé armádě teprve tehdy, když Kaganovičova klika se ujala moci. Vojenské podniky prvních let po revoluci: - boje proti bílým armádám, podrobení Kavkazu, útok na Polsko atd. - jsou sice prováděny s velkou vehemencí, ale nestojí za nimi ještě organizovaná, skutečně průrazná moc. Kaganovičova klika se rozhodla vybudovat Sovětský svaz v baštu světové revoluce, to znamená, že ona dává rudé armádě úkol být útočnou armádou militantního bolševismu. Za tím účelem je rudá armáda jednak obrovsky zesílena a jednak politicky usměrněna zcela ve světově revolučním smyslu. Nové milionové vojsko je odváděno jenom z menší části z komunistů straníků. Jeho hlavní část tvoří nepolitičtí rolníci a dělníci, masa ruského národa, která poslouchá hesla bolševických vládců v nejlepším případě lhostejně, většinou však jen s odporem. Zde musela být rozvinuta obsáhlá politická propagační práce, aby tyto nezkažené masy byly vřazeny do rámce rudé světové revoluční armády.

    Tuto práci vykonali hlavně Židé. Pro politickou "výchovu" a pro kontrolu nad armádou byla zřízena instituce "politických komisařů", kteří byli přiděleni od nejvyššího armádního vedení přes vojenské okrsky, armádní sbory, divize atd. až dolů k nejmenším útvarům velitelům oddílů a vybaveni dalekosáhlými mocenskými právy. Tato místa zaujímali v rozsahu co nejširším Židé. Kromě toho obsadili Židé ještě bezpočet jiných politických úřadů ve vojenském aparátu.

    Za vedoucího veškeré politické správy rudé armády byl r. 1930 dosazen Žid J. B. Gamarnik, který byl zároveň zástupcem lidového komisaře války.

    V jednotlivých vojenských okrscích byla mocenská práva rozdělena většinou tak, že vojenským vrchním velitelem byl Rus, ale vrchním politickým komisařem Žid.Ve vojenském okrsku Moskva byl velitelem Rus I. P. Bělov, politickým komisařem Žid G. J. Vekličev (Weissmann), v okrsku Bělorus je velitelem Rus J. P. Uporevič, politický komisařem Žid A. S. Bulin. V Kijevě je velitelem položid I. E. Jakir, politickým komisařem snad Žid M. P. Amelin. V severním Kavkazsku je velitelem N. D. Kaširin, Rus, politickým komisařem M. D. Germanovič, Žid. V Zakavkazsku je velitelem M. K. Lewandowski, původem Polák, politickým komisařem S. B. Ulický. Na Sibiři je velitelem I. P. Gailit, původem Lotyš, politickým komisařem Žid G. A. Tairov. V okrsku Volžském je velitelem Ukrajinec P. J. Dybenko, politickým komisařem snad Žid A. I. Mesis. Na Dálném východě je velitelem V. K. Blücher, neznámého původu, politickým komisařem L. N. Aaron Stamm, Žid. Totéž platí o loďstvu. V Baltickém moři je velitelem E. M. Galler, pravděpodobně Polák, politický komisařem Žid A. S. Grišin. Na Černém moři je velitelem I. K. Košanov, Rus, politický komisařem Žid G. I. Gubin. Na Tichém Oceáně je velitelem položid M. G. Viktorov, politickým komisařem snad Žid G. S. Okuněv.

    Kromě těchto úřadů dávají Židé přednost také místům vojenských intendantů, vojenských inženýrů, redaktorů a spolupracovníků vojenských listů atd.

    Tento obrovský, židovstvím prolezlý politický aparát rudé armády pracoval úspěšně ve smysl Kaganovičovy kliky. Třebaže masa vojáků poslouchá rozkazy vedení jen tupě a lhostejně, podařilo se nicméně vychovat určitý kontingent, který je zachvácen myšlenkou bolševického imperialismu. Zde jsou připraveny válečné kádry pro světový převrat, omámené mimořádnou mocenskou koncentrací v rudé armádě, které mohlo být přirozeně dosaženo toliko bezohledným vykořisťováním a zbídačením ostatního obyvatelstva a přesvědčené, že budou moci porazit "kapitalistické" a "fašistické" státy, jak jim to neustále namlouvá ustavičná šikovná propaganda židovských komisařů. Že rudá armáda v období Stalinově byla prosycena duchem bolševického imperialismu, to je výsledek práce židovských "politických" komisařů.

