Ú V O D P O Š E D E S Á T I L E T E C H

Č Á S T T Ř E T Í

Ž I D O V S K É H L A V Y

L a z a r K a g a n o v i č - p a t r i a r c h a

Je jen málo národů, u nichž souvislost v krevním společenství by byla tak jako u Židů. Židovská mišpoche je něco zcela jiného než árijská rodina nebo příbuzenstvo. Árijská rodina si je co nejhlouběji vědoma svých pokrevních vztahů a vyvíjí zvláště v dobách nouze pevnou soudržnost a nejvyšší obětavost, ale všeobecně se projevuje pocit samostatnosti jednotlivcovy silněji než příbuzenské svazky.

Mišpoche drží dohromady jako smola se sírou, netoliko ve zlých, nýbrž právě dobrých dnech. Kde se jednou někdo z jejích členů uchytí a má úspěch, přivádí brzy i ostatní za sebou. Jeden pomáhá dále druhému. Systematicky je vybudována velká síť styků. Na zádech Mojšeho se vyšplhal Levy a na Levyho zádech opět Kohn.

Z prominentních sovětských Židů nikdo není s to ilustrovat tento typický rys židovského národního charakteru jako Lazar Kaganovič. Právem je nazýván patriarchou sovětských Židů.

K jeho charakteristice uvádíme několik vět Žida Goldberga, spolupracovníka newyorského židovského časopisu "Tog", který procestoval r. 1934 Sovětský svaz a zabýval se obšírně Kaganovičem.

"Zapamatujte si jméno a podržte je dobře v paměti: Laser Mojsejevič ! Je to velký člověk, tento Laser Mojsejevič - bude jednou vládnout zemi carů. Laser Mojsejevič je Lazar Kaganovič a on je zaměstiteljem (zástupcem) Stalinovým - jestliže Stalin odejde, zaujme on jeho místo. Laser bude Stalinovým nástupcem - ujistil mne o tom Žid, švagr Kaganovičův. Myslím také, že je jistě pravým korunním princem.''

"V čem spočívá Kaganovičova velikost?" táže se Goldberg a odpovídá : "Velkým učencem není, ačkoli není tak nevzdělaný, jak si to představujeme. Byl příštipkářem, ale kromě toho se vzdělával a hlavní věc je, že znal Marxe, Engelse a Lenina. Není ani velkým řečníkem, ačkoli nemluví zrovna špatně: zřetelně, hlasitě a věcně. Spisovatelem také není. Čím tedy je? Je dobrým organizátorem jako Stalin a hlavní věc, stojí pevně při straně a strana je spravedlivá. A je dobrý k Židům. Vidíte, že je dobře mít svého muže na rozhodujícím místě."

V tomto obraze Žida, načrtnutém Židem, jsou obsaženy všechny Kaganovičovy rysy. Jeho při patrné vzdělanosti mimořádná chytrost a praktický smysl, který z něj činí vynikajícího organizátora, brutální a bezohledné směřování k cíli, za nímž kráčí přes mrtvoly a konečně výrazný smysl rodinný a příbuzenský.

Tento muž je jako stvořen dělat kariéru až na rozhodující místo vedle Stalina a za ním v čele bolševické diktatury. Vylíčili jsme již jeho politickou dráhu v kapitole o Kaganovičově klice. Lazar Kaganovič drží se zcela v pozadí, je příliš chytrý, než aby poskytl antisemitským živlům v národě pohled na Žida, který postoupil až na nejvyšší mocenský vrchol sovětského státu. Ale má skutečnou moc, které nedosáhl nikdo jiný kromě Stalina. Je zástupcem Stalinovým v generálním sekretariátu strany, členem Politbyra, členem organizační kanceláře, lidovým komisařem pro těžký průmysl, členem nejvyšší rady a kromě toho vlastníkem četných dalších míst nejdůležitějšího druhu. Ačkoli se snaží nevyvolávat svou osobou pozornost, postaral se ovšem přesto o tolik "popularity", kolik se mu zdá účelné. Byly po něm pojmenovány osady, moskevská podzemní dráha, jedna průmyslová akademie a jedna továrna na výrobu kuličkových ložisek. Dávno si zajistil nejvyšší vyznamenání včetně řádu Leninova a jeho obrazy a busty zdobí nejvýznamnější reprezentační místnosti.

Přízviska patriarchy sovětských Židů si Kaganovič zasloužil svou neustálou a cílevědomou péčí o "své lidi".

Je zde především široce rozvětvená vlastní mišpoche, kterou umístil na nejvlivnějších a nejvýnosnějších místech: "Kaganovičova dynastie". Jejími členy jsou v první řadě: Lazar Mosessohn Kaganovič, Michal Mosessohn Kaganovič, člen Ústředního komitétu a organizační kanceláře strany, lidový komisař válečného průmyslu, člen Nejvyšší rady a různých jiných grémií. Julij Mosessohn Kaganovič, mocný muž ve straně v Gorkém (Nižní Novgorod), kde je prvním tajemníkem oblastního komitétu a městského komitétu komunistické strany. Hrál také vedoucí úlohu ve správě sovětského státního nakladatelství. Aaron Mosessohn Kaganovič, místodržící Kaganovičovy mišpochy v Ukrajině, člen kyjevského komitétu strany a správce 50 potravinářských obchodů v Kyjevě. S. M. Kaganovič, čelný funcionář v průmyslu na výrobu vojenských stejnokrojů. Měl vedoucí úlohu u GPU ve správě milice, a posléze tři sestry jmenovaných bratří Kaganovičů. Ve druhé řadě "Kaganovičovy dynastie" jsou Goldmann, komerční ředitel jedné textilní továrny, švagr S. M. Kaganoviče a strýc ženy B. M. Kaganoviče, čelný činovník v zásobování průmyslovým zbožím.

Zajímá nás otázka, kolik stojí sovětský stát vydržování této "dynastie" sající z morku ruského národa. Přibližné představy o tom nabudeme, slyšíme-li, že jediný z této pěkné rady Kaganovovičů, ostatně jeden z nejbezvýznamnějších, S. M . Kaganovič, pobíral v roce 1934 přes 3.800 rublů měsíčního platu kromě obvyklých prémií. Zatím jistě jeho příjem stoupl. Platy prominentních Kaganovičů jsou ovšem značně vyšší.

"Patriarcha"se stará přirozeně nejen o svou vlastní mišpochu, nýbrž i o své ostatní přátele. Jeho dílem je požidovšťování Moskvy, jejíž novou tvářnost určuje jako vrchní dohlížitel nad stavebním přebudováním sovětské metropole, požidovštění personálního aparátu strany, těžkého průmyslu, dopravnictví. Vedle něho vystupuje nyní stále více do popředí jeho bratr Michal. Je dnes rozhodujícím mužem v sovětském válečném průmyslu, a tak jedním z hlavních podněcovatelů světově revolučních útočných plánů Moskvy. Lazar a Michal Kaganovič tvoří zároveň se svou kreaturou, Židem Alexandrem Davidsonem Bruskinem, triumvirát, který řídí tři nejdůležitější průmyslová ministerstva - těžký průmysl, válečný průmysl a strojní průmysl.

