KAPITOLA II.

DUŠEVNÍ SYFILIS

Postava ve dveřích nacistického velitelství byla ztělesněním národní sebevraždy, o níž jsem mluvil v předchozí kapitole.

Vypadal mladě. Ale nedalo se to říct určitě, protože měl námořnickou rudou bradku.

Neměl žádné oblečení, jen děravé prostěradlo a sandály. Oči měl schované pod slunečními brýlemi, skoro celý zbytek jeho obličeje pokrývaly neudržované vlasy.

Náš důstojník, pečlivě oděn do khaki obleku, vojenských bot a s připjatou zbraní, na něj udiveně zíral.

Zjev, jehož hlava se kývala do rytmu, který  vyluskával prsty, si prohlížel důstojníka od hlavy k patě.

"Tak co, náckové?" řekl.

Úředník stále zíral.

"Poslouchej, člověče, střílí to vůbec?" zkusil to znovu a prstem s třícentimetrovým špinavým nehtem ukázal na důstojníkovu pětačtyřicítku.

"Samozřejmě," odpověděl důstojník, který se konečně probral ze šoku. "Co pro vás můžeme udělat?"

"Chci se dát k vám, kámo. Jako že chci být nácek. Chci plynovat židáky! Chci to u vás podepsat! Kde máš toho Rockwella?"

Byl jsem v zadní místnosti a tiskl. (Tehdy jsem toho musel hodně dělat sám.) Všechno jsem to slyšel. Přestože jsem se nerad ukazoval návštěvníkům celý od tiskařského inkoustu, nedokázal jsem odolat a šel se podívat, co se děje u dveří.

"Chce se k nám přidat, pane!" řekl mi stále užaslý důstojník.

Nedokázal jsem odolat tomu, abych k této bytosti s jiného světa promluvil.

Mnohokrát jsem už přišel na to, že nejvíc se naučím ne z knih, ale od lidí a ze samotných událostí. A tenhle člověk vypadal jako celá encyklopedie degenerace.

Pozval jsem ho dál. Hovořili jsme. Nevydržel stát na místě, pořád chodil po místnosti jako by se vznášel několik centimetrů nad podlahou (později jsem zjistil, že byl na prášcích a drogách).

Asi po hodině mluvení se začal trochu měnit. Vypadalo to, že si v přítomnosti něčeho, co předtím nezažil - lidí, kteří si byli sebou jisti a měli cíl - připadá nejistý sám sebou.

V jeho modrých očích jsem i přes sluneční brýle viděl nevěřícný zájem, když jsem mu vyprávěl o tom, kdo skutečně jsme a proč jsme se vzdali všech radostí života, abychom bojovali za svůj národ a bílou rasu.

Po troškách jsem z něho dostal jeho příběh.

Bylo mu teprve sedmnáct a už měl za sebou celý život. Všechno zkusil a už byl znuděn prázdnotou života. Ze své učitelky umění si udělal milenku a provozoval doupě degenerace nazvané "Mule´s Pad", kde mohli místní dělat co se jim zachtělo, včetně fetování. Zastřelil člověka, drogoval a žil tak rychle a tvrdě, jak to jen šlo, až nakonec ze zoufalství začal přemýšlet nad sebevraždou, protože už se mu nezdálo, že by něco stálo za život - a to všechno v sedmnácti! Řekl mi, že se rozhodl, že ještě než spáchá sebevraždu, půjde se podívat na nácky - kde čekal, že se zase trochu pobaví.

A nečekaně zjistil, že každý člověk k přežití potřebuje CÍL - něco, co dá životu větší význam než neustálé hledání nových potěšení.

Nakonec mě přesvědčil, že by se chtěl stát Stormtrooperem - členem úderného oddílu.

Když slyším takovéto věci (a to je denně), součástí mé taktiky je odrazovat zájemce. Nepotřebujeme žádné fušery, ale oddané fanatické bojovníky, kteří půjdou i do pekla.

V případě této šílené postavičky jsem zašel dokonce ještě dál. Dělal jsem si z něj legraci. Řekl jsem mu, že by to nikdy nezvládl, že by se složil hned první den.

Začal protestovat.

"Vy to řeknete, a já to udělám!" prohlásil.

Kupodivu jsem z jeho slov cítil silnou VŮLI. Řekl jsem mu, že ho stejně nemůžeme vzít, dokud mu nebude osmnáct.

Odešel s tím, že za pár měsíců je zpátky.

Opravdu se vrátil, bez beatnického vzhledu. Ukázalo se, že to je mladý světlovlasý Viking s tělem bojovníka.

Dostal do těla.