    K r i z e  T u c h a č e v s k é h o

    Komisaři ovšem nevyřešili zcela jiný úkol: vychovat armádu tak, aby byla bezpodmínečně věrná Kaganičově klice. Na jaře 1937 byly politické správě rudé armády činěny nejtěžší výčitky pro nedostatečnou bdělost nad opozičními živly. Jméno Tuchačevský zní náhle nepříjemně Stalinovi, Kaganovičovi a jejich přívržencům. Nejmladší maršál Sovětského svazu, bývalý carský důstojník, který se bezpříkladnou kariérou vyšvihnul až na prvního muže sovětské vojenské moci po komisaři války Vorošilovi, se už nesmí účastnit londýnských korunovačních slavností. Je dokonce vypovězen z Moskvy a odsunut na podřadné místo velitele volžského vojenského okrsku. Nikdy asi nebude moci být vysvětleno, jak daleko pokročil plán Tuchačevského a sedmi jiných generálů, zapletených do jeho aféry, na svržení Kaganovičovy kliky, a zdali jejich přípravy pro takový státní puč nabyly již vážného rozsahu. GPU, vedené tehdy Ježovem, se podařilo přesvědčit Stalina a Kaganoviče, že je proti nim chystáno velké spiknutí a že musí být bezohledně zakročeno. Politický aparát rudé armády prý selhal. Spiklenci mohli spřádat své nitky, aniž je odhalil aparát, dosazený pro kontrolu armády.

    Vedoucím politické správy rudé armády je Gamarnik. 31. května 1937 spáchal sebevraždu, aby se vyhnul trestu. Den předtím je zatčen Tuchačevský a o deset dní později zároveň se sedmi jinými generály zastřelen. Je zbytečné uvažovat o tom,  jaký kurz by si byla zvolila případná diktatura Tuchačevského. Není jistě důvodu pochybovat o tom, že by byla bývala právě tak bolševickou vládou jako je Stalinova a tedy nositelkou rudého světově revolučního imperialismu. Právě zde mělo prosycení rudé armády bolševicko-světově-revoluční ideologií - práce to židovských "politických komisařů" - plný úspěch. Opozice Tuchačevského byla protistalinovská a protikaganovičovská, ale nikoli protibolševická.

    Po odstřelení osmi generálů byla celá armáda podrobena radikální "čistce". Celého půl roku téměř týdně bylo slyšet o nových zatýkáních, o překládání, jmenování, která, mnohdy již po krátké době, byla zase anulována. Zdá se, že na přelomu let 1937-1938 nastala opět určitá konsolidace vojenského aparátu. Tím také můžeme odpovědět opět zřetelněji na otázku o síle židovského vlivu.

    Je nejprve zřejmé, že vedení armády po zničení skupiny Tuchačevského se stává ještě poslušnějším nástrojem Kaganovičovy kliky. Vrchní velitel armády a lidový komisař války Vorošilov dokázal v Tuchačevského krizi, že je Kaganovičově klice věren. Ostatně bylo jeho mocenské postavení omezeno zřízením lidového komisariátu válečného námořnictva. Vedle Vorošilova však vystupuje opět, jako až do jara roku 1937, jako zástupce komisaře války a nejvyšší náčelník politické správy rudé armády Žid: Lev Zacharovič Mechlis. Tím bylo opět navázáno na tradici přerušenou smrtí Gamarnikovou. Tím se znovu silně uplatňují četní Židé, kteří až dosud zaujímali v rudé armádě místa "politických komisařů". Mechlis sám byl typem takového komisaře. Vojenským věcem nerozumí vůbec. Jeho činnost v občanské válce byla výhradně politická. Po ustálení sovětské moci zabýval se otázkami hospodářskými a přišel pak k novinářství. Od roku 1930 řídil "Pravdu", v posledním měsíci roku 1937 také tiskové oddělení bolševické strany.

    Kromě Mechlise nastoupilo ještě nově množství Židů na vedoucí místa ve vojenské správě. Zástupcem velitele letecké zbraně je Žid J. V. Smučkevič, zástupcem vedoucího zahraničního oddělení v komisariátu války je Žid Mazeilik, politickým vedoucím vojensko-politické akademie Tolmačevovy v Moskvě je Žid Reznik, vrchním komisařem pro sport v Ústředním aeroklubu je Žid M. Krivický a mnoho jiných. Po jmenování Mechlisově nejvyšším politickým vedoucím armády dalo se čekat, že židovský vliv ve vojenské správě poroste dále.

