KAPITOLA XI.

NOČNÍ MŮRA

Je horko. Noční atmosféra je těžká a depresivní. Všechna okna jsou otevřena. slyšíte sirénu o pár bloků dál, křik dětí na ulicích a dokonce i opilce od O´Malleyho v jejich obvyklé hádce. Oknem nepřichází žádný závan vzduchu. Ve svém vrzajícím proutěném křesle sedíte pohodlně opřeni a máte od potu úplně mokré tričko. Dokonce i malý větrák, který se otáčí, horko jen znásobuje.

Pustíte si televizi na napijete se piva ze studené plechovky.

Vypadá to jako další horká srpnová noc - ale tahle je nějak jiná. Cítíte to. Ve vzduchu je tlak, očekávání, předtucha.

Zprávy byly špatné. Ale ty jsou špatné už od té doby, co začaly v červnu bouře. Od roku 1963 jste si na letní bouře už zvykli. Teď, v roce 1971, to vypadá, že dojde k otevřenému boji mezi černými a bílými. Dokonce ani zimy už nejsou tak klidné, jako bývaly v šedesátých letech. Dokonce i v mrazivých zimních měsících se objevují srážky mezi černými a bílými. Autority ale vždycky nějak udělají pořádek. Tím, že bílí jsou mimo černé oblasti, se snaží udržovat nějaké zdání civilizovaného života.

Letos jsou bouře ale skoro neustálé. Televize právě ukazuje záběry z ostatních měst: reflektory zářící do noci, nenávistné černé obličeje bojující s policií a národní gardou, střelbu a hořící budovy, když molotovovy koktejly zapálily celé bloky.

Ve vašem městě je ale už skoro čtrnáct dní klid. Policistům se podařilo porazit černochy jen dva bloky od chvíle, kdy by vystoupili ze své čtvrti.

Televizní zprávy vysílají o dalších černých teroristech vycvičených na Kubě.

Už je vám z toho špatně. Je vám už na zvracení z věčných problémů s černými bandami a komunistickými agitátory, znásilňování, vražd a pálení, krádeží a ohrožování celých měst.

Vypínáte televizi.

Zíráte na strop v narůstající temnotě a přemýšlíte, kde a kdy to konečně skončí. Chcete se aspoň na chvilku zbavit myšlenek na černochy. Rozsvěcujete světlo a vytahujete západní noviny, které jste koupili cestou domů.

A v té chvíli to uslyšíte.

Ze začátku se vám zdá, že je to jako lidé, kteří křičí na baseballu. Daleko, daleko od vás huláká spousta lidí. Ale je to jiné než lidé na zápase. Má to smrtelný, zuřivý zvuk. Vstáváte ze židle a jdete k oknu. Za černou siluetou cihlových domů na východě vidíte povědomou záři. Oheň!

Takže už je to tady zase!

Proč nemůžou všechny ty černé bastardy zabít, jednou provždy a tak ukončit celou tuhle věc!

Tentokrát se nebudete dívat. zavřete okno, jdete zpátky a pustíte znova televizi. Možná na to přestanete myslet, když se podíváte na nějaká dobrý film nebo komedii. Se zavřeným oknem se vám zdá, že jste aspoň na chvíli unikli černému peklu. Když je puštěná televize, není slyšet střelbu ani řev davu.

Vezmete si další pivo a před televizí se pohodlně posadíte. Právě když vás western začne zajímat, televize zhasne. Vstanete a zalomcujete šňůrou. Někdy se to tak dá spravit. Potom si všimnete, že nejede ani větrák.

To musí být pojistky. Takže jdete do kuchyně a podíváte se s pomocí baterky do krabice s pojistkami.

Pojistky to nejsou.

Ale to už jste si všimli, že zhasla všechna světla, dokonce i pouliční lampa, která obvykle svítí do kuchyňského okna. Je opravdu černo. Nejste na takovou temnotu zvyklí. Máte divný pocit.

Vystrčíte hlavu z kuchyňského okna. Venku je něco nového, něco nepřátelského. Nevíte, co to je, ale vaše srdce to svírá ledovými prsty.