F i n k e l s t e i n - L i t v i n o v - "d i p l o m a t"

Z temna východního židovského ghetta se vynořuje život Finkelsteinův. Z hlubokých temnot, jejichž vyjasnění se Litvinov křečovitě pokoušel zabránit, neboť právě zatajování jeho původu je jedním z nejdůležitějších taktických prostředků pro dosažení jeho životního cíle. Svůj životní běh shrnul sám na přání veřejnosti následovně: "Litvinov, Maxim Maximovič, narozen 1875 v Bialystoku, 1893 sociální demokrat, 1900-1901 zatčen. Přichází 1903 do Švýcarska, stává se bolševikem. Brzy potom ilegální činnost v Rize. Odchází do Anglie, kde se dává naturalizovat. Potírá 1915 v Londýně ochotu sociálních demokratů k válce. 1919 je zatčen jako rukojmí a vypovězen. Sovětský vyslanec v Estonsku, 1922 sovětským delegátem na konferenci v Janově. Od 1927 zástupcem a od 1930 lidovým komisařem zahraničních věcí Sovětského svazu. 1934 delegátem Společnosti národů, člen Rady Společnosti národů."

Tento autobiografický náčrt je charakteristický potud, že Litvinov v něm zamlčuje právě podstatnější věci, které by vedly k rozpoznání základní linie jeho života. Je lhostejné, narodil-li se v r. 1875, jak sám tvrdí, nebo 1876, jak psal celý sovětský tisk u příležitosti jeho 60. narozenin 17. června 1936. Ale není lhostejné, kdo je tento Litvinov, jaké je jeho pravé jméno, odkud pochází, kdo jsou jeho předkové a jeho příbuzní.

Chce-li někdo odpověď na tuto otázku, naráží nejprve na mimořádné potíže. Roku 1917 je najednou bolševik Litvinov tu. Stopy za sebou smazal. Ze zmatků bolševického spikleneckého života před světovou válkou zaznívají tu a tam jména. Nikdo neví přesně, kdo se za nimi skrýval. Ale přesto zjistilo politicko-historické bádání, zabývající se životy prominentních bolševiků, již pěkný počet Litvinových krycích jmen. Litvinov se mimo jiné nazýval: Finkelstein, Mayer, Wallach, Felix, Papaša, Ludvík, Vilhelmovič, Nic, Gustav Graf, Luvinier, Abraham, Borisuk, Dehtiarik, Maxim Maximovič Litvinov. Podle údajů jeho bratra, který žije jako žehlič pánských oděvů v San Francisku, je jeho vlastní rodové jméno Poljanski. Jinak však je skutečností, že jiný jeho bratr, který je rabínem v Lodži (dnes Litzmannstadt) se jmenuje Wallach a jeho sestra v Lodži je Esther Finkelsteinová, což je patrně její dívčí jméno, protože Litvinov se občas jmenoval rovněž Finkelstein. Ať je vlastní jméno Litvinovo Poljanski nebo Wallach nebo Finkelstein, v každém případě je to pravé židovské jméno.

Je to ubohé, temné, špinavé prostředí, z něhož pochází. Osm Finkelsteinů nebo Wallachů sedí tady v ghettu bialystockém. Starý, čilý otec, jeho žena, Jankel, který se stal později rabínem, Savelij, který později svému velkému bratrovi působí velké starosti, protože je dopaden při padělání směnek ve službách pařížského sovětského obchodního zastupitelství, Leo, Esther, Rebeka a Meyer, který je z nich nejchytřejší a nejtemperamentnější a jehož převahu ostatní záhy uznávají.

Meyer vidí okolo sebe ubohé živoření Židů pod carskou vládou, jejich malé obchůdky a jejich velké obchodní schopnosti. Prožívá, jak jeho otce zatkli pro podezření z revolučních rejdů. Sám přichází již v Bialystoku ve styk s převratnými živly. Ve svých 17 letech slouží v kavkazském pluku. I zde přichází ve styk se spikleneckými kruhy. A v těchto letech ustanovuje si Finkelstein svůj životní cíl. Je to boj o vzestup a moc židovství. Finkelstein se chce pomstít za nuzný židovský život, chce rozbít zdi ghetta, které vztyčila carská vláda, když moudře poznala národní charakter Židů. Chce vybojovat svým souvěrcům netoliko rovnoprávnost, nýbrž nadvládu, jak to odpovídá mesiášským snům rabínských pokolení.

Ale tohoto cíle nemohl nikdy dosáhnout, když jasně vyslovil, oč mu jde. Tak se chápe jako nesčetní jiní z nejchytřejších a nejenergičtějších příslušníků jeho rasy, "socialistických" hesel marxismu. Pro něj, jako pro všechny vedoucí židovské marxisty, sloužila veškerá jejich sociálně demokratická a později bolševická činnost vždy jedině účelu jejich rasy. Na osudu ruských dělníků nebo sedláků nebo proletářů jiných zemí, pro něž, jak předstírají, bojují, jim nikdy nezáleželo. Na zádech těchto mas chtějí se dostat k moci: k židovskému světovému mocenskému postavení.

První velkou etapou v boji pro vzestup a moc židovství je podkopání a konečné svržení carské vlády. Carská vláda má ustoupit režimu, který by postavil Židy do nejpřednější řady. Dvacet pět let svého života věnoval Finkelstein tomuto úkolu. Hned, jakmile opustil vojenskou službu, počíná v Klincy v Černíkovské gubernii revoluční propagandu mezi dělníky a řemeslníky. Pokračuje v této činnosti v Kyjevě, roku 1900 přistupuje k sociálně-demokratické straně, řídí práce v ilegální tiskárně a skládá revoluční proklamace. Roku 1901 je zatčen. Ve vězení se poznal se svými rasovými druhy Rosenfeldem-Kameněvem a Apfelbaumem-Zinověvem, kteří později náležejí k deseti hlavním strůjcům bolševické revoluce. Má byt vypovězen do Sibiře na pět let, ale v roce 1902 podařilo se mu zároveň s jinými sociálními demokraty uprchnout. Když v roce 1903 rozštěpuje se strana v bolševiky a menševiky, přidává se k radikálním bolševikům. S padělaným pasem vrací se do Bialystoku ke své židovské mišpoche. Posléze je amnestován.