    Židovský podíl ve stavu důstojnického sboru a mužstva rudé armády je stále mizivě nepatrný. Rudá armáda je přece nástrojem bolševismu, a Židovstvo, jak známo, se nikdy nesnížilo k tomu být jenom nástrojem. Jeho úloha je vždy úlohou podněcovatelů a těch, kteří skrytě vedou, avšak nejméně má vlohy a schopnosti k tomu, aby plnilo vojenské úlohy. O zasazení tohoto nástroje rozhoduje dnes diktátorštěji než kdykoli dříve Kaganovičova klika. To znamená, že toto zasazení se děje jedině ve smysl a pro účely židovství.

    4.

    PRŮMYSL

    Carské Rusko nemělo většího vlastního průmyslu. Jeho obyvatelstvo bylo ze čtyř pětin venkovské. Města byla v podstatě živá z řemesel a obchodu. Jen na málo místech byly průmyslové závody, tak v uhelném revíru na Donci, v Moskvě a v okolí Moskvy, v Leningradu a na Urale. Většina těchto průmyslových závodů patřila cizincům a byla řízena cizími inženýry. Rusko bylo velkou agrární zemí Evropy, obrovskou východní obilní komorou. Potřebné průmyslové výrobky odebíralo ze Západu. Kaganovičova klika jasně rozpoznala, že pro světově revoluční útočnou válku je prvním požadavkem průmysl, neodvislý od ciziny, který sám vyrábí všechny potřebné zbraně a který vytvoří technické předpoklady pro moderní vedení války. Dává proto ihned, jakmile se dostává k moci v roce 1928, rozkaz k výstavbě vlastního průmyslu.

    Tento průmysl je průmysl zbrojní. Všechna výrobní odvětví, jež nesouvisí přímo nebo nepřímo se zbrojením, zůstávají téměř zcela nepovšimnuta. Zatím co je obrovsky podporována těžba válečně důležitých surovin, průmysl železářský a chemický, je úplně zanedbaná výroba předmětů denní potřeby. Životní standard sovětského občana klesá v letech takzvané "socialistické výstavby" na výsměch všemu socialismu daleko pod úroveň období předešlého.

    Převážná většina obyvatelstva chodí doslovně v hadrech, bydlí v nejprimitivnějších obydlích a postrádá jakéhokoli pohodlí. Technika je zde výhradně proto, aby opatřovala výzbroj, kterou bolševická klika potřebuje pro své účely.

    Výstavba sovětského zbrojního průmyslu je programem pětiletek, hlavně první pětiletky, která započíná v roce 1928. Pro vypracování a kontrolu tohoto plánu zřídila Kaganovičova klika zvláštní úřad:

    S t á t n í  p l á n o v a c í  k o m i s i

Tohoto rozhodujícího místa se zmocňují ihned Židé. Z předsedy a pěti jeho zástupců jsou tři Židé: Unšlicht, Krietzman a Minajev. Z dalších osmnácti členů předsednictva je dvanáct Židů. Ze dvaceti čtyř členů předsednictva státní plánovací komise, nejdůležitějšího úřadu pro výstavbu sovětského průmyslu a veškerého sovětského hospodářství, je tedy v roce 1931, kdy započínají pětiletky, šestnáct Židů t. j. šedesát sedm procent !

    Státní plánovací komise rozvíjí brzy velmi živou činnost. V první řadě se věnuje, jak jsme se už zmínili, plánování podnikání pro zbrojní průmysl. V lednu 1932 je zřízen

    l i d o v ý  k o m i s a r i á t  p r o  t ě ž k ý  p r ů m y s l

    Tento komisariát vykonal až do pozdějšího zřízení zvláštního lidového komisariátu pro průmysl válečný (v prosinci 1936) hlavní práce pro sovětské zbrojení. Počet Židů na vedoucích místech v tomto komisariátu a v podnicích jemu podřízených je neobyčejně veliký. Nahlédneme-li do hlavního orgánu těžkého průmyslu "Za industrialisaciju" z 21. dubna 1935 a do seznamu uveřejněného v "Izvěstijích" 11. června 1936, kde jsou vyjmenovány vedoucí osobnosti těžkého průmyslu, máme, vezmeme-li v úvahu doplňky, oznámené sovětským tiskem později, pro rok 1936 tento obraz:

    Representativní postavení v čele těžkého průmyslu bylo sice ponecháno nežidovi, Stalinovu krajanovi a důvěrníkovi, Ordžonikidzemu, ale nejdůležitější místa zástupců lidových komisařů (státních tajemníků) zaujímají Židé.