Uvnitř už na něho nezbylo žádné místo na spaní. Takže jsem ho poslali do nabouraného auta, které stálo vzadu. Byla ještě zima, ale on se nastěhoval do auta jen s několika přikrývkami.

Dostal za úkol čistit záchody a dvůr.

Pracoval.

Přišlo jaro a potom i letní vedra. bydlel stále v autě, kde ho skoro sežrali komáři.

Zkusil jsem ho na tiskařském lisu, a nikdy jsem neviděl takový zápal do práce. Měl plno energie, protože se zbavil drog a vykazoval všechny známky toho, že "to zvládl". Zúčastnil se desítek akcí proti SNCC, NAACP, komunistům a zlodějům míru. Dělal mi společnost v mnoha bojích - a v mnoha vězeních.

Během jedenácti měsíců, rychleji než valná většina před ním nebo po něm, se stal důstojníkem úderného komanda a stál v čele více úspěšných operací proti nepříteli než kterýkoli jiný důstojník (jen s jednou výjimkou). Příklad práce tohoto chlapce najdeme v době, kdy se černí snažili zastavit delegaci Bílé Mississippi - naše vlastní "černá" delegace je poslala zpátky na Mississippi. Můj ex-beatnik za bílého dne vrazil s načerněnou tváří do Kongresu, s kloboukem na hlavě a doutníkem v ústech, a hulákal "Já sem tá Mississippi delegacé, a já teda chci to svý křesló!"

Tomu mladému muži se podařilo uniknout z kruhu zoufalství, nudy a degenerace miliónů "moderní mládeže" JEN proto, že našel nacionální lásku k rase a národu ještě než se utopil v morálním bahně moderního duševního syfilisu.

Určitě se najde mnoho lidí, kteří budou tvrdit, že mohl být zachráněn, a možná efektivněji, náboženstvím. Před padesáti lety ano. Ale já mám pět let zkušeností s dětmi z vysokoškolských kolejí po celé Americe. A mohu čtenáře ujistit o tom, že většina těchto mladých lidí je příliš cynická a tvrdá na to, aby dokázali aspoň chvilku poslouchat a otevřít srdce. Pokuste se mluvit o náboženství před těmito tvrdými cyniky a budete se jim stále vzdalovat, ať se snažíte jak chcete.

Chce to něco nového, ŠOKUJÍCÍHO, dramatický a mocný projev, abyste vůbec na tyto ztracené, zahořklé děti udělali nějaký dojem. My jsme to zkusili, a funguje to.

Milióny a milióny mladých celé západní civilizace se utápějí v různých stupních zoufalství a degradace jako ten mladý beatnik, který k našim dveřím přišel s vousy, v prostěradle a sandálech.

Další milióny dobrých lidí, kteří nevypadají jako beatnici, jsou ztraceny, bez cíle, bez sebevědomí, bez ambicí, bez víry nebo náboženství, bez respektu k domovu, vlajce, zemi, rodičům nebo čemukoli jinému, bez sebekontroly či disciplíny, bez morálky nebo jakýchkoli standardů, bez lásky k vlastnímu lidu či nenávisti k nepřátelům, bez naděje a touhy žít pro nějaký cíl. "Beatnik" je skutečně vhodné označení. Opravdu z nich bylo skoro všechno vymláceno. Bylo jim zle z pokrytectví, nepořádku a korupce naší doby a tak se od toho OPROSTILI. Vlastními slovy "vypadli z toho".

V "Bitvě o mysl" (Battle For the Mind) ukazuje přední britský psycholog William Sarget jak komunisté používají principy sovětského psychologa Pavlova k vymývání mozků. První věcí, kterou udělají, je "vyprázdnění" myslí a duší subjektu. Duchovně ho "bijí", dokud se NEOPROSTÍ. Když je "prázdný", pro komunisty je už relativně snadná práce dostat do hlavy to, co chtějí. Tak je možné, že už po roce ve vězení sovětští lidé u soudu křičí, že jsou vinni a prosí o trest, tak jak to dělaly oběti Stalinovy první velké čistky.

Naše mládež v různých stadiích "beatnikismu" je přesně jako oběti sovětského vymývání mozků - jsou prázdní, nebo skoro prázdní, co se týče pozitivních věcí. Je jim špatně ze všeho. Přestože si to neuvědomují, touží v NĚCO věřit, stát se součástí něčeho většího než jsou oni, stát se PLATNÝMI, mít cíl, mít někoho, kdo se o ně bude starat a naučí je disciplíně a ukáže jim, co užitečného mají na tomto světě dělat.