A nyní se počíná ve Finkelsteinově životě epizoda, dokazující, že již tehdy uměl také něco jiného. Nalézá neobyčejně výnosné místo u vysoce kapitalistického židovského cukrobarona Ginzburga v Kyjevě, který jej ustanovil ředitelem své továrny s příjmem 1000 liber ročně. "Při svém velkém přijmu zapomněl zatím na socialismus", konstatuje jeho bratr Jankel Wallach. Ale Finkelstein ovšem ví, že svého životního cíle nemůže dosáhnout jako obchodní vedoucí kyjevského cukrobarona. Využívá tady mamonu, který mu plyne volně z jeho postavení, na podporu revolučních organizací. Když to policie objevila, musel znovu do vězení.

Po revoluci v roce 1905 je Finkelstein stále aktivnější. V Petrohradě vydává v roce 1906 společně s Židem Krasinem a Maximem Gorkým první legální bolševický list "Novaja žizň" (Nový život). Téhož roku se ujímá úkolu dopravit do země podloudně velké množství zbraní a střeliva pro chystanou vzpouru proti carské vládě. Zde rozvíjí Finkelstein poprvé ve velkém stylu své později tak často osvědčené "skvělé schopnosti" v zastírání lží a podvodů. Cestuje téměř po všech důležitých zbrojařských místech a přístavech Evropy, používá při tom vždy nových krycích jmen, dopouští se nesčetných pasových přestupků, vydává se hned za Belgičana, hned za equadorského důstojníka, obelhává bulharské úředníky, o jejichž podporu usiluje, že podloudně dopravené zbraně chce dodat Arménům, kteří tehdy bojovali s Turky, pokouší se ošidit bulharského ministra války Savova tím, že mu nabízí ke koupi kulomet, který sám prý pro nedostatek peněz nemůže koupit apod.

19. ledna 1908 přinesly pařížské deníky "Matin" a "Journal" zprávu: "v červnu 1907 podnikla tlupa revolucionářů, ozbrojená puškami, revolvery a pumami, za bílého dne v samém středu Tiflisu, hlavního města Kavkazska, útok na peněžní transport 250.000 rublů (něco přes 600.000 franků) ve zlatě a 500 rublových bankovkách. Při tomto přepadení bylo zabito 35 lidí. 17. ledna 1938 zatkla francouzská policie na severním nádraží několik zlodějů. Muž, který měl u sebe ukradené bankovky, udával nejdříve, že se jmenuje Dehtiarik, potom Abraham Borisuk a konečně Wallach-Meel. Byl dopraven do vězení La Santé."

Zloděj Wallach-Meel není nikdo jiný než soudruh Finkelstein. Francouzská policie mu vzala pro všechny případy otisky prstů a také ve Scotland Yardu v Londýně jsou jeho otisky prstů. Jak nepříjemné to muselo být později pomyšlení pro "velkého diplomata" Litvinova, když jezdil ve svém luxusním voze západními hlavními městy !

Nevíme, jak dlouho si soudruh Wallach-Meel tenkrát v "Santé" poseděl. Jeho stopa se ztrácí na delší čas. Posléze se vynořuje opět v Anglii. Tam se oženil se zámožnou Ivy Lowovou, dává se naturalizovat a pokračuje pak pod ochranou své anglické státní příslušnosti ve svých bolševických rejdech v nejrůznějších zemích. Je organizátorem téměř všech bolševických konferencí v cizině. S Leninem, Trockým a jinými spolupracuje neustále na přípravách převratu v Rusku. Konečně se v roce 1917 dostavuje úspěch. Carská vláda se zhroutila. Z krvavé lázně revoluce vystupuje režim, který je rozhodujícím způsobem určován Židy. První velké období Finkelsteinovy životní dráhy je tím skončeno. Židovská moc v Rusku je vybojována. A ihned věnuje se Finkelstein novému obsáhlému cíli: rozšíření bolševismu na celém světě a tím výstavbě židovského světového mocenského postavení.

V této době provedl Finkelstein svou velkou proměnu: malý obskurní spiklenec, přechovávač a podloudník se zbraněmi, se zakuklil a z kukly se vyklubal za krátký čas skvěle a důstojně "velký diplomat", který se s neobyčejnou dovedností vměšuje do velké mezinárodní politiky. Od té doby nosí zvučné ruské šlechtické jméno Litvinov. Který Evropan by mohl tušit, že "Rus Litvinov" provádí židovskou světovou mocenskou politiku?

Finkelstein se chopil plně svých vyhlídek. Není pro něj ještě snadné, právě tak jako pro ostatní zástupce sovětského "státu", prosadit se ve světové politice. Sovětská vláda jej jmenovala v roce 1917 velvyslancem v Londýně, avšak anglická vláda se zdráhala ho uznat. Dala jej dokonce zatknout jako rukojmí za anglického agenta Lockharta a výměnou za něho jej vypověděla. Nevede se mu lépe ani v Dánsku, kde ho nechtějí přijmout ani do hotelu. V Estonsku ho sice jako sovětského vyslance trpěli. Ale v roce 1924 anglická vláda jej znovu odmítá, když se opět pokouší dosáhnout svého uznání jako velvyslanec.

Finkelsteinova nejvýznačnější vlastnost je jeho houževnatost. Zná svůj cíl a nepovoluje. Roku 1927 se stává zástupcem zahraničního ministra a 1930 posléze vedoucím veškeré sovětské zahraniční politiky. Sovětská zahraniční politika znamená pro něj výstavbu a všestranné zabezpečení židovské mocenské pozice. Tuto politiku provádí téměř výhradně s židovskými spolupracovníky a dává jí židovské cíle: všechny jeho akce slouží v základě vždy jen přípravě půdy pro bolševickou světovou revoluci, která je rozhodujícím předpokladem pro zřízení velkého mezinárodního židovského mocenského postavení.

Zvláště zřetelně vystupuje základní linie jeho politiky, když v roce 1933 vyrůstá v nacionálně socialistickém Německu nejnebezpečnější tvrz proti bolševismu a židovství. V této chvíli vyvíjí Finkelstein nebývalou aktivitu. Jeho zřejmým cílem je obklíčení a porážka Německa. Zde vidí před sebou rozhodného odpůrce, který právě tak jako on a jeho židovští druhové, poznali nesmiřitelnost stávajících protiv a s nímž může proto jít jen o boj na život a na smrt. Boj vzplanul. Finkelsteinovy obkličovací pokusy započaly. Roku 1934 dosáhl Finkelstein, že Sovětský svaz byl přijat do Společnosti národů, kterou Německo právě opustilo. V roce 1935 se mu podařilo uzavřít s Francií a bývalým Československem vojenské smlouvy namířené proti Německu a pohnout nejvýznačnější západní politiky k návštěvám v Sovětském svazu. Radek-Sobelsohn charakterizuje jeho politickou činnost těmito slovy: "Litvinov dokázal, že umí po bolševickém způsobu, třebaže jenom dočasně, vyhledávat spojence, kde se právě nalézt dají, přičemž ani na okamžik neztrácí vlastní tváře, vlastní vůle a vlastní osobnosti." Vskutku, spojenců je zde dost: francouzská "lidová fronta", bývalé Československo, španělští rudí a četní dobří "demokraté" a nikdo z nich nevidí "vlastní tváře", "vlastní osobnosti" Finkelsteinů, Sobelsohnů, Kaganovičů a spol.: neustálého, cílevědomého bažení po židovské nadvládě pomocí bolševismu.