    Prvním zástupcem lidového komisaře stává se Žid Michal Mossessohn Kaganovič, bratr všemocného Lazara Kaganoviče, druhým zástupcem je Žid M. L. Ruchimovič, dalšími zástupci pak Židé A. D. Bruskin, A. J. Gurevič, A. P. Serebrovský, A. O. Ja. Osipov. Dále si obsadili Židé i místa vedoucích těchto oddělení v lidovém komisariátu pro těžký průmysl: personálního oddělení pro zaopatření dělnictva a šéfredaktorství ústředního orgánu lidového komisariátu "Za industrialisaciju". Také za šéfy nejdůležitějších průmyslů jsou dosazováni Židé. Nesčetní Židé stávají se plnomocníky lidového komisariátu pro těžký průmysl pro jednotlivé oblasti, vedoucími velkých trustů, řediteli průmyslových závodů, vrchními inženýry atd.

    5.

    DOPRAVNICTVÍ

    Staré Rusko mělo jen řídkou železniční síť. Jediná železnice vedla severními guberniemi a rovněž jenom jedna nekonečnou Sibiří, několik málo se křižovalo ve středním Rusku. Tato síť byla dále vybudovávána v tempu přiměřeném podmínkám ruského života. Její vývoj děl se pomalu, ale organicky.

    C h a o s

    Do této situace zasahuje bolševická cizovláda tvrdou rukou. Jestliže chce z ruské základny dobýt světa, je to podnik nemožný, zůstane-li Rusko takovým, jakým bylo: klidnou, zvolna žijící agrární zemí. Celý aparát, vytvořený bolševiky za zmíněným cílem, zůstává obrem na hliněných nohách, dokud ruské dopravnictví nebude přetvořeno od základu. Celá rudá útočná armáda je neužitečná, jestliže železniční síť ani přibližně nedostačuje, aby ji dopravila dost rychle do jejích výpadních postavení na hranicích. Průmyslová výstavba byla by nesmyslná, jestliže, jako se to děje tisíckrát, vyrobené zboží chátrá ve skladištích, protože nedostačuje vozový park, protože selhávají lokomotivy a trati jsou ucpány. Zde se započíná tragédie sovětského dopravnictví. Rudí vládci dožadují se s ohledem na své rigorosní útočné plány, aby doprava byla mnohonásobně zvýšena. Vyškolený personál je po ruce jen v nepatrném počtu. Většina železničářů jsou prostí selští lidé bez dostatečných technických znalostí. Neumějí zacházet se stroji. Tak dochází k tisícům srážek a vyšinutí vlaků a jiným škodám. Dělnictvo v opravnách je rovněž nedostatečně vycvičeno. Nejčastěji jsou škody napravovány jen povrchně. Ve službě signalizační selhává zcela velká část těchto politováníhodných lidí, kteří tu byli najednou oblečeni do železničářských stejnokrojů.

    Následkem toho je chaos. Vinni nejsou ovšem prostí ruští železničáři, nýbrž jejich bolševičtí poháněči se svými šílenými projekty, které jsou výsměchem každému organickému vývoji a kteří nadto slouží v nekonečném efektu zločinu rudého světového převratu. Bezpečnost na sovětských železnicích klesá na úroveň, která naplňuje Evropana hrůzou. Na všech tratích lze spatřit ležet vedle kolejí vagony, které se převrátily při železničním neštěstí. Zpoždění až o 24 i více hodin jsou všedním zjevem. Ale nejvíce otřásající skutečností na této tragedii je počet železničních neštěstí a nehod v roce 1934, který sovětská vláda úředně zjistila a uveřejnila: bylo jich šedesát tisíc !

    Ale židovsko-bolševické vedení nepomýšlí na to, aby přizpůsobilo své požadavky možnostem. 28. února 1935 ujímá se vedoucí Žid Kremlu L. M. Kaganovič sám úkolu organizovat jako lidový komisař pro dopravu sovětské železnice ve smyslu výzbrojních a útočných plánů Kaganovičovy kliky. Kaganovič stíhá s brutální tvrdostí nedostatečné školení ruských železničářů, jež bylo následkem překotného rozmnožování personálu nařizovaného samotnou sovětskou vládou. Železničáři, kteří způsobili těžké havárie, jsou odstřelováni. Všude bezohledně zasahuje tento Žid, obávaný jako "železný komisař". Železniční zaměstnanci, postrašeni těžkými tresty, se činí, seč mohou. Ale nemohou vykonat to, co od nich žádá židovská klika okolo Stalina. Primitivní ruský selský syn, potomek celých generací nevolníků, kteří se nikdy nesetkali s technikou, nemůže řídit rychlovlak. Tak se ani Kaganovičovi nejprve nedaří snížit počet nehod. Zato s tím větším úspěchem provádí hlavní část svého úkolu, přetvoření dopravnictví pro vojenské a válečně hospodářské potřeby. Kaganoviče také při této práci podporuje velký počet židovských funkcionářů.