Ve čtvrti je ticho. Děti už nekřičí, nikdo necvičí na klavír, u O´Malleyho se nikdo nehádá, prostě nic. Je ticho. Smrtící, prázdné, těžké ticho. V temnotě slyšíte jen vzdálené hučení černého davu, které jako by se přibližovalo.

V temnotě před vaším oknem slyšíte Jacka Morgana, který pil na schodech pivo, jak utěšuje svou ženu, která je nahoře: "Neboj, zlato, to je jenom výpadek proudu. Za chvíli to spraví, Buď v klidu."

Začíná plakat dítě - potom další. Venku je podivný bzukot, jak se čtvrť snaží zvyknout na temnotu.

Všichni poslouchají zvuku černé bandy ve městě a utěšují se,, že autority to dají brzo do pořádku, tak jak to vždycky udělaly.

Potom slyšíte paní Johnsonovou, jak volá na sousedy, aby jí dali trochu vody. "Náš vodovod nefunguje, nemůžu natočit dětem vodu do lahví."

Potom skoro ze všech domů najednou , slyšíte, že nikomu neteče voda.

Uvědomujete si, že musí být něco skutečně v nepořádku, a zvednete telefon, abyste zavolali policii. Přinejmenším můžete říct, že ve vaší čtvrti neteče voda.

Telefon nefunguje!

Vzpomenete si na tranzistor a pustíte ho.

"...veřejnost je žádána, aby zůstala v klidu, dokud Národní garda neobnoví pořádek. Zůstaňte doma a nedělejte paniku. Na současné situaci není nic zvláštního ... Panebože! ..."

Z malého reproduktoru vychází nezaměnitelný zvuk člověka pokoušejícího se naposledy nadechnout. Těsně před tím, než stanice přestane vysílat, slyšíte: "Jak se vám líbí tohle, vy bílí zkurvysyni!"

Vykloníte se z okna. "Slyšeli jste to?" křičíte na všechny sousedy. "Co?" ozývá se od tuctu lidí.

"Teď jsem zapnul rádio a slyšel jsem něco, co znělo jako vražda v přímém přenosu. Potom přerušili vysílání!"

"Zkuste jinou stanici!" křičí někdo.

"Už jsem to zkoušel," přichází odjinud, "žádná nefunguje!"

"Beru si zbraně!" hulákáte.

"Buďte opatrný," křičí soused, "víte, že je nový zákon o zbraních!"

"Seru na zákony," řvete. "Jestli jsem ti černí hajzlové přijdou, zastřelím je. Je mi jedno, jestli mě za to zavřou. Nenechám ty špinavé negry, aby vystříleli a spálili tohle místo a zranili naše ženy!"

Ale než stačíte najít své schované pušky, jsou tady.

Objíždějí blok v autě, střílejí ze samopalu a házejí zápalné lahve. Ve světle plamenů vidíte jejich bílé oči černých tvářích. Ale i kdybyste je neviděli, víte kdo jsou podle jejich hnusné mluvy.Jako obvykle jsou opilí a hážou své typické černé nadávky na všechny bělochy - liberály, bohaté, chudé, pravičáky, klansmeny - na všechny bělochy.

Jak auto s černými teroristy, kteří stále střílejí, odjíždí, slyšíte výkřiky umírajících a  vidíte hrůzu lidí, jejich drazí byli zastřeleni.

Vytáhnete svou starou námořnickou em jedničku a osmatřicítku a vystřelíte několikrát do tmy. Venku najdete několik mužů, kteří mají tolik zkušeností, že nezpanikařili. mají své pušky a přemýšlejí, co budou dělat.

navrhujete, aby byl někdo poslán na policejní stanici do Grandu. Všichni souhlasí. Chlapec se dvěma pistolemi se hlásí dobrovolně. Nevíte, že policisté jsou všichni mrtví.

právě když se domlouváte, kam kdo půjde, přijíždí z předměstí další auto plné bastardů. Vystřelíte na auto a když slyšíte, že jeden z těch bastardů to dostal, máte radost. připomíná vám to válku. Ale potom si vzpomenete - tohle je přece DOMOV! Tady žije vaše žena a vaše děti!