Ale NIKDO TĚMTO ZTRACENÝM DĚTEM NEUKÁŽE NIC, ČEMU MOHOU SKUTEČNĚ HLUBOCE VĚŘIT.

Byli přinuceni mít pocit, že žijí ve zničeném, pokryteckém, špinavém světě, který sám sebe brzy vyhodí do vzduchu. Mnoho z nich je neuvěřitelně rozmazlených. Mnoho z nich neví nic o skutečných snahách, jak si vydělat na život, je jim řečeno, že jsou stejní jako černoši (a oni se tomu zoufale pokoušejí věřit a to je ničí zevnitř, protože instinkty jsou silnější než slova).

A nejhorší ze všeho je, že je jim vštěpováno, že láska v COKOLI (kromě jich samých a jejich potěšení) je otřepaná a šosácká. Jejich rodina, vlajka, země, národní hrdinové, rasa a dokonce Bůh byli ponižováni a zesměšňováni, dokud na jejich nebi nezůstala jediná hvězda, nic, na co by se mohli zaměřit, nic než bezcílné hledání dalších radostí.

Jen zvířata bez citu mohou žít od okamžiku k okamžiku v čistě zvířecí rozkoši a uspokojení. ale člověk je obdařen - nebo proklet svědomím a schopností představit si budoucnost. Člověk si sám tvoří názory. To je mu dáno ve větší míře než potřeba uskutečňovat zvířecí potřeby.

"Nejen chlebem živ je člověk", říká bible a není větší pravdy. Každé velké náboženství má svá pravidla pro to, jak se mají lidé chovat - ne podle animálních potřeb, ale na základě aktivity směřující k lepšímu postoji k ostatním. Když se člověk soustředí pouze na sebe a své zvířecí pudy, začíná pohrdat ostatními. Tak se stává opovrženíhodným a nenáviděným a motá se v kruhu nešťastný a plný nenávisti. Každá generace v západní civilizaci je zkaženější a sobečtější než ta předešlá. Z toho vyplývá, že každá další generace je nešťastnější a v dnešní době se to projevuje tak, že mnoho mladých lidí z teoreticky dobrých rodin bije na ulicích jen tak pro zábavu staré lidi a ostatní se coby hippies utíkají k drogám, špíně a lenosti.

Během korejské války neuprchl ANI JEDEN z našich zajatců! Mnoho Američanů (asi polovina) bylo ochotno v zajetí s nepřáteli spolupracovat!

Nezávisle na tom, jak nebezpečný byl nepřítel v předchozích válkách, mnoho Američanů nikdy do zajetí neupadlo. A když se tak stalo, vždy se snažili nestát se přeběhlíky.

Američané mají více aut, telefonů, televizí, služebnictva a luxusu, než kdy člověk měl k dispozici, ale dosud nikdy neměli lidé tak málo uvnitř. Nikdy tolik lidí netrpělo netolerovatelnou nudou, nikdy nebyli lidé nahuštěni na sebe tak, jak je tomu v našich gigantických městech. Nikdy nebyli lidé tak sami, odtrženi jeden od druhého. Mnoho našich lidí se topí v duševní bídě, mnoho z nich ztratilo svou víru a neexistuje nic, co by rozhýbalo tuto strnulou prázdnotu, která je v duši moderního "emancipovaného" člověka, který zoufale hledá únik z beznaděje v alkoholu, LSD, drogách a divokém životě. To není fyzické strádání nebo utrpení, co žene náš lid v nevědomosti vstříc národní a rasové sebevraždě, je to DUŠEVNÍ selhání, NEMOC, která nás ponižuje a ničí.

Náš lid hnije zevnitř, bez ohledu na to, že zvenčí vypadá spokojeně a šťastně. Stejně jako člověk s nemocným srdcem je Amerika v současné době objektem skutečné krize a pokud se to rychle nezmění, ona i celá západní civilizace se s rachotem zhroutí a zemře. Žádný duševně zdravý člověk nemůže tolerovat hrůzy popsané v první kapitole.

Západní civilizace a hlavně Amerika jde, jak již dávno předpověděl Spengler, cestou hniloby a smrti. Už neexistuje skutečný odpor. Milióny lidí vytvořily naprosto protikladně kult "lásky" a "víry" k uctívání svých vlastních ničitelů a tak vytrvale urychlují naši národní a rasovou smrt.

Je to přirozený vývoj? Jsme civilizací a národem umírajícím na senilitu a přirozenou zkaženost? Nebo existuje něco Nepřirozeného, co souvisí s touto situací? Jestliže něco takového existuje, je to podezřelé.

Co je to a kdo to vše způsobil? A proč?

Kde se vzal tento duchovní syfilis?