    6.

    OBCHOD A HOSPODÁŘSTVÍ

    P ř í j m y  ž i d o v s k ý c h  m n o h o o b r o č n í k ů

    Nikoho nepřekvapí, že obchod a dopravnictví byly ze všech ostatních oblastí bolševického aparátu požidovštěny nejvíce. Rasový charakter starého kramářského národa nedá se zapřít. Obsazují-li Židé vedoucí místa ve vnitřní i zahraniční politice, ve zbrojním průmyslu, v tisku atd., děje se tak proto, aby si zajistili svou moc. Jejich nejvlastnějším živlem je a zůstává obchod. A tomuto židovskému obchodnictví daří se pod sovětskou hvězdou právě tak dobře, jako na burzách západních vysokých finančníků.

    Kaganovičova diktatura započíná rozvíjet takovou hospodářskou formu, v níž celý hospodářský aparát je ovládán monopolně vládnoucí klikou. Takový státní monopolismus je zcela ve smyslu židovského bažení po moci. Vedle západního soukromého kapitalismu je to jiný, ale neméně účinný prostředek, jak upevnit hospodářské mocenské postavení židovstva. Veškerý kapitál náleží sice podle jména státu, ale reprezentanti tohoto kapitálu, oni židovští funkcionáři, oni rozhodují o tomto kapitálu, oni s ním hospodaří a docilují z něho ve formě platů a prémií soukromých příjmů, které nezůstávají pozadu za akciovými zisky západních kapitalistů.

    Bývalý komunista A. Rudolf, který dlouho žil v SSSR jako sovětský činovník, napsal v otevřeném dopise židovskému bolševickému spisovateli Feuchtwangerovi, uveřejněném v curyšském časopise "Werkzeitung der schweizerischen Industrie", že měsíční příjem vyššího sovětského funkcionáře činí "5000 až 20.000 rublů, v některých případech ještě více", kdežto "měsíční příjem prostého dělníka, ošetřovatelky nemocných, uklízečky, průvodčího vlaku, malého zaměstnance, tedy milionové vrstvy, činí 80 až 150 rublů . . ." Nekonečně malý je počet těch, kteří se mohou dostat do hořejší vrstvy, jež se stále více a více slučuje v kastu. Tato horní vrstva je pravým vykořisťovatelem zestátněných výrobních prostředků. Jí se dostává přebytku, jejž tyto výrobní prostředky vykazují. Široká masa obyvatelstva z nich nemá nic.

    Z úst dobrého znalce a někdejšího nadšeného příznivce sovětského systému je to úsudek o bolševickém státním kapitalismu takový, že k němu netřeba nic dodávat. Poměr 1:100 až 200 mezi mzdou dělníkovou a příjmem činovníka za režimu, který sliboval proletariátu, že bude jediným uživatelem své práce a pánem "socialistického státu": to je tvář bolševického vykořisťovatelského systému !

    Je jasné, že židovství, jakmile seznalo možnosti tohoto systému, se v něm cítí právě tak dobře, jako v jakémkoli systému soukromo-kapitalistickém. Při tomto plánovitém hospodářství, v tomto postátněném obchodě lze, jestliže se člověk dostane na správná místa, vydělávat právě tolik, jako vydělávají Židé v New Yorku, v Paříži a v Londýně.

    Zatímco sovětské plánovité hospodářství v období Stalinově-Kaganovičově nabývá pevné podoby, děje se vpád židovstva do obchodu a hospodářství na nejširší formě. Vylíčili jsme již na jiném místě zžidovštění hospodářského ústrojí, pokud jde o průmysl. Stejné zjevy nalezneme ve vnitřním i zahraničním obchodě, ve finančnictví i v zemědělství.

    Z e m ě d ě l s t v í

    Bolševismus dnes již ukončil první rozhodující etapu svých agrárně politických opatření. Odpor ruského sedláka je zlomen. Rozhořčený boj, který trval mnoho let, se skončil zničením všech vážně oponujících živlů. Substance ruského selství byla při tom bezohledně decimována.