Ale 17. června 1936 nastala událost, kterou lze považovat za charakteristický obrat na životní dráze Finkelsteinově: generál Franco vyrazil ve Španělsku, aby v poslední hodině vyrval svou zemi rudým. Vypukla španělská kominternová válka. Následkem toho si uvědomují evropské obranné síly proti bolševismu stále silněji svůj úkol a vážnost židobolševické hrozby si stále zřetelněji ujasňují národy i státníci. Vyrůstá světová fronta proti bolševismu. Německo, jehož porážka byla Finkelsteinovým hlavním cílem, ujímá se vedení na této frontě. Obklíčení nacionálně socialistické Říše ztroskotalo. Ještě téhož roku uzavírají Německo a Japonsko úmluvu proti Kominterně. Po roce k ní přistupuje Itálie. Japonsko zavírá dveře pronikání bolševismu do Číny. Společnost národů, do níž Finkelstein kdysi skládal své největší naděje, poklesla do bezvýznamnosti. Bolševická intrikánská hra se v nejpodstatnějších bodech nepodařila. A ještě hůř, svět rozeznává židovský profil za Stalinem.

Jestliže Finkelstein přehlíží své životní dílo, musí doznat, že ztroskotal. Křivka jeho života klesla.

M a t o u š B e r m a n n - k a t

Rok 1937 vtiskl sovětskému režimu povždy znamení nejkrvežíznivějšího katovského režimu. Počet "likvidovaných" protivníků je jedinečný v dějinách kulturních národů. Mezi činovníky GPU, která je výkonným orgánem tohoto teroru, nalézáme množství vyslovených katovských typů, neobyčejně vysokého počtu Židů. Jmenujeme jenom namátkou Sachse, Urického, Jagodu, Messinga, Unšlichta, Mogilevského, Artusova, Katznelsohna, Trilisera, Kogana, Breslaua, Gološčekina, Jurovského, Savanova, Kohna, Landera, Nachimsohna, Weinberga, Schwarze, Finkelsteina, Grünsteina, Meissel-Kadreva, Firina, Rappaporta, Frenkla, Kvasického, Rottenberga, Brodského atd.

Podíváme se na tyto židovské katy GPU v osobě Matouše Davidsona Bermanna. Jeho životní dráha je typická pro celou skupinu.

Jeho jméno vynořuje se poprvé v prostředí, kde se naplňuje jeden z nejhroznějších osudů našeho století. Na Sibiři prvních porevolučních let. Poražené armády Kolčakovy, poslední zbytky bílých táhnou na svou smrtelnou cestu nekonečnými rovinami severní Asie, zuřivě pronásledováni rudými. Ti, kteří na této cestě zůstali, padli nejčastěji za oběť ČECE.

Zde se Bermann poprvé vyznamenal. Krutost, kterou prokázal při "likvidaci" bílých, vynesla mu přízvisko "Saška Krvavý" . Když byl odpor bílých na Sibiři definitivně zlomen, přeložil svou činnost do evropského Ruska, a teprve zde se započala jeho velká kariéra. Brzy zaujímá vysoké postavení v GPU, r. 1927 se mu dostává řádu Rudé vlajky a posléze se z něj stává

největší náčelník všech koncentračních táborů a vyhnaneckých míst Sovětského svazu

Od Leningradu, Moskvy a Astrachánu až na břehy Leny táhne se řetěz asi tří set obrovských komplexů koncentračních táborů. V roce 1936 bylo v nich asi šest a půl milionu vyhnanců. Počet koncentračních táborů stoupl v letech 1932-36, tedy právě v době Bermannova náčelnictví, o 80%, počet jejich obyvatel dokonce o 160%.

Nikdo nemůže vylíčit slovy strašný osud, který se za odpovědnosti a za řízení Žida Bermanna splnil pro miliony ruských a statisíce německých lidí.

Bermann je muž, který z milionového osazenstva donucovacích pracovních táborů dodával otroky, kteří stavěli Stalinův bělomořsko-baltický průplav a Moskevsko-volžský průplav. Statisíce lidí, kteří zahynuli v ledové zimě Karelie, na ostrovech Solovkách v Bílém moři, při stavbě bajkalsko-amurské železnice, na východní Sibiři a na všech těch ostatních místech hrůz, byly obětovány na jeho rozkaz.

Povolžský Němec Klein, jemuž se podařilo utéct z nucených prací, líčí své zážitky takto:

"V životě jsem ještě nepotkal nikoho, který by zacházel se psem tak, jak jsou na Solovkách hanobení lidé všech národností. Rány holí jsou to nejmenší a každý si již zvykl. Pracujeme od časného rána do pozdního večera, vyrubáváme pně ze zmrzlé země - za malý kousek špatného chleba. Nebo nám dají na den dva slanečky a nedají nám potom vody. V zimě se hroutíme mrazem. Rány. Vlekou nás do lesa, ale nemůžeme ani pohnout rukou. Ďáblům komisařům se zdá, že se vyhýbáme práci a přicházejí zvláštní opatření: v zimě vstrčí nás nahé do srubu, a to při 50 a 55 st. mrazu ! V létě nás trestají tím, že nás svlečené uvážou ke stromu a dávají na pospas mračnům komárů. A ženy! Nepotkával jsem žádné z nich, aniž by nebyly satanskými mladými čekisty ztýrány nebo zneužity. Je to jediné otroctví, proti němuž otroctví všech zemí a dob bylo jen záviděníhodným stavem."

Ale nejvíce otřásajícím dokumentem o jednání s lidmi, odsouzenými k nuceným pracím za řízení Bermannova, je sovětské ústřední dílo "Stalinův bělomořsko-baltický průplav", jež vyšlo v roce 1934 v Moskvě a které ovšem nebylo určeno pro zahraniční veřejnost. Nejširším kruhům je známo z brožury dr. Hermanna Greifeho "Nucená práce v Sovětském svazu" Autentická zpráva GPU vydaná o metodách Bermannových a jeho židovských spolupracovníků:

Když se ukázalo, že dokončení prací na Bělomořském průplavu nebude hotovo do předepsané doby (1. května 1933) a naráží na obrovské potíže, byl vydán tento rozkaz: "Celý aparát Čeky budiž uveden do válečné pohotovosti tím, že místo strážných oddílů bude zřízen válečný štáb za vedení čekistů. Útok započne 7. ledna." Z nejodlehlejších táborů bylo sem dopraveno ještě 30.000 káranců. Protože se pro ně nedostávalo baráků, museli v lednu spát v děrách vyhrabaných v zemi. Těm, kdož zůstávali s prací pozadu, je vyhlášen "nelítostný boj". "Lidé ani skály neznají klidu." Lidé pracují i v noci, "což ovšem neznamená, že by ve dne spali". Hrabou se v zemi 48hodin bez přestávky a bez spánku. Ospalí jdou do baráků. V hlavách jim hučí. Mají v rukou pocit, jako by ještě vozili káry. Někdo usne při práci. Padne a spí pět minut. Dají mu vody. Otře si oteklá víčka a pracuje dále. Koně se hroutí, ale lidé se potácejí dále. Je vynucováno 200, 210 procent denní normy."