A to vás přivede na další strašnou myšlenku. Žena a děti jsou na návštěvě na druhém konci města. co se děje tam?

Srdce se vám na chvíli zastaví. Ale potom vás zachvátí zuřivost. jestli sáhnou na Janie a na děti!...

začínáte si uvědomovat své postavení.

Bez vody, bez světa, bez telefonu, bez rádia - několik zbraní, méně lidí, kteří vědí jak je používat a mají nervy na to, aby je použili - žádná organizace. A málo nábojů.

Zatímco o tom přemýšlíte, je to otázka jen několika minut od prvního útoku, přijíždějí další tři auta! Střílíte svou em jedničkou. Trefili jste dalšího! Ale zbytek lidí střílí jen tak do ničeho a plýtvá těmi několika náboji, které mají. Křičíte na ně, ať přestanou střílet. Je pozdě. Došly jim náboje.

Skučení a křik a modlitby lidí, kteří byli postřeleni, demoralizuje většinu ostatních lidí. Překvapivě se zdá, že ženy jsou pevnější než muži a roztrhanými sukněmi se snaží zachránit, co se dá.

mnoho mladých mužů, zvláště dlouhovlasých se shrbenými rameny se chová jako puberťačky a ječí, aby jim někdo pomohl. Rádi byste jim pomohli kopancem do zadku.

Teď už není tma, Celá čtvrť září. Oheň založený lahvemi stále více hoří. Nic ho nemůže zastavit. Nejsou hasiči - dokonce ani žádná voda.

Noc už je skutečně strašně horká. Teď, když spousta domů hoří, máte husí kůži.

Mnoho lidí už jde na prázdná místa a snaží se vyhnout ohni.

Slyšíte muže a jeho mladou ženu, jak na sebe o pár domů dál křičí. pokouší se proběhnout do domu, aby tam něco vzala ještě než to shoří. On ji drží vší silou, ona křičí a bojuje s ní,m. Děti stojí kolem a pláčou.

Do domu se už nikdy nedostane.

Kolem jede banda černochů v autě a vidí ji v její noční košili. Zastřelí jejího muže i její děti. Seberou ji, ječící a bránící se, nacpou do auta a jeden druhému se vychloubají, co s ní udělají. A vy s prázdnými puškami nemůžete udělat vůbec nic.

Během několika minut přijíždějí další dvě auta plná černochů. Ale tihle nepřijeli střílet. Tihle přišli krást  - a znásilňovat.

Většina lidí kolem už dávno utekla se před tou hrůzou schovat. Můžete jen těžko dělat něco jiného.

Zpod keř něčího trávníků sledujete ve světle ohňů, jak si berou to, co chtějí - rádia, televize a ŽENY! Nikdy jste netušili, že něco takového uvidíte.

Slyšeli jste, že se takové věci dějí někde daleko v Kongu, ale ani by vás nenapadlo, že se to stane i TADY.

Teď jste přinuceni bezmocně sledovat, jak šest černých zvířat rve z mladé dívky od OˇMalleyho šaty a jeden po druhém ji znásilňují - předtím zabili její matku, otce i bratry. Ze začátku ječí a zoufale s nimi bojuje. Poté, co ji dva nebo tři z nich zbijí, jen  leží a pláče. Potom už ani to.

Hrůza pokračuje celou noc. Domy hoří až na černé ruiny. a stále hoří. Čtvrtí stále projíždějí auta plná černochů a loupí a vraždí a znásilňují.

Jste bezmocní. Poražení.

Konečně kolem třetí hodiny ráno se to trochu uklidňuje. Vylézáte ven, aby jste zjistili, kdo je ještě naživu.

"Kde je k sakru Národní Garda?" opakujete jeden druhému tupě. "Kde je do prdele ta blbá Garda?"

Jste jediný člověk, který má dostatek zkušeností a vůdčí autority, abyste se mohli pokusit něco udělat. navrhujete shromáždit raněné a bezmocné a pokusit se je uložit za hradbou z kamení na parkovišti. zranění pláčou, opravdu pláčou - chtějí vodu. ale voda není. Nikdo zatím nemyslí na jídlo. To přijde později. Teď se všichni snaží přežít. A stále slyšíte hukot obrovského gangu, který ze přibližuje z města.

