Č Á S T P R V Á
S L E N I N E M K V L Á D Ě
D e s e t n e j o d p o v ě d n ě j š í c h
V roce 1917 se rozpadla carská říše. Vláda a správa jsou v rozkladu. Ruské armády byly nesčetněkrát na hlavu poraženy. Široké masy obyvatelstva se zmocnila katastrofální nálada. Inteligence přihlíží nečinně a resignovaně vývoji, zdánlivě nezadržitelnému. A v čele státu je středně nadaný, slabošský panovník, neschopný odstranit zlořády nebo zadržet vývoj věcí.
Únorová revoluce smetla carskou vládu. Nerozhodná přechodná vláda, místo aby stála u kormidla, nechává státní loď, již již se potápějící, na pospas vlnám. V říjnové revoluci roku 1917 dostávají se posléze k moci bolševici. Deset mužů je odpovědno za události oněch měsíců a za příští vývoj. Jsou to členové bolševického Politbyra pro vedení povstání a bolševického "Válečně-revolučního ústředí" : Lenin, Bronstein (Trocký), Brilliant (Sokolnikov), Apfelbaum (Zinověv), Rosenfeld (Kameněv), Sverdlov, Urický, Stalin, Dzerdžinský, Bubnov.
Z těchto deseti je jediný plnokrevný Rus Bubnov, který v bolševickém náčelnictvu hraje jenom nepatrnou úlohu, Lenin je Rus, v němž koluje židovská krev, Dzerdžinský je Polák, Stalin Gruzínec a šest ostatních jsou plnokrevní Židé: Bronstein, Brilliant, Apfelbaum, Rosenfeld, Sverdlov a Urický. Židé tvoří absolutní většinu z deseti mužů, odpovědných za bolševický převrat, a byli od počátku na vedoucích místech ruské revoluce.
O b d o b í L e n i n o v o
V letech 1917 a 1918, kdy se bolševický režim teprve nouzově zařizoval, nebylo ještě zajištěno mocenské postavení Židů. Jednak byl bolševický režim v následujících letech občanské války dosti často ohrožen, ale také se mezi samotnými bolševiky vyskytovaly rozmíšky, které se stávaly nebezpečnými židovské vládychtivosti. Boj o židovskou moc pokračuje dále. Hlavními postavami v něm jsou Bronstein-Trocký, Apfelbaum-Zinověv, Rosenfeld-Kameněv a Sobelsohn-Radek. Lenin zůstává stále hlavou veškerého stranického i státního ústrojí. Je vyslovený židomil a ujímá se vždy energeticky svých židovských přátel. Ale jak zemřel, splanul neobyčejně prudký vnitřní boj, v němž kromě jiného jde také o otázku židovského mocenského postavení. O konečném ustálení mocenských poměrů lze mluvit teprve poté, když se Stalin stal diktátorem. Stalina podpořilo zapřáhnutí se do židovských cílů a tím také úspěšně končí židovský boj o moc. V období Stalinově, které dosud trvá, vybudovali si bolševičtí Židé široce své pozice.
Mocenské boje od revoluce až do roku 1927 vylíčil Herman Fehst ve svém stěžejním díle "Bolševismus a židovství". Spokojíme se stručným přehledem výsledků jeho vědeckého badání.
V období Leninově od revoluce až asi do roku 1922, kdy se Lenin pro nemoc vzdal politické činnosti (zemřel r.1924), spočívá těžiště moci sovětského státu v Politbyru komunistické strany. Moc rad, jíž se bolševici kdysi s pathosem dožadovali a kterou hlásali, stala se dávno pouhým stínem, jakmile pomohla bolševické diktatuře do sedla. Neomezenou moc vykonává bolševická klika. Tato neomezená moc spočívá v komunistické straně, je v užším rámci sloučena v Ústřední komitétu této strany a posléze soustředěna v Politbyru, shromáždění několika vedoucích mužů. Politbyru přináležejí všechna zásadní rozhodnutí. Proto překládají Židé do Politbyra těžiště své moci. Jejich podíl na orgánech bolševické diktatury charakteristicky stoupá od strany jako celku až po Politbyru.
Podíl Židů na bolševické diktatuře se jeví takto:
V obyvatelstvu Sovětského svazu tvoří Židé 1,77 procenta, v komunistické straně jako celku mají podle sčítaní v roce 1922 5,2 procenta, v Ústředním komitétu strany je jich v průměru Leninova období 25,7 procent, v Politbyru v průměru Leninova období 36,8 procent a na konci Leninova období již 42,9 procent.
V roce 1922 čítalo Politbyro 7 hlav. Tři z nich jsou Rusové, tři Židé a jeden člen Politbyra je jiné národnosti. Židé jsou v Politbyru v průměru Leninova období zastoupeni 21krát početněji, než jak odpovídá jejich počtu v obyvatelstvu Sovětského svazu.