Toto barbarské dření doprovází cynický výsměch. Bermann se vysmívá svým obětem: "U nás v táborech máme také živá hrabata, živé velkostatkáře, kněžny, dvorní dámy."

Ve zprávách, které jsou zasílány do Moskvy, není ovšem ani slova o hromadném umírání hladem, vysílením, zimou a nemocemi. Když byl Bělomořský průplav dokončen, obdržel Bermann nejvyšší vyznamenání sovětského státu, Leninův řád. Provedl svůj úkol ke spokojenosti Kaganovičovy kliky a byl tedy ihned pověřen řízením stavby průplavu Moskevsko-volžského. I tento průplav byl zatím dokončen a bylo na něm obětováno nespočetně lidských životů. A úspěch? Bermann postupuje na podzim roku 1936 na místo

zastupujícího lidového komisaře vnitra

On je ten, který po Jagodově pádu udržuje za nové režie Kaganovičova muže, Ježova, židovskou tradici. O rok později byl povýšen ještě jednou. Stal se

lidovým komisařem pošt

Jak známo, v Sovětském svazu je mezi komisariátem vnitra a komisariátem pošt a telegrafů zvlášť těsné spojení, charakteristické pro špiclovský ráz komisariátu vnitra.

Víme jen málo podrobností z jeho soukromého života, abychom si vytvořili celý obraz jeho bytosti, ale co je známo o jeho činech, stačí, abychom ho jednoznačně označili za muže, na jehož rozkaz byly miliony lidí z pokojného života uvrženy do nejponuřejší bídy, na jehož rozkaz statisíce vydechly svůj život pod nelidskou tíží práce v zimě a o hladu, za muže, který přes hory mrtvol vystoupil k nejvyšší moci. To je Matouš Bermann - kat.

G u b e l m a n n - J a r o s l a v s k ý - b e z b o ž n í k

Je netoliko náčelníkem všesovětského bezbožeckého hnutí - Mineas Izraelsohn Gubelmann: je typem židovských atheistů ve smyslu mnohem hlubším - člověk, který nemá základny, na níž by stál, a proto také ani nebe, k němuž by vzhlížel, člověk bez kořene, který těkavě táhne z místa na místo, který nikdy nepoznal pouto k vlasti a národu - věčný Žid v marxistické škrabošce.

Narodil se r. 1898 v Čitě na dálném východě, bez vlasti od prvého dne, neboť jeho rodiče tam žili ve vyhnanství. Od počátku dává najevo oddanost své rase. Je knihvazačským pomocníkem a poslíčkem lékárny a pilným učením ve svém volném čase dopracoval se místa provizora. Ve dvaceti letech poznává spisy svého rasového druha Karla Marxe. Ihned vzplanul, spolykal marxistickou literaturu a brzy potom založil v Čitě mezi žáky a železničními dělníky první sociálně demokratický kroužek.

Roku 1901 přichází poprvé do ciziny, a tak se započíná jeho neklidné putování: z Čity do Petrohradu, Tveru, Nižního Novgorodu, Kyjeva, Oděsy, Tuly, Jaroslavi, do Finska, opět do Moskvy, do Švédska, zpět do Jakatěrinoslavi, Moskvy, Petrohradu, opět do Finska, do Anglie, Petrohradu. Dochází klidu teprve, když ho carská vláda poslala pro velezradu na několik let do káznice.

Svou první stranickou práci vykonává v Petrohradě, v Narevské čtvrti. Za příprav k marxistické májové oslavě v roce 1904 byl zatčen a uvězněn. Je propuštěn na záruku, ale počíná ihned opět pracovat proti vládě, prchá z Petrohradu a dále z města do města, všude ilegálně pracuje, až je znovu zatčen v Oděse. Carská vláda jej opět propouští, odpůrce takového druhu by byl za bolševického režimu dávno zastřelen. Gubelmann se odměňuje tím, že řídí revoluční hnutí v Jaroslavi za revoluce r. 1905.

Tato revoluce dala v něm uzrát přesvědčení, že carská vláda může být svržena toliko ozbrojeným povstáním. Od té doby se zabývá malý, čilý, zhola nevojenský Žid vojenskými otázkami. Stěhuje se do Moskvy a zde počíná vybudovávat svou vojensky založenou revolucionářskou organizaci. Šikovně dal své spisovatelské nadání do služeb této věci. Časopisy ,,Vojenský život" a ,,Kasárna" snaží se vnést rozklad do vojska. R. 1906 byl opět zatčen, utekl do ciziny, tentokrát do Anglie.

Když se r. 1907 objevil opět v Petrohradě, byl odsouzen pro připravování převratu na pět let do káznice a po odpykání trestu vykázán do Jakutského okresu na východní Sibiři.

Zde ho zastihla r. 1917 zpráva o únorové revoluci. Odjíždí ihned do Moskvy a vrhá se doprostřed vřavy událostí. Kdežto v Petrohradě společně s Leninen Židé Trocký, Urický, Sverdlov a jiní svrhli provizorní vládu, řídí Gubelmann jako vedoucí člen moskevského "válečně revolučního komitétu" ozbrojené povstání v Moskvě.

Po ukončení revoluce bloudí opět z místa na místo. V Permu na Urale, v Omsku na Sibiři je krátký čas vysokým úředníkem strany. Potom odchází do Moskvy a nový rozhodující úsek jeho mnohostranné kariéry se počíná: vstupuje v nejužší styk s Kaganovičovou klikou. V r. 1921 se stává tajemníkem Ústředního komitétu a o dva roky později ředitelem Ústřední kontrolní komise, nejsilnější zbraně Kaganovičovi kliky v boji o moc. V aparátu GPU hraje, víceméně neviditelný, rozhodující úlohu. Ačkoli nemá právnických vědomostí, ujímá se předsednictví v senzačních soudních přích, jako byl studentský proces v roce 1925 proti německý říšským příslušníkům Kindermannovi, Wolschtovi a Ditmarovi. Z obratného Žida se vykuklil "Velký inkvizitor Stalinův", jak ho nazýval lid.