Ostatní souhlasí se shromážděním raněných za hradbou. Ale než stačíte práci dokončit, slyšíte nový zvuk - motorový zvuk, který si pamatujete z války - TANKY!

Garda! Konečně!

"To je Národní garda!"hulákáte na ostatní, "Slyším tanky!"

Právě včas, protože černí se už blíží. Dokážete si představit, co by to bylo, kdyby přišli krvežízniví Afričané dorazit přeživší.

A teď konečně přijíždějí tanky, aby v poslední chvíli obnovily pořádek!

Ještě nikdy jste nebyli tak šťastni při pohledu na tanky.

Tanky se už blíží, našly bandu skrytých černochů, Pěchota je oblkičuje.

Najednou se tanky otáčejí. Nečekají, až pěchota dokončí svou akci. Jako by nevěděly, že na ně čekají stovky bezmocných bílých!

Ale tanky se nejen otáčejí - MÍŘÍ SVÉ HLAVNĚ NA PĚCHOTU! A zatímco na to nevěřícně hledíte,  TANKY NAMÍŘÍ NA SVOU VLASTNÍ PĚCHOTU HLAVNĚ A PŘINUTÍ JE, ABY SI LEHLA NA ZEM.

Potom se otevře poklop u prvního tanku - a vy pochopíte, co se to děje. Vykoukne z něj černá hlava.

Mezi malou skupinou mužů, že a dětí je naprosté ticho. Nepotřebují nic vysvětlovat.

Uvědomili co, co se stalo.

Většina černých v ozbrojených silách a Národní gardě se připojila k černé rebelii.

Teď jsou mocné zbraně Spojených států v rukou primitivů, kteří se před několika generacemi odstěhovali z džungle.

použijete poslední zbytek své vůle a zaženete skupinku dolů do sklepa pod cihly a trosky.

Teď jste sami, proti světu, který se zbláznil. Žádná voda, žádné jídlo, žádné spojení, žádná komunikace, žádný lékař. NIC!

Ale ještě se nechcete vzdát.

Možná je to jenom místní. Možná armáda nebo námořnictvo nebo NĚKDO dokáže tuto vzpouru džungle potlačit.

Když vydržíte, možná přijde pomoc.

Ale tanky teď následují černí přicházející z města, opilí whiskou a krví a chovají se přesně jako lidé džungle.

Přichází horky den, mnohem horší než noc, plný kouře a ohně. kolem vás leží tucty zraněných, kteří pláčou po vodě. Zvláště poslouchat děti je nesnesitelné.

Kolem osmé hodiny se ve čtvrti trochu uklidnilo. Je slyšet jen občasné výstřely.

potom slyšíte z ulice sténání.

Vykouknete ven - a vidíte jednoho z černochů, které jste večer střelili, jak se plazí, skučí a volá o pomoc.

Neodvažujete se pohnout.

Ale jedna z nejstatečnějších žen, které celou dobu ošetřovaly raněné, najednou vyběhne z úkrytu. Utíká k černochovi na ulici. Kuchyňským nožem bodá a bodá do jeho třesoucího se těla.

poznáváte ji. Je to paní Moodyová, liberálka. Dala černým stovky dolarů, pochodovala v jejich demonstracích, seděla s nimi a dokonce jela do Mississippi, aby jim pomohla zaregistrovat se jako voliči. Teď ji vidíte, jak konečně používá moudrost, kterou jí dal Bůh, aby bránila sama SEBE. Včera byli zavražděny její děti i manžel. Paní Moodyová už není liberálkou. Teď je členkou bílé rasy - bojovnicí. Ale je pozdě.

V deset hodin vidíte další černochy, kteří procházejí ruinami, kopají do mrtvých, strhávájí šaty z žen a smějí se jim - jako jejich bratři k kmene Mau Mau v Africe.

Celý den se snažíte přežít a udržet lidi pohromadě.