M o c e n s k ý b o j n á s t u p c ů
Po Leninově odchodu z politického jeviště začíná v bolševickém diktátorském aparátu rozhořčený boj o moc. Trvá pět let. Židé až dosud ponechávají daleko viditelné postavení nejvyšší hlavy strany i řadu jiných zvlášť representativních míst nežidům. Nyní se však pokoušejí usadit se také zevně v čele celého ústrojí. Jejich pokus selhal, židovský vliv dokonce trochu ustoupil. V celku však zůstává nezlomen a začíná opět stoupat na konci leninovského období.
Po odchodu Leninově uplatňují nárok na nejvyšší mocenské postavení čtyři mužové: Zinověv, Kameněv, Trocký a Stalin - tři Židé, jeden Kavkazan a ani jeden Rus ! Ke třem jmenovaným Židům druží se jako čtvrtý ještě Sobelsohn -Radek.
Navenek se vede boj o zásady. Stalin a jeho přívrženci se zasazují o nejtužší centralismus ve straně i státě. Skupina okolo Trockého se dožaduje z velmi průhledných důvodů návratu k "demokratickým" metodám. Stalin chce nejdříve vybudovat únosnou základnu bolševismu v Sovětském svazu a teprve pak, z této základny, zahájit světovou revoluci, kdežto trockistům se zdá světová revoluce přednější. Ve skutečnosti jsou to ryze mocensko - politické rozmíšky. Požadavek "demokratické svobody" vyplývá jednoduše z politické situace skupiny Trockého.
Tato skupina je již zatlačena do pozadí a chce se bránit demokratickými metodami proti tomu, aby jich centralistická moc strany, která je v rukou jejích odpůrců, nevyloučila zcela. Názorové rozpory o tom, která chvíle je pro světovou revoluci nejvhodnější, mají ráz čistě taktický: světovou revoluci chtějí přece obě skupiny.
Je to rozhořčený zápas o moc, v němž obě strany pracují všemi způsoby lsti a brutality. Vítězí Stalin, který je houževnatější, bezohlednější a chytřejší. Na 15.sjezdu bolševické strany v prosinci 1927 byla opozice konečně poražena.
N á s t u p K a g a n o v i č ů v
Sjezd strany v prosinci 1927, na němž Stalin dobývá moci, znamená v celku obrat v židovské mocenské politice. Jedna linie této politiky se příkře zřítila: linie Trockého a druhů. Ještě sice řadu let probíhá v podzemí a často je zřetelná i na povrchu, ale mocenské postavení Židů již nemá významu. Hlavní linie je jiná. Vynořuje se nadále v roce 1927, vystřídajíc linii Trockého, kterou vědomě zatlačuje, při čemž však má stejný cíl. Je to linie Kaganovičovy kliky. Kdežto Židé Trocký, Zinověv, Kameněv a Radek ještě hlučně brání svou pozici před fórem strany i před celou sovětskou veřejností, jiný chytřejší Žid pochopil již bezvýznamnost tohoto boje a navrhl nový strategický plán, který až dosud je pro sovětské židovstvo směrodatný: Lazar Mosessohn Kaganovič poznal ve Stalinovi budoucího muže, staví se mu krátce rozhodnut po bok, připoutává jej k sobě a začíná shromažďovat okolo sebe ony židovské síly, které odpadávají od trockické skupiny. Brzy se stává hlavou široce rozvětvené, navenek jen volně související, ale v rozhodných a důležitých chvílích pevně stmelené židovské kliky, která ve všem a všude jde se Stalinem a jež se vyzná v tom, jak ovlivňovat rozhodujícím způsobem Stalinova opatření a nařízení. Kaganovičova klika je rozhodujícím mocenským činitelem v Sovětském svazu. Teprve jí skutečně zakotvilo židovské mocenské postavení. V Kaganovičovi obětovala židovská sovětská liška trockistickou nohu v pasti a spasila se v pravém okamžiku. Vývoj jí dal za pravdu. Noha dávno přebolela a liška prospívala báječněji než kdy dříve.
Stalinův boj proti židovské skupině Trockého nemá nic společného s antisemitismem. Taktik Stalin neumlčel sice antisemitských tónů, které se v hluku boje ozývaly, neboť mu mohly při zničení jeho odpůrců jenom posloužit. Ale záhy nastala změna, jakmile bylo dosaženo vítězství a jakmile započal kurs Kaganovičův. Kaganičova klika se postarala o to, aby Stalin ne tolik "trpěl" rozšíření židovského vlivu, nýbrž aby je veřejně podporoval. Kaganovič docílil toho, že Stalin si vybírá Židy za své nejužší spolupracovníky a že všude dosazuje židovské činovníky. Tak se stalo období Stalinovo obdobím Výstavby židovského mocenského postavení.