V těchto letech počíná Gubelmann stavět na širokou základnu své spisovatelství. A ve spisech, které nyní se objevují rok co rok, nalézáme věčného Žida ještě zřetelněji než v pohnutém vnějším životě Gubelmannově. Kromě velkého počtu článků v "Pravdě" a v "Bezbožníku", "Antireligiozniku", "Bolševiku", "Dějinách marxismu", napsal knihy jako "Řeči a dílo Leninovo", "Stávka a ozbrojené povstání za revoluce roku 1905" , "Bible pro věřící a nevěřící ", "Úkoly a metody protináboženské propagandy", "O nejnovější evoluci trockismu", "Dějiny komunistické strany Ruska", "Co žádá strana od komunisty?"

Je to mnohostranná spisovatelská práce, ale kdo by se namáhal zkoumáním obsahu některých těchto spisů, zjistil by, že vykazují podivuhodnou duševní chudobu a plochost. Tento Žid, který se vyzná ve všem, nemůže v žádném oboru říci něco, co by dodalo jednu jedinou původní myšlenku k známým tezím vedoucích marxistických dogmatiků. Je to věčné pusté přežvýkávání článků víry Marxových, Engelsových, Leninových a Stalinových.

Gubelmann nepoznal nikdy pozitivního ideálu. Jeho tragická vnitřní prázdnota nevzbuzuje v něm snahy po přímém, jednoduchém, pozitivním obsahu životním, nýbrž je naplňována destruktivním myšlenkovým světem Karla Marxe: nenávistnými, závistnými a pomstychtivými pudy, negativní myšlenkou třídního boje, bludnou ideou, že náboženství proto, že tu a tam je zvnějšněno, je vynálezem k utiskování mas.

Tomuto obsahu odpovídá také forma jeho spisovatelství. V jeho větách není ani stopy po životě. Gubelmannovo spisovatelství je talmudismus, jak obsahově - neboť opakuje jenom pravověrně, co jednou provždy určila marxistická thora, spisy Marxovy, Engelsovy, Leninovy a Stalinovy - i formě: je bledé, suché a nekonečně nudné.

Tento muž dostává se posléze na kolej protináboženského boje. Chlubí se tím, že vede boj proti náboženství "vědeckými prostředky" - on, který nikdy nepocítil ani závanu ducha vědy, a jemuž vědecké metody jsou zcela cizí. Označuje se za "nesmiřitelného nepřítele božího" - tento člověk bez kořene a bez nějaké pozitivní ideje, jehož právem lze nazvat Bohem opuštěným.

Dává bořit kostely a střílet kněze a v protináboženských muzeích se rouhá Bohu i každé víře. Rok co rok pořádá velké protináboženské akce, zaplavuje zemi miliony plochých náboženských brožur a letáků, dává natáčet protináboženské filmy, jmenuje "čestné bezbožníky" a sebe sama povyšuje na profesora atheismu.

To všechno však nepomůže oklamat, že boj Gubelmannův a jeho "bojujících bezbožníků" je marný. Na pokus vnutit masám nepřátelství k Bohu dává dnes víc a více němou a jednoznačnou odpověď: "bojující bezbožectví nenalézá mimo panující kastou bolševiků více přívrženců. Ať si protináboženský teror pokračuje rok po roce, ať i poslední viditelné symboly náboženství jsou bořeny: víra v Boha přetrvá prostoduché "bezbožectví" takového Gubelmanna a jeho židovských druhů právě tak, jako národové Ruska přetrvají bolševickou cizovládu.

KULTURNÍ ŽIVOT

"Kultura'', jež se vyvinula v dnešním Rusku za bolševického režimu, je útvar neobyčejně podivný, na jedné straně bezmocný a na druhé domýšlivý, zmatený a odporující si do té míry, že pochopit jej je pro běžného pozorovatele téměř nemožné. Stará ruská kultura nebyla útvarem odolným. Tenká nordická horní vrstva nesplynula s jinorasovými masami lidu v jednotu. Měla sice pozoruhodnou kulturu, avšak nebyla to kultura národní. Kulturní síly širokých lidových mas byly zničeny, bolševické cizí živly je rychle rozmnožily. Mezitím však vyvíjí ruské národní těleso obranné síly. Jestliže v odporujícím si útvaru kulturního života v dnešním Rusku jsou leckdy znát zdravé živly, tedy proto, poněvadž toto obrovské národní těleso má ještě nezkaženou krev, protože ani dvacetiletou neustálou infekcí nemohlo být zcela otráveno. Ovšem vyvíjejí se tyto obranné síly jen velmi loudavě a pomalu. Až do dneška nestačí ani přibližně, aby vyloučily cizí živly. Jsou neustále vnikajícími bakteriemi napadány a ničeny.

Kulturní život Ruska rozkládá a zcizuje bolševismus. Bolševismus je v základě zhola neruský zjevem, právě tak, jako je neněmecký, nefrancouzský anebo neamerický. Ale ve formě, v jakou se dnes vyvinul na území starého Ruska, obsahuje přirozeně živly z rasového charakteru směsice národů Sovětského svazu. Jádrem bolševismu je a zůstává marxistické učení, pocházející od Žida a rozvíjené jinými Židy. Jádro bolševismu je tudíž židovské. Ale také jeho vytváření je v podstatě židovské, takže marxisticko-bolševické zcizení ruského kulturního života je v základě zcizení židovské.

Ž i d o v s k ý i n t e r n a c i o n a l i s m u s

B o j p r o t i r a s o v é a n á r o d n í m y š l e n c e

Židovský kulturní vliv zaznamená pro ruský národ odvrat od vlastního, ruského a obrácení k židovskému internacionalismu. Bolševismus má mezinárodní cíle. Snaží se o světový převrat a zřízení světové diktatury. Slouží tím zájmům židovství, kterému, ježto je samo bez kořene, neschopné vřadit se jako sloužící úd do jiné národní kultury, by se dařilo nejlépe ve světovém státě. Tak se pokouší židovskobolševická propaganda vychovat ruský národ všemi prostředky k mezinárodnímu myšlení, aby mohla účinně připravovat zřízení "Světového sovětského svazu". Prvním podstatným znakem tzv. "sovětské kultury" je tudíž její protinárodní, mezinárodní charakter. Židovská propaganda potlačuje co nejostřeji u všech národů Sovětského svazu každičké hnutí lásky k národu, rase a národní tradici.

Pojem rasy, základ pravého národního uvědomění, je z představ lidu vytlačován. Bolševický Žid ví dobře, že ve chvíli, kdy by se národy Sovětského svazu chopily rasové myšlenky, jeho moc by se neodvolatelně skončila. Proto jsou umlčovány nebo zuřivě potírány výsledky moderního rasového badání, které prokázalo určité ustálené rasové typy s více méně neměnitelnými vlastnostmi, mezi nimi také stále stejný typ židovský. Když se moskevský Úřad pro bádání o dědičných nemocech odvážil pojednávat ve vědeckém díle o rasových znacích židovského národa, byl jeho ředitel s řadou spolupracovníků zatčen.