Kolem sedmé hodiny večer, když sluce stále pálí, musíte se dívat, jak malá holčička umírá v rukou své matky. Stále pláče "mami, mami" a její matka celou dobu říká "Já jsem tady, zlato, jsem tady s tebou!" a tiše pláče, houpá její malou kudrnatou hlavu dopředu a dozadu, dopředu a dozadu, dokud jí nespadne na stranu.

Oči máte plné slz a srdce vzteku na idioty a politické krysy, které přivedly největší národ k něčemu takovému - a to všechno ve jménu "bratrství" a "pokroku". "POKROKU!"

Potom slyšíte někde daleko zvuk náklaďáku. Nevíte co to je, ale brzy přijede až k vám a z reproduktorů se ozve:

"Mluví k vám nová sociálně demokratická lidová vláda Spojených států. Svrhli jsme rasistickou nenávistnou vládu Spojených států. Vyslanec Spojených národů Alfred Goldberg už uznal existenci naší lidové demokracie. Armáda a Národní garda jsou v našich rukou. Čínské oddíly Spojených národů přistávají na letištích, aby asistovali svobodu milujícím lidem v osvobození a nastolení řádu. Odpor je zbytečný. Bez našeho volení se v celé zemi nic nepohne. Přikazujeme vám vylézt z úkrytů a dopravit se k nejbližšímu registračnímu bodu, který je připraven pro uprchlické oblasti, kde dostanete najíst a dostanete práci. Po deváté hodině večerní budou všichni, kteří se nezaregistrovali, zastřeleni ... Mluví k vám nová sociálně demokratická lidová vláda Spojených států. Ozbrojené síly a Národní garda Spojených ..." - a náklaďák odjíždí do další čtvrti a oznamuje svůj vzkaz zkázy našeho národa.

Oči se vám zaplnily slzami, vidíte, že většina lidí vylézá z úkrytu a začíná hledat registrační místa. Našli jste ještě jeden náboj do vaší osmatřicítky.

Namíříte si ji na hlavu ... potom si všimnete hezké mladé dívky, jak se na vás dívá s tichou prosbou v očích. Podáte ji pistoli a vylezete z krytu ještě než uslyšíte výstřel.

To, co jsem napsal, není žádným hysterickým snem alarmisty.

Přesně tohle je totiž naplánováno pro bílou civilizaci a na místech, kde se černí už vzbouřili, jako v Portugalské Angole, Kongu, Keni atd. se to už děje.

Tady v Americe plán už začal pracovat - tak, jako smrtelná choroba začíná malým nežidem, potom je z něj bolák a nakonec horečky, s jejichž pomocí nemoc oběť dostane.

Lháři a padělatelé map dělali všechno možné, aby skutečnou povahu bouří šířících se po celé zemi zamaskovali, a předstírají, je bouře jsou výsledkem frustrace, která může být vyléčena jedině "lepším" přístupem k černým.

Už jsme tady napsali prohlášení Israele Cohena z roku 1912, které bylo otištěno v Congressional Record, že hlavní zbraní  komunistů pro svržení Ameriky budou černoši.

Před druhou světovou válkou Eugenne Dennis, národní tajemník Komunistické strany Spojených států, plán vykreslil ještě detailněji. Tady je citát z Dennisovy knihy "Sovětská Amerika", jak ho citoval Kenneth Goff, bývalý Dennisův komunistický spolupracovník, ve své knize "Přiznání Stalinova agenta":

"V tu dobu se budou konat ve všech městech jakékoli velikosti obrovské rasové bouře. Vůdci těchto band musí být opatrně vybráni a předem vycvičeni. Bouře budou takové, že do těch míst bude potřeba vyslat policejní síly. Zatímco se budou autority snažit potlačit bouře, vybrané skupiny komunistů převezmou jejich rádiové a televizní stanice a telefonní ústředny. Létající skupiny komunistů budou kontrolovat dodávku vody a odříznou ji, a stejně tak elektřinu a plyn. Domy budou bez vody a paliva, světla a telefonu. Pro lidi nebude možné komunikovat dokonce ani mezi přáteli a příbuznými. profesionální vrazi obklíčí lidi v některých obchodních oblastech a některé si ponechají jako rukojmí, zatímco jejich ženy budou dány k dispozici sexuálním šílencům až do doby, než se vzdají."