Právě tak potírá židovská propagace u všech národů Sovětského svazu lásku k národu a vlasti, zakořeněnou v rasové myšlence. Bolševický Žid nezná ruské vlasti, Rusko je pro něj toliko "základnou světové revoluce", z níž chce vycházet za dalším uskutečňováním svých mocenských plánů. Židovskobolševickému vedení nezáleží ani za mák na ruské, ukrajinské, karelské nebo gruzínské národnosti a národní kultuře. Potlačuje po více než dvacet let nejbrutálnějšími prostředky tyto hodnoty, stojící bolševismu v cestě.

"S o v ě t s k ý p a t r i o t i s m u s"

Tyto snahy však neměly pronikavějšího úspěchu. Tlak vyvolal zde protitlak. Národnostní cítění kruhů se ozývalo stále silněji. Vzrůstal antisemitismus a odmítání sovětského režimu.

A právě zde podniká židovská propaganda zvlášť charakteristický šachový tah. Nacionalismus širokých lidových vrstev je zde. Nedá se vymýtit. Zkouší se to tedy tak, aby byl sveden z cesty a zfalšován ve formu, jež by sloužila účelům bolševismu, v tzv. "sovětský patriotismus". Nejdříve získávají se masy vnějšími ústupky. Dovoluje se jim opět zpívat národní písně, nosit národní kroje a tančit. Národu se dovoluje používat mateřského jazyka, při čemž je však přísně dbáno, aby obsah textů, vycházejících v místním nářečí, byl stoprocentně bolševický. Vydávají se opět někteří národní básníci, jejichž ideje dají se s trochou znásilnění vykládat bolševicky. Kozákům, jejichž nejlepší část byla ovšem vyhubená, se dovoluje sloužit jako dříve ve vlastních plucích a hezkých stejnokrojích. Ale tyto zdánlivě národní atributy slouží jedině jako převlek stanovisku ve skutečnosti protinárodnímu. Neboť cíl, pro nějž má tento domnělý "patriotismus" bojovat, není blaho ruského nebo ukrajinského národa a vlasti, nýbrž je to židovskobolševická světová revoluce, která nejlepší části ruského národa již zničila a která ve všech ostatních zemích sleduje stejné ničivé úmysly. Nic to nedokazuje lépe než Stalinova slova: "Co je národní kultura za vlády proletariátu? Je to kultura, jejímž cílem musí být vychovávat masu v duchu internacionalismu.''

Cílem této celé tzv. "sovětské kultury" je "sovětský člověk". Není to Rus. Je to židovský výmysl.

B o j p r o t i n á b o ž e n s t v í

Zcizení ruského kulturního života židovstvím je zjevné ve všech oborech. Jeden ze svých hlavních kořenů má ruská národní kultura v křesťanském náboženství. Bolševismus zasadil křesťanství zničující ránu a pracuje dnes k tomu, aby vymýtil ještě jeho poslední zbytky.

Podle vlastních sovětských úředních údajů bylo od říjnové revoluce až do začátku roku 1936 "likvidováno'', t. j. zničeno 42.800 duchovních. Z asi 200 evangelických duchovních, kteří působili v Rusku před revolucí, není dnes v Sovětském svazu ani jediného a z 810 kněží a 8 biskupů církve římskokatolické jen pět. Jen v roce 1936, kdy prý domněle začalo umírňovat bolševické protináboženské nepřátelství, bylo zničeno 14.000 kostelů. Ze slavných "čtyřiceti krát čtyřiceti" kostelů Moskvy zbývá dnes toliko 26 pro náboženské účely. Ve většině míst byly všechny kostely dávno zničeny nebo zprofanovány. Z 900 klášterů starého Ruska neslouží dnes ani jediný svému původnímu náboženskému určení. Asi se stejnou ostrostí je bolševické zničující tažení namířeno také proti mohamedánství.

Co se však děje s náboženstvím židovským? Když v roce 1930 vyvolala protináboženská pronásledování v Sovětském svazu živé protestní projevy zahraničních křesťanských kruhů, vydali rabíni města Minska provolání, dokumentující jedinečně výjimečné postavení židovského náboženství v Sovětském svazu. V tomto provolání se mezi jiným praví: "Pro náboženské přesvědčení nebyli Židé za sovětské vlády nikdy pronásledováni. Ani jedinému rabínovi v SSSR nehrozil ani nehrozí trest smrti ani jinaké těžké tresty vůbec. Po celé trvání vlády rad v SSSR nebyl zastřelen ani jediný rabín." Zato bylo, jak bolševici sami přiznávají, "likvidováno" 42.800 duchovních křesťanských církví ! Kdežto křesťanské kostely leží v troskách nebo slouží za protináboženské muzea, komunistickým klubům, za dílny, sýpky, koňské stáje, garáže a pod., nebyli Židé ve svých synagogách podle vlastního doznání nikdy vystaveni pronásledování. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu pro židovské mocenské postavení v tzv. "sovětské kultuře" !

Typ bolševického Žida po stránce náboženského světového názoru není rabín, nýbrž atheista - bezbožník. A z této stránky - ze stránky světového názoru - je veden snad ještě rozhořčenější boj vnější, vybíjející se ničením kostelů a střílením kněží. Tento názorový boj je však prokazatelně dílem Židů. Z materialismu Žida Marxe vytvořilo sovětské židovství "bojující bezbožectví", které se pokouší rozkládat náboženské síly ruského národa, jež přes rozbití církve zůstává živé.

Rozhodujícími vedoucími tohoto hnutí jsou Židé. V čele stojí předseda "spolku bojujících bezbožců", židovský bývalý lékárnický úředník Mineas Izraelsohn Gubelmann, který jako náčelník bezbožců se nazývá Jemeljan Jaroslavský. Je zakladatelem hlavního orgánu "Bojujících bezbožců", "Bezbožníka" spisovatel mnoha protináboženských knih a brožur a vedoucí redaktor "Antireligioznika". Vedoucím státního protináboženského nakladatelství je Žid A. S. Bogad. Ředitelem školy režisérů protináboženských filmů je známý filmový Žid Eisenstein, režisér "Křižníku Potěmkina". Dále jedním z nejprominentnějších "bezbožníků" je Žid M. M. Scheinmann. V předsednictví Ústřední rady "Bojujících bezbožníků" bylo 50% Židů. Prakticky je jejich vliv absolutně rozhodující. Židovské zcizení ruské kultury znamená v oboru náboženském pokles do nejploššího materialismu.