Všimněte si volání po vypnutí elektřiny, plynu. atd.

Tohle byl standardní plán pro útok Mau Mau na města bílých lidí po celé AFICE. Nejdřív zničí elektrárny a telefon, Potom, v temnotě a zmatku, udeří se svým krvavým africkým terorem.

Ve čtvrté kapitole jsme mluvili o předání Kuby do rukou Castra a spiknutí proti Batistovi. To nebylo samoúčelné. Spiklenci potřebovali základnu, kde by mohli cvičit své černé teroristy převlečené za aktivisty za "práva lidí". Když byla tato "základna" v pořádku zavedena, začalo se na ní pracovat.

Na Kubu chodily pomocí podivných machinací peníze na výcvik těchto vrahů ze Spojených států. peníze zprostředkovávala Eleanor Rooseveltová jako peníze na pomoc "protikastrovským Kubáncům".

Robert Williams, černá odporná kachna, která spáchala únos bílého páru a po potlačení akce uprchla do připraveného úkrytu na Kubě, tam začala vysílat z rádia "RADIO FREE DIXIE"(Rádio svobodný Jih). Tento člověk také vydával časopis nazvaný The Crusader - Křižák. V této publikaci naleznete podrobnější plány na dobytí Ameriky černými - které se velmi podobají úvodu této kapitoly.

Nyní si přečtěte záznam z vysílání Radio Free Dixie, jak je vyslechly milióny černochů, a budete mít lepší představu o tom, co znamenají bouře a povstání černochů, a o tom, co čeká Ameriku - pokud neuděláme něco drastického.

"Hodina nula se blíží. Vítr nepokojů a násilí se blíží problémovým pobřežím utlačovaných a nespokojených. Rasistické síly tyranie a nenávisti v dálce mizí, aby vyhlásily poplach na náš dehumanizovaný, takzvaný nenásilný a bezmocný lid. V této klíčové hodině dlouhého a hořkého boje za přežití našich lidí v rasistické Americe je filosofie takzvaného nenásilí cestou k sebevraždě a vyhlazení. Rasistický utlačovatel našeho lidu v Severní Americe je primitivní brutální člověk.je to vzteklá bestie, která nemá žádný lidský cit. Vůdci, kteří stojí v čele našeho lidu a mluví o nenásilí a lásce, která má zastavit hněv, jsou ubozí naivové. Ve skutečnosti náš lid vedou na násilnou, brutální cestu genocidy.

Rasističtí obhájci bílé nadřazenosti mají morální strach z politicky sebeobrany našich dlouho podřízených lidí. Je tomu tak proto, že jakékoli dlouhotrvající bouře by tuto baštu demokracie položily před celým světem na kolena. V takovém konfliktu však nebudou vyhlazeni černí, jak si myslí bílí rasisté, ale takzvaný americký způsob života a rasističtí imperialisté, kteří plánují rozšířit spravedlnost birminghamského typu po celém světě. Všechny civilizované národy světa s naším bojem o zcivilizování největších rasových primitivů a jejich sociální džungle zvané reprezentativní demokracie křesťanských Spojených států sympatizují."

S vědomím, co komunistické síly udělaly v Kongu, Keni, Vietnamu a vůbec po celé planetě, máte ještě nějaké pochyby o tom, co zbývá Americe? Ještě se vám zdá první část této kapitoly nepravděpodobná?

Se znalostmi historických souvislostí a s vědomím, co se tady už půl století děje, by se vám to tak zdát nemělo.

Bílí lidé kdysi vládli zemi železnou relativně spravedlivou a lidskou rukou.

Teď se bílí lidé stali příliš "velkými liberály" na to, aby bojovali, jak se chlubil Chruščov.

Jedním z cílů této knihy je varovat její čtenáře před černým nebezpečím. A nejlepším způsobem, jak se o tom nebezpečí dozvědět je poslouchat, co říká nepřítel. My jsme si objednali Crusadera. na zadní straně této tiskoviny je adresa, na kterou stačí napsat a poslat něco peněz, a časopis budete dostávat.

A teď další věc- pamatujete si, že hlavní věcí ve všech plánech na zničení Ameriky bylo ODPOJENÍ ELEKTŘINY, takže útok se může odehrát potmě?

To je stále téma všech Crusaderů - nutnost odpojení elektřiny a následný horor ve tmách.

Materiály posílá Anne Olsonová, která bydlí na adrese 21 Ellis Gardens v Kanadě. Proč adresu říkám? Protože na této adrese bydlí ještě někdo jiný.

Manžel paní Olsonové byl v létě 1965 na návštěvě v kastrovské Kubě. O tři měsíce později, 9.listopadu 1965, došlo na vodní elektrárně č.2 Sir Adam Beck poblíž Totonta k obrovskému výpadku proudu, který zapříčinil tmu po celou noc v jedné čtvrtině Spojených Států a celé Kanadě!

Pan Olson pracuje jako technik na vodní elektrárně č.2 sir Adam Beck!

Není to přinejmenším podezřelé?

Přesto úředníci, kteří výpadek vyšetřovali, tuto podivnou skutečnost nikdy nezmínili, zato hodně mluvili o "špatných výpočtech". (od té doby byly výpadky ještě v Texasu, Mexiku a Novém Mexiku na konci roku 1965; v Cincinnati a Kentucky v květnu 1967, v Pensylvánii, New Jersey, New Yorku a Delaware v červnu 1967.)

Nebylo by vhodné zkontrolovat, jestli náhodou pan a paní Olsonovi neudělali to, co tak mohutně DOPORUČUJÍ?

Dalším problémem je, že náš národ s stal závislým na knoflících - když jsme byli ve válce, bojovali jsme asi tak, jako když tlustý člověk prostě sedí na hubeném a ten se nemůže ani pohnout - měli jsme takovou spoustu zbraní, které bojovaly za nás, že my sami jsme úplně ztratili schopnost bojovat.

"Když televize ani rádio nebudou fungovat, elektřina bude vypnuta, telefon přestřižen, voda nepoteče a nikdo jim neřekne, co mají dělat, bílí Američané zpanikaří," vytrubuje komunistický terorista Robert Williams.

A má pravdu!

Ale to není jediné nebezpeč.

jak ukazuje Crusader, mají spadeno i na ozbrojené síly. Den za dnem, týden za týdnem, rok po roce se černí vlévají do naší armády, námořnictva, letectva i Národní gardy. A je jich tam čím dál víc. Pořád si myslíme, že jsme obklopeni hrází letectva, raket, a jiné technologické mašinerie, která je nepochybně nejsilnější na světě.

ale pokud tyto zbraně padnou pod ruce nepříteli, je nám to nejen k ničemu, je to pro nás jistá smrt!

V současné době zaprodaní politici a demagogové tyto zbraně předávají do velení černým. A ti pro změnu jsou stále pod větším vlivem maumauistických revolucionářů.

Tato kapitola se jmenuje Noční můra.

titul mluví nejen o tom, co nás čeká, pokud to necháme , aby se to stalo, ale také o nepopsatelné agónii těch, kteří VĚDÍ.

Pokud jste jedním z těch mála lidí, kteří varují Ameriku před smrtelnou záhubou jen proto, ABYSTE ZJISTILI, ŽE VÁS NIKSO NEPOSLOUCHÁ, noční můru, o níž mluvím, znáte.

Věc, která se tomu nejvíc podobá je, když jsem jako dítě chodil do kina na horory a chlupaté odporné ruce se chystaly zezadu chytit nic netušící hrdinku. Chtěl jsem vždycky zakřičet "podívej se za sebe!", ale nešlo to.

Amerika dneška je jako bezstarostná hrdinka, která se šťastně zajímá o všechny triviální věci, zatímco zezadu po ní chňapá černá chlupatá ruka ...

Dej Bůh, abychom byli schopni zavčasu zakřičet PROBUĎ SE!

Ale tentokrát to není film.

Ta chlupatá, opičí ruka už chytla kolem krku tucty národů před námi.

po padesát let se to stává jedné oběti za druhou.

A co proti tomu děláme MY?