S o v ě t s k á "v ě d a"

Podobně je tomu v oboru vědy. I zde znamená židovské zcizení příklon k materialismu. Vědecké bádání v Sovětském svazu je podřízeno politické diktatuře bolševického režimu. Nesrovnatelným duchovním terorem je nuceno zapírat svou vlastní zákonnost a sloužit mocenským cílům panující kliky. Proto klesá také pod úroveň středověké scholastiky. Jeho vnucenými články víry jsou židovsko-marxistické teze o nadměrné důležitosti hospodářství a třídního boje, popírání všech idealistických motivů v dějinách lidstva atd., jeho jediným úkolem je podporovat diktátorské cíle bolševismu. Je jasné, že za těchto okolností duchovní vědy prakticky nemohou existovat.

I sovětská věda je ovšem požidovštělá. Hned první ministr osvěty Sovětského svazu byl Žid: A. V. Lunačarský (Chaimov), který se s úspěchem dlouhá léta snažil dát sovětské vědě židovko-marxistické ražení. V období Stalinově je sovětské vysoké školství v rozhodující míře pod židovským vlivem. Židé Š. M. Dvolajský a S. B. Volynský byli zastupujícími předsedy "svazového komitétu pro vysokoškolské záležitosti" a četní Židé byli členy tohoto komitétu. Zástupci ministra osvěty Velkoruské republiky byli Židé Epstein, Volin a Broido. Viceprezidentem kyjevské akademie věd je Žid Schlichter. Mnoho vysokoškolských učitelů je Židů.

Zvláště názorně dá se dokázat židovský vliv v lékařství. V redakci lékařského časopisu "Vračebnoje dělo", orgánu lidového komisariátu pro zdravotnictví, je 80% Židů. Z 97 spolupracovníků časopisu je 50 Židů, t. j. přes polovinu.

Zvlášť příznačná je však skutečnost, že z jedenácti tělesných lékařů Stalinových a sovětské vlády bylo ještě v roce 1937 osm Židů. Lze říci, že v sovětském lékařství působí sedmdesát procent Židů.

S o v ě t s k é "u m ě n í"

Pohleďme ještě na umělecký život za bolševického režimu. Ruský národ je umělecky nadaný. Ve všech vrstvách je bohatý lidmi se silným vrozeným uměleckým cítěním a přirozenými talenty a vyšel z něho také velký počet geniálních umělců. Rus je zvláště nadaný pro hudbu a herectví. Jmenujme jen velké hudební skladatele Čajkovského, Glinku, Rimského-Korsakova, Rachmaninova, slavné pěvce Šaljapina a Vjalzevou, herce Varnamova, Pavlovou a Karzavinou, dále světoznámé balety petrohradského Mariinského divadla a moskevského Velkého divadla.

Tato pozoruhodná umělecká kultura byla bolševickou revolucí náhle ukončena. Ruský umělecký svět, který podle bolševické ideologie nepatří k "dělnému lidu" a nebyl tedy oprávněn existovat v "proletářském státě", buď zašel ve zmatcích převratu a občanské války, nebo musel uprchnout do ciziny. Mezitím objevil sovětský stát, že umělců může být využito pro bolševickou propagandu. Proto dostává se umění zase místa ve veřejném životě. Ale umělecky nejcennější živly obyvatelstva byly vyhlazeny.

Místo, které dříve zaujímali národní ruští umělci, vyplňují dnes převážně Židé. "Sovětské umění" má také na čele zřetelné znamení svých původců. Se starým ruským uměním nemá nic společného. Jeho znaky jsou již známé: vědomé zbožňování primitivity a ošklivosti, výstřednost, nespoutanost, nestydatost. Zvláště však je zřejmá politická tendence. Valná část těchto děl nezasluhuje jména umění již proto, poněvadž slouží výhradně bolševické propagandě.

V čele sovětského uměleckého života je svazový komitét pro umělecké záležitosti při Radě lidových komisařů. Zde obsadili Židé nejdůležitější místa. Prvním zástupcem předsedy je J. I. Bojarský, druhým zástupcem B. S. Šumjacký, třetím zástupcem J. E. Čušin a vedoucí kanceláře pro mezinárodní umělecké styky je Židovka R. L. Sieglinova. Odtud je ovládán veškerý umělecký život.

F i l m

Téměř výhradně ovládají Židé film, a to od prvních agitačních filmů, které byly vyrobeny asi před 13 lety - "Křižník Potěmkin" od židovského režiséra Einsensteina - až k posledním filmovým výrobkům. Téměř všichni vedoucí mužové sovětského filmu jsou Židé. Sovětský film odlišuje se zásadně od všech cizích filmových výrobků: je to bez výhrady politický propagační film. Židovská pozice v sovětském filmu je tak silná, že skupina židovských filmařů se mohla odvážit natočit zvukový film v židovském žargonu, určený výhradně pro židovské obecenstvo. V prosinci 1932 byl v Moskvě po prvé předveden film "Návrat Neitana Bekkera". Režie tohoto filmu, inscenace, hudební výprava, natočení a vůbec všechno bylo židovské.

H u d b a

A konečně dnešní "ruská hudba"! Není snad významnějšího symbolu osudného obratu, který zde nastal, než skutečnost, že na nejslavnější nástroje, které dříve patřily ruským umělcům a sběratelům, hrají dnes Židé. Stradivárky, které až do revoluce byly majetkem knížete Jusupova a byly nalezeny zazděny v jeho domě, sovětská vláda zabavila a dala je Židovi Davidovi Oistrakovi. Jiné znamenité stradivárky ze sbírky petrohradského admirála Kašerininova dostala Židovka Lisa Gillelsová. Žid Busja Goldstein obdržel zase housle, vyrobené roku 1710 Quarnerim, které patřily moskevskému kupci Zubovovi, a Žid Miša Fichtengolz hraje na stradivárky známého mecenáše Beljajeva, staré 250 let.

Sovětská umělecká kritika vychvaluje tyto čtyři židovské houslisty až do nebe, takže je vyloučeno, aby si někdo všímal mladých ruských talentů. Kromě těchto čtyř je ještě řada židovských pianistů a hudebních skladatelů.

Pro ruské umělce je dnes samozřejmě nemožné zajíždět do ciziny. Sovětská vláda propouští přes hranice jenom několik málo bolševiků spolehlivého smýšlení. K nim patří zřejmě židovští virtuosové. Mezinárodních soutěží, které se konaly v roce 1937 v Bruselu pro houslisty a ve Varšavě pro pianisty, se účastnili všichni čtyři houslisté, které jsme jmenovali, a nadto ještě Žid Samuel Odnoposov a židovští pianisté Jakob Sak a Roza Tamarkina. V červnu 1937 vyznamenala sovětská vláda 9 houslistů a pianistů "čestným odznakem" a postavila je vědomě v čelo všech činných hudebníků. Z těchto devíti je osm Židů. Za svůj vzestup děkují tito židovští umělci protekci židovských hudebních pedagogů, kteří udávají tón na konzervatořích v Moskvě, Kyjevě a Oděse.

Dnešní sovětská hudba je židovská. Je to jeden z nejvýmluvnějších důkazů, že i sovětský stát je